Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Zvon

Z. je zvukový nástroj pohárovitého tvaru z tvrdé pružné hmoty (kovu, skla, porcelánu), jenž se rozeznívá úderem paličky (srdce) v jeho dutině anebo úderem na vnější stěnu.

Tón je podmíněn rozměry z-u – rozsahem znějící plochy a tloušťkou stěn. Z. je specifický tím, že mu hlasitě znějí vedle základního tónu i tóny alikvótní. Čím větší z., tím více tónů lze slyšet. Zároveň platí, že čím více materiálu je použito, tím je nástroj lépe slyšet, tón je hutnější, déle vyznívá a ozývá se mnohem více alikvotních tónů. Výsledný zvuk je plnější a bohatší.

Popis z-u. Zdroj: Římskokatolická farnost Slatina u Bílovce. Přístup z: [farnostslatina.cz/wp-content/uploads/Části-zvonu1.png]

Dřevěný nosník, na němž se z. houpe, se nazývá hlava či hlavice (i jho, jařmo). Horní část z-u, za kterou visí, je šestihranná či čtyřramenná koruna (šestiuchá). Vrchol z-u pod korunou je čepec, pod ním je krk (plášť) a nejširší místo spodní části je zváno věnec. Poté následuje hrana či špice. Samotný tvar z-u promítnutý do síly jeho stěny se nazývá žebro, nejsilnější místo věnce je rána. Uvnitř z-u je zavěšeno srdce. Váha srdce k váze z-u by měla být ideálně 1:40 plus 2,5 kg.

V čepci se z. chvěje nejméně. Na věnci se vytváří nejhlubší alikvotní tóny a nachází se zde nejširší místo zvonového žebra, tzv. rána, šlak, hrana; do tohoto místa je směřován úhoz srdce. Tvar srdce se v čase měnil. Musí být adekvátní velikosti a síle zvonu. Vyrábí se kováním z jednoho kusu měkkého železa, aby se opotřebovalo snadno vyměnitelné srdce, nikoli z. Srdce se skládá z oka, za něž je zavěšeno, z dlouhého dříku a z širší části zvané pěst, kterou bije do z-u. Zakončeno je výpustí.

Aby se usnadnilo vyvinutí toho tónu svrchního, který s tónem základním nejlépe konsonuje (jeho svrchní oktávy), určí se pro čepec poloviční poloměr, než má věnec.

Koruna bývá nejčastěji čtyřramenná nebo šestiramenná se středovým sloupkem (u starších z-ů svírají úhel 60°). Koruny talířové. Posledním typem je koruna používaná u lodních zvonů – jakýsi jehlan vyčnívající z čepce, s provrtaným otvorem k přichycení.

Z. je zavěšen na stolici, ideálně z dubového dřeva. Stolice na věžích kostelů a radnic musí být samonosná, tedy nesmí se opírat o žádné zdivo. Dřevo stolice nepřenáší zvonové vibrace a podporuje žádoucí zvuky z-u. Železná konstrukce přenáší vysoké mixturovét tóny, což je nežádoucí. Z-y jsou zavěšovány ve věžích kostelů, zvonicích a jinde. Sanktusové z-y bývaly do hmotnosti 100 kg. Ve 20. století jsou z-y zavěšovány často do otevřených typů věží, takže jsou vidět a více slyšet.

Člověk dokáže rozeznat přibližně 8, ale z. vydává 70–100 tónů. Kromě základního se zjisťuje i tón nárazový. Při kolaudaci z-u se měří a zapisují odchylky jednotlivých tónů zvonového spektra a délka vyznívání. Kolaudátor může přeměřený z. odmítnout a označit jako nevyhovující. Spodní tóny se nazývají principálové (spodní oktáva, prima, tercie, kvinta, horní oktáva), horní mixturové (nóna, decima, undecima, duodecima, superoktáva). Dobrý z. má znít až 100 vteřin.

Při rozeznění z-u se zvuková vlna šíří po uzlových čárách. Ideální je tedy hladká stěna z-u bez výzdoby, proto na z-ech do 12.–13. století bývalo jen jednoduché zdobení pod čepcem. Nejvíce se z-y zdobily v době baroka a rokoka, i v 19. století, což nepříznivě ovlivňovalo jejich zvuk.

