Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Tabernákl

(lat. tabernaculum = stan)

1. v křesťanských chrámech schrána k uchovávání eucharistie (resp. nádoby s ní – ciboria).

Zpočátku se uchovával eucharistický chléb ucivou formou bez bližších předpisů v soukromých bytech, často ve schránkách ze slonoviny. Když se začala eucharistie uchovávat v chrámech, nejprve se tak dělo ve vedlejších místnostech (pastoforium, secretarium, conditorium). Ve východních církvích tato praxe zůstala do dnešní doby, na Západě jen do 14. století (v Miláně do 16. století). V Německu a ve Francii se již od 8. století staví schrána s eucharistií přímo na oltář; v byzantských církvích je tomu tak dodnes (schránka se nazývá artoforion). Jinde se zavěšuje nad oltářem (ve Francii a v Anglii) – nádoba má někdy tvar holubice nebo se vytvoří (hlavně v Itálii) nika ve zdi či nástěnná skříňka pro nádobu k uchovávání (armariolum). Z armariola se v Německu vyvinul svatostánek: věžovitá stavba obvykle při vstupu do chóru, kde byla nejsvětější svátost zajištěna mříží a věřící ji mohli vidět. 4. lateránský koncil z roku 1215 nařídil pevné uzavření místa s uchovávanou svátostí. V době protireformační se t. stal poznávacím znamením katolického kostela (především šlo o chrámy s pastoračním určením).

Zvyk uchovávat eucharistii v pevné schráně na oltáři se vyvinul v Itálii vlivem reformního biskupa K. Boromejského (16. století). Kodex kanonického práva z roku 1918 předepisuje umístění t-u ve středu oltáře, další z roku 1957 doporučuje naopak umístit t. na zvláštní oltář (obvykle ve zvláštní kapli) a pozdější z roku 1964 povoluje umístění t-u i mimo oltář – na sloupu, v nice stěny tak, aby byl při mši viditelný. Nověji se doporučuje uchovávat eucharistii mimo svatostánek, v kapli oddělené od hlavního prostoru. Svatostánek je označen textilním přehozem v barvě dne (konopeum) – u nás a v Německu ale není obvyklý. Pokud jsou v t-u eucharisticky proměněné hostie, je v jeho blízkosti rozsvíceno tzv. věčné světlo na znamení Boží přítomnosti pod eucharistickou způsobou.

2. T. je též označení architektonické úpravy fasády. Zavedl je roku 1884 architekt Saturnin O. Heller v čláku pro Zprávy spolku architektů. Rozlišoval tři typy pojednání renesančních fasád (systémy): rustikovou, sgrafitovou a tabernáklovou. Architektura t-í má tyto znaky: vysoké přízemí, stavby mají jedno, nebo dvě patra, která jsou od sebe rozdělena kladím. Každé patro tvoří jedinou, orámovanou plochu. Budovy jsou na rozích opatřeny rustikou a ukončeny korunní římsou. Nejdůležitějším prvkem tabernaklové architektury jsou okna: jsou obdélná a orámovaná pilastry či polosloupy, na nichž spočívají trojúhelné nebo oválné frontony (tedy rámování edikulou). Architektura t-í vznikla obnovením rysů rané florentské renesance. Okna inspirována římskou renesancí a jejími čtverhrannými okny; řád pilastrů a polosloupů se odvíjel z dórského řádu v přízemí, přes iónský a korintský do vyšších pater.

Prototypem tabernáklové architektury jsou průčelí florenckých staveb 1. pol. 16. století (např. palác Bertolini od Baccia d'Agnolo; palác Larderel od Antonia Dossia; a zejména Raffaelův palác Pandolfini).

3. architektonický dekor ve formě baldachýnu, který byl připevněn nad oltáři (zejména v baroku) nebo také nad gotickými plastikami. Zván také ciboriem.

Související pojmy: → palác, → stavba, → architektura, → dekor, → plastika, → ciborium, → renesance, → průčelí, → fasáda, → sloup, → pilastr, → fronton, → edikula, → pastorace, → sgrafito, → rustika, → eucharistie, → kaple, → gotika, → oltář, → nika, → biskup, → chór, → kostel, → protireformace, → chrám, → světlo věčné, → římsa, → kladí, → koncil, → svátost.

L:
Tabernakel. In: Das grosse Kunstlexikon von P.W. Hartmann [on-line]. BeyArs GmbH: Salzburg [cit. 2014-11-12]. Přístup z: [1]
GRMELOVÁ, Kateřina. Pražská a florentská neorenesanční architektura 19. století: Kulturně-historické souvislosti a komparace vybraných staveb s renesančními vzory: Disertační diplomová práce [on-line]. [cit. 2014-8-11]. Praha, 2014, s. 52–53. Přístup z: [2]
Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl dvacátý pátý. Praha : Argo, 2002, s. 7.
BERGER, Rupert. Liturgický slovník. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 485–486.

Anna Goldmanová 12.11.2014

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Joe Angrešt, Zofka777