Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Sociologie umění (sociology of art)

S.u. můžeme definovat jako vědu o uměleckém jednání jakožto o specifickém druhu sociálního jednání. Je to spíše uměnovědný žánr než uměnovědná disciplína s vlastním předmětem, který studuje umělecký život jako lidskou aktivitu, za účelem analýzy produkce a reprodukce způsobů jednání, kterých lidé užívají při zacházení s uměním, při jeho vytváření i přijímání. Mezi základní otázky s.u. patří: sociální funkčnost umění; struktury uměleckého života a konstrukce sociálního významu umění. Podle Paulíčka je současná s.u. typická tím, že se primárně věnuje dvěma tématům, jednak teorii sociální podmíněnosti vkusu, jednak i artwordu.

Hlavním problémem s.u. jsou různá pojetí sociologie a → umění. S.u. se také překrývá s mnoha jinými disciplinami sociálních a humanitních věd jako sociologie kultury, kulturní antropologie, kulturní či kulturální studia (cultural studies) a jiné.

V s.u. je kladen důraz na sociální-kulturní vztahy. Tyto vztahy mezi kulturou a společnosti můžeme rozdělit na 1. autonomie kultury (Sorokin), 2. sociální struktura jako tvůrce kultury (materialistický přístup), 3. kultura jako tvůrce sociální struktury (idealistický přístup). Na základě toho můžeme říct, že umění je buď heteronomní (umělecké hodnoty odrážejí sociální realitu) nebo je autonomní (sociální vlivy na hodnoty nevlívají).

Harrington dělí studia umění podle historického vývoje na 6 přístupů: a. humanistický historický přístup v kunsthistorii raného 20. století (Dilthey), b. marxistická sociální historie umění (Hauser), c. kulturální studia, kulturní materialismus a postmodernismus (new art history, Borzello a Rees), d. institucionální teorie umění v analytické filozofii (Danto, Dickie), e. antropologická studia domorodého umění (Boaz, Kroeber), f. empirická studia institucí současného umění (Becker, Bourdieu).

Estetická autonomie je pohled na dílo nebo soubor děl jako samostatný umělecký prvek v rámci umění, nikoliv na kontext mimo oblast uměleckou. Z toho vyplývá emancipace estetické funkce umění, kdy na dané dílo nenazíráme v širším sociálním kontextu. Tuto oblast důkladněji rozpracovává Immanuel Kant ve svých dílech Kritika čistého rozumu, Kritika praktického rozumu a Kritika soudnosti. Později Friedrich Schiller rozvíjí teorii, kde se estetická autonomie emancipuje na sociální funkci.

Přístupy k uměleckým dílům dělíme na dvě základní analýzy: 1. imanentní analýza je založená na estetické autonomii a legitimizuje samostatné umělecké dílo nebo kontext děl jako krásné nebo skutečné. Jako estetická hodnota se oceňuje originalita díla, případně estetická tvořivost nebo genialita autora; 2. funkcionální analýza se naopak dívá na dílo, jestli překračuje kulturní a sociální kontexty. Vedle díla a jeho tvůrce se tady na zřetel bere recipient neboli divák/posluchač. Tvůrce je chápan ne jako estetický, ale sociální subjekt. V praxi se pohybuje interpretace díl mezi těmito dvěma přístupy.

Joseph Haydn pak vypracovává model imanentní analýzy (analýza smyčcové kvartety a sonátové formy), kde skladatel pracuje s očekáváními posluchače, přičemž tato očekávání zčásti plní, ale taky i často porušuje. Tým, jak skladatel porušuje estetickou normu (zavedený kód), se projevuje tvůrčí originalita a genialita skladatele. Z výsledné hry pramení estetický požitek posluchače a tedy krása či estetická hodnota díla.

Mezi hlavní konflikty v umění patří spor o sociologickou interpretaci uměleckého díla. Hlavním předmětem je hudba jako bezpojmové umění, kde kontrastně vystupují společenský obsah hudby a analýza posluchačského zážitku. Alfons Silbermann se ve své teorii snaží o obecné uchopení sociohudební akce, a ne hudby jako takové, jelikož je nemožné uchopit iracionální obsah hudby jako určitý předmět, jako hmatatelnou skutečnost. Theodor W. Adorno se naopak dívá na hudbu jako na sedimentaci společnosti a tím pádem je úkolem hudební sociologie smysl hudby rozluštit až po její nejmenší fragmenty. Taktéž dodává, že hudební zážitek je dnešní společnosti manipulovaný, a proto analýza hudby nedokáže odhalit autonomní sociální obsah umění. Adorno se přiklání k imanentní analýze.

Mezi tyto dva hlavní směry můžeme taky zařadit tzv. třetí cestu, kdy je dílo zkoumáno jako sociální proces skrze zkoumání recepce umění. Tento přístup neuznává reifikaci díla, tj. pojímání díla jako věci. Dílo vystupuje jako sociální proces, kdy neurčená struktura díla je konkretizovaná recipientem (divákem, čtenářem nebo posluchačem).

Související pojmy: → sociologie kultury, → sociologie literatury, → umění, → vkus, kýč, → artworld, → hierarchismus estetický, → všežroutství kulturní.

L: CIGÁNEK, Jan. Úvod do sociologie umění. Praha : Obelisk, 1972; MUKAŘOVKÝ, Jan. Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty. rukopis, autorská studie, 1936; ROZBOŘIL, Blahoslav. Současná sociologie umění. DisP, závěrečná práce, 2006, přístup z: [1]

Tomáš Savkanič 18.6.2012

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Joe Angrešt, Zofka777