Negativní vliv může mít údajně i broušení z-ů, které někteří kampanologové neuznávají. Prý takto upravený z. se může časem rozladit a broušení narušuje originální povrchová strukturu z-u. Broušením lze provádět jen drobné korekce (maximálně do dvou českých osmin). Z-y dodatečně obráběné mají obecně vlastnosti požadované pro zvonohry: přesné ladění v základních tónech, krátkou rezonanci, potlačení alikvótních tónů. (z-y do zvohnoher, které byly nejprve zavedeny v Nizozemí a Belgii, musí být naladěny s přesností na 1/100 tónu) Kromě broušení se z. tradičně upravuje tzv. pískováním a cizelováním, aby se povrch nástroje vyhladil a zvýraznila se výzdoba a hrany písmen.

Z-y se odlévají nejčastěji ze zvonoviny, protože dává nejkrásnější zvuk. Bylo experiemetnováno s porcelánem, ale ten je velmi křehký. Nejblíže k ideálu se dostaly z-y z oceli. Jejich zvuk se velmi blíží zvuku zvonoviny, ale je ochuzen o barevnost způsobenou množstvím alikvotů, které může vytvořit jen bronz.

Původ z-ů sahá hluboko do předkřesťanských dob. Nejstarší památky pocházejí z Ninive v Asýrii z konce 3. tisíciletí př.n.l. Křeťanská legenda přisuzuje nápad zhotovit kovové z-y sv. Pontiu Paulinovi, kterého inspirovala květina (zvonek). Pravděpodobnější je však vývoj z-u z rolničky, která je původem z Orientu. Za nejstarší z. křesťanské Evropy je pokládán „Kančí tesák“ – malý z. nýtovaný ze tří železných desek, nalezený v kostele sv. Cecílie v Kolíně nad Rýnem.

Zvonce v podobě železných plechů snýtované s klepadly se užívaly hlavně v domácnostech k buzení a svolávání služebnictva, ale i k pověrečným zvykům (zapuzování duchů). Plechové zvonce se zavěšovaly na krk pasoucímu se dobytku.

Z. v církvi má svolávat k bohoslužbě a vybízet k modlitbě. Kromě toho se časem vyvinulo vyzvánění slavnostní a také zvonění k světským účelům (požár, vpád nepřátel, svolání ke shromáždění, oznámení začátku i konce výročních trhů). Církevní obřady volí jiné vyzvánění ve všední den a jiné ve svátek. V průběhu mše se zvoní při významných okamžicích bohoslužby. Večerní klekání je signál k modlitbě. Zvoní se před velkými svátky, při křtu i pohřbu. Dříve se také zvonilo na znamení vítězství, ale i při pronášení církevní kletby. Protože se zvonění ke světským účelům církvi nezamlouvalo, brzy si obce začaly pořizovat vlastní z-y na radnice a městské brány. Zvonit mohl každý, protože provaz byl veřejně přístupný. Zvonilo se např. i k uzavření hospod v tzv. policejní hodinu.

První zmínka o velkých z-ech pochází od dějepisce biskupa Gregora z Toursu z konce 6. stol. Z-y se užívaly k církevím účelům od roku 535 (dle listu kartáginského jáhna Fulgentia Ferranda). Od 6. století užívali mniši z-ky k doprovázení sborového zpěvu. O obecné uplatnění z-ů v liturgii se zasloužili papežové sv. Řehoř Veliký a sv. Sabinián na přelomu 6. a 7. století. Růst obliby a významu z-ů vedlo k technickým, tvarovým a akustickým vylepšením. Jednoduché plechové, nýtované (vesměs oválné a čtvercové z-y). Nejstarší z-y měly tvar úlů nebo soudků, později vysokého kužele nebo homole. Stěny nejstarších z-ů byly po celé ploše (kromě věnce) stejně tlusté, což mělo nepříznivý vliv na zvuk z-u. Teprve asi ve 13. století nabyl z. tvar dnes běžný – elegantně se rozvírající, s profilem mohutnějícím směrem k věnci. Snahou bylo docílit lepšího zvuku.

