Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání
Řádka 1: Řádka 1:
== Vnímání (heslo zpracováváno A.P.) ==
+
== Vnímání ==
  
 +
Vnímání, často označováno také slovem percepce, je aktivním poznávacím procesem, kdy v daný okamžik smysly zachytí informaci o vnějším nebo vnitřním světě a vytvoří tak celkovou představu o předmětu či jevu se všemi jeho vlastnostmi. Zároveň je to proces organizace a interpretace zachycených dat v souvislosti s předchozími paměťovými zkušenostmi.  V. je subjektivní zachycení objektivní reality vědomí, díky tomu umožňuje orientaci v dané situaci.  Prostředníky v. jsou smyslové receptory.  Výsledky vnímání jsou počitky a vjemy.
  
 +
Základem procesu vnímání je analyticko-syntetická činnost mozku. Fáze této činnosti se dělí na '''smyslovou analýzu''', kdy dochází k podráždění smyslového receptoru a ten na základě podráždění vyhodnotí tu vlastnost objektu, kterou je schopen zpracovat. Druhá fáze je '''mozková analýza''', označovaná jako subfáze, vyhodnocená vlastnost objektu se po dostředivých drahách dostává do centrálního místa analyzátoru a vzniká počitek. Třetí, '''mozková fáze''' spojí jednotlivé počitky dohromady a vytvoří komplexní obraz zkoumaného objektu.
 +
Nejjednodušší částí vnímání je '''počitek'''. Je výsledkem analýzy jednoho smyslu. Tvoří základ pro složitější paměťové a myšlenkové pochody. '''Vjem''' vzniká spojením více počitků. Při tvorbě výsledného vjemu se uplatňuje i myšlení, které je schopné vytvořit komplexní obraz nikoliv jen sumu jednotlivých částí.
  
 +
Kromě základních smyslových počitků, jakými jsou zvuk, chuť, vůně, obraz vnějšího světa a hmat, jsou smyslové orgány schopné vnímat rovněž tvar a velikost, prostor, pohyb a čas. Zde také záleží na předchozích zkušenostech vnímajícího.
  
 +
Vlastnostmi v. jsou zaměřenost (figura pozadí, zaměření pozornosti na objekt na základě vnitřních činitelů), výběrovost (výběr pozorovaného, rovněž podle vnitřních kritérií, prevence přetížení), strukturovanost (podnět vnímán jako struktura), pregnantnost (směr v. vždy od nejjednoduššího uspořádání prvků do jednoznačně definovatelného celku), konstantnost (objekt vnímán ve všech polohách stejně).
  
 +
Hlavními teoriemi v. jsou: 1. '''Teorie počitková''': počitek jako základní smyslový údaj, 2. '''Teorie tvarová (gestaltismus)''': celek není jen souhrnem částí, vytváří tzv. Gestalt (tvar), uspořádání Gestaltu podléhá zákonu pregnantnosti, od něhož jsou odvozeny i další zákony, např. zákon uzavřenosti, zákon figury a pozadí, zákon blízkosti atd. 3. '''Teorie vztahová''': v. vzniká z primárních senzomotorických reakcí, vjemy nejsou výsledkem vnímání, ale jejich struktura je činností jedince.
  
 +
Poruchy v. ve smyslu zkresleného nebo změněného v., jsou způsobené změněným chemicko-fyzikálním procesem v mozku. Tento proces může způsobit špatný tělesný metabolismus, nebo příjem chemikálie způsobující změněné vnímání. Mezi zkreslené v. se řadí smyslové klamy (fenomény, způsobené subjektivním zpracováním smyslové zkušenosti), pareidolie (schopnost vidět v objektech další obrazy a tvary), eidetická volba (schopnost u dětí velmi podrobně popsat to, co pozorují, proces, který napomáhá učení), vize (živá představivost) (u osob silně senzitivních, představy jsou aktivně rozvíjeny, stávají se „živými“). Nejzávažnější poruchou smyslového v. jsou '''halucinace''' (klamné jevy, které vzniknou nezávisle na vnějším podnětu, ale subjekt je přesvědčen o jejich reálnosti, chorobná představa silně emočně akcentovaná). H. mohou být sluchové, zrakové, útrobní (coenestické), hmatové, čichové, chuťové, pohybové, intrapsychické (pocit, že vlastní myšlenky jsou manipulovány cizí mocí), inadekvátní (smyslový počitek objevující se v jiné části těla, než je adekvátní, př. hlas vycházející z břicha), kombinované (porucha více smyslů), extrakampinní (klamné jevy mimo dosah příslušného smyslu, př. domnělá postava za halucinujícím), hypnagogické (nepravé halucinace, uvolnění snového automatismu při usínání). Dalším příkladem změněného vnímání je '''iluze''', subjekt přikládá vnímanému klamné vlastnosti. Nepravé iluze (pseudoiluze) jsou v normálním životě časté, zkreslují jev kvůli okolnostem jako je únava, strach, emoční vypětí, ale i přehlédnutí či přeslechnutí.
  