Do Čech byly z-y přeneseny současně s prvními křesťanskými misemi. První záznam je z let 1062–1092, kdy opat Božetěch pořídil z-y do Sázavského kláštera. Nejstarší český dochovaný a datovaný z. je z roku 1286 a je uložen v Městském muzeu v Chebu. Druhý je z. Maria v Chlumu nad Ohří s datací 1295. Třetí nejstarší je Vilém v Havlíčkově Brodě z roku 1300. Písmo, stejně jako zdobení, se na z-ech do 11. století nevyskytovalo vůbec. Ve středověku se užívaly středověké kapitálky, později (do konce 14. století) majuskule, potom minuskule (až do začátku 16. století), a potom převládla antikva. Od 16. století můžeme spatřovat přeplňování stěn z-u dlouhými, často veršovanými průpověďmi, nebo zprávami o ulití z-u. Vyzvánění se v současné době elektrifikuje a automatizuje, což někdy z-y poškozuje, protože síla není úměrná danému z-u.

Čínské, japonské a barmské z-y mají oproti evropské produkci úplně jiný profil, stejně jako výtvarnou výzdobu, způsob zavěšení i princip zvonění. Poměr výšky ku spodnímu průměru bývá v Evropě zhruba 1 : 1, z-y orientální bývají velmi štíhlé a vysoké, s poměrem výšky k průměru nejméně 3 : 2 a nemají závěsnou korunu, pouze ozdobné „poutko“. Visí na velkém háku a rozeznívají se dřevěným břevnem upevněným na řetězech horizontálně vedle z-u. Velká hmotnost není takový problém, protože stavba není dynamicky namáhána.

Z-y byly většinou pojmenovávány podle světců a světic (Maria, Prokop, Vojtěch atd.), jindy dárců (Zikmund, Ľochmar, Zuzana) či podle účelu (Klinkáček, Poledník, Žebrák, Sanktusník). Ale existují i jména neznámého původu (např. Mamona, Plampač, Vorel). Patronem zvonařů je sv. Agáta.

Největší z. světa Car Kolokol je v Moskvě (r. 1734); má průměr 660 cm a váží 201 t. Z. nebyl nikdy zavěšen. Největší z. odlitý v Asii byl rozbit při rekvizici v r. 1942; byl z r. 1903, z Ósaky v Japonsku a vážil 164 t. Největší výkyvný z. byl odlit r. 2006 v Holandsku pro japonské město Gotemba. Spodní průměr je 382 cm a výška 372 cm a váží 36,2 t. Největší z. v Čechách je Zikmund na věži chrámu sv. Víta v Praze, který ulil Tomáš Jaroš r. 1549; váží asi 14 t, průměr věnce je 2,56 m.

Největší počet zničených z-ů zapříčinily válečné rekvizice. Dle archivních záznamů bylo v letech 1941–1942 rekvírováno a odvezeno do Německa celkem 96 000 z-ů, z toho 12 000 ks pocházelo z Čech a Moravy. Zachráněn byl jen zlomek z nich.

Související pojmy: → klášter, → středověk, → zvonovina, → zvonařství, → rekvizice, → archiv, → chrám, → koruna, → věnec, → profil, → antikva, → dějepis, → jáhen, → papež, → liturgie, → akustika, → zpěv, → církev, → zvyk, → kostel, → křesťanství, → porcelán, → zvonohra, → zvonkohra, → rezonance, → kampanologie, → kolaudace, → baroko, → rokoko, → tón, → spektrum, → alikvót, → sklo, → opat, → muzeum, → mnich, → biskup, → radnice, → obřad, → modlitba, → patron, → světec.

L:
MANOUŠEK, Petr Rudolf. Zvonařství. 1. vyd. Praha: Grada, 2006, s. 50–1.
JANDOVÁ, Marie. Zvon jako hudební nástroj: Bakalářská diplomová práce [on-line]. [cit. 2016-3-21]. Brno, 2009, s. 14. Přístup z: [1]
Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl dvacátý sedmý. Praha : Argo, 2002, 983 s.

Anna Goldmanová 28.3.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Joe Angrešt, Zofka777