  
 +
[[Kategorie:Vše]]
  
 
+
[[Kategorie:Ostatní pojmy]]
 
+
 
+
 
+
 
+
 
+
 
+
 
+
 
+
 
+
 
+
 
+
 
+
[[Kategorie:Vše]]
+

Verze z 19. 4. 2012, 20:31

Vnímání

Vnímání, často označováno také slovem percepce, je aktivním poznávacím procesem, kdy v daný okamžik smysly zachytí informaci o vnějším nebo vnitřním světě a vytvoří tak celkovou představu o předmětu či jevu se všemi jeho vlastnostmi. Zároveň je to proces organizace a interpretace zachycených dat v souvislosti s předchozími paměťovými zkušenostmi. V. je subjektivní zachycení objektivní reality vědomí, díky tomu umožňuje orientaci v dané situaci. Prostředníky v. jsou smyslové receptory. Výsledky vnímání jsou počitky a vjemy.

Základem procesu vnímání je analyticko-syntetická činnost mozku. Fáze této činnosti se dělí na smyslovou analýzu, kdy dochází k podráždění smyslového receptoru a ten na základě podráždění vyhodnotí tu vlastnost objektu, kterou je schopen zpracovat. Druhá fáze je mozková analýza, označovaná jako subfáze, vyhodnocená vlastnost objektu se po dostředivých drahách dostává do centrálního místa analyzátoru a vzniká počitek. Třetí, mozková fáze spojí jednotlivé počitky dohromady a vytvoří komplexní obraz zkoumaného objektu. Nejjednodušší částí vnímání je počitek. Je výsledkem analýzy jednoho smyslu. Tvoří základ pro složitější paměťové a myšlenkové pochody. Vjem vzniká spojením více počitků. Při tvorbě výsledného vjemu se uplatňuje i myšlení, které je schopné vytvořit komplexní obraz nikoliv jen sumu jednotlivých částí.

Kromě základních smyslových počitků, jakými jsou zvuk, chuť, vůně, obraz vnějšího světa a hmat, jsou smyslové orgány schopné vnímat rovněž tvar a velikost, prostor, pohyb a čas. Zde také záleží na předchozích zkušenostech vnímajícího.

Vlastnostmi v. jsou zaměřenost (figura pozadí, zaměření pozornosti na objekt na základě vnitřních činitelů), výběrovost (výběr pozorovaného, rovněž podle vnitřních kritérií, prevence přetížení), strukturovanost (podnět vnímán jako struktura), pregnantnost (směr v. vždy od nejjednoduššího uspořádání prvků do jednoznačně definovatelného celku), konstantnost (objekt vnímán ve všech polohách stejně).

Hlavními teoriemi v. jsou: 1. Teorie počitková: počitek jako základní smyslový údaj, 2. Teorie tvarová (gestaltismus): celek není jen souhrnem částí, vytváří tzv. Gestalt (tvar), uspořádání Gestaltu podléhá zákonu pregnantnosti, od něhož jsou odvozeny i další zákony, např. zákon uzavřenosti, zákon figury a pozadí, zákon blízkosti atd. 3. Teorie vztahová: v. vzniká z primárních senzomotorických reakcí, vjemy nejsou výsledkem vnímání, ale jejich struktura je činností jedince.

Poruchy v. ve smyslu zkresleného nebo změněného v., jsou způsobené změněným chemicko-fyzikálním procesem v mozku. Tento proces může způsobit špatný tělesný metabolismus, nebo příjem chemikálie způsobující změněné vnímání. Mezi zkreslené v. se řadí smyslové klamy (fenomény, způsobené subjektivním zpracováním smyslové zkušenosti), pareidolie (schopnost vidět v objektech další obrazy a tvary), eidetická volba (schopnost u dětí velmi podrobně popsat to, co pozorují, proces, který napomáhá učení), vize (živá představivost) (u osob silně senzitivních, představy jsou aktivně rozvíjeny, stávají se „živými“). Nejzávažnější poruchou smyslového v. jsou halucinace (klamné jevy, které vzniknou nezávisle na vnějším podnětu, ale subjekt je přesvědčen o jejich reálnosti, chorobná představa silně emočně akcentovaná). H. mohou být sluchové, zrakové, útrobní (coenestické), hmatové, čichové, chuťové, pohybové, intrapsychické (pocit, že vlastní myšlenky jsou manipulovány cizí mocí), inadekvátní (smyslový počitek objevující se v jiné části těla, než je adekvátní, př. hlas vycházející z břicha), kombinované (porucha více smyslů), extrakampinní (klamné jevy mimo dosah příslušného smyslu, př. domnělá postava za halucinujícím), hypnagogické (nepravé halucinace, uvolnění snového automatismu při usínání). Dalším příkladem změněného vnímání je iluze, subjekt přikládá vnímanému klamné vlastnosti. Nepravé iluze (pseudoiluze) jsou v normálním životě časté, zkreslují jev kvůli okolnostem jako je únava, strach, emoční vypětí, ale i přehlédnutí či přeslechnutí.

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Ani.pogi, Bludišťák, Zofka777