Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Sloup

(všeslovanský původ, staroslovansky stlъpъ)

S. v architektuře volně stojící svislá podpora, zpravidla kruhového průřezu z různého materiálu (z kamene, zdiva, dřeva, bronzu, železa, železobetonu), členěná na patku, dřík a hlavici (u dórského řádu bez patky). S. zčásti zapuštěný do stěny se nazývá polosloup. S. podpírá břevnoví, arkády nebo přijímá jiné zatížení. U štíhlých s-ů hrozí nebezpečí vybočení. S. se zpravidla směrem nahoru zužuje; pokud zúžení chybí, hovoříme o kruhovém pilíři. Narozdíl od pilíře se na s. nedíváme jako na redukci zdiva, jde o stavění s oddělených podpor s vodorovným překladem – návaznost na dřívější stavby s podporami z kmenů stromů (antické řecké s-y) nebo podpora ze svazků dlouhých stonků rostlin (staroegyptské s-y); kůra a svazování stonků rostlin byly pravděpodobně vzorem pro kanelování. Masivní hlavice staroegyptských s-ů mají předobraz ve vegetabilních formách (lotosové květy, okolík papyru). Na Krétě a v Mykénách se vyskytovaly tvary s-ů , které vycházely ze stavby stanů a jurt – s-y směrem vzhůru rozšířené. Ještě v 7. stol. př.n.l. byly při stavbě chrámů používány dřevěné s-y (s kamennými patkami a hlavicemi) (př. Heraion II. v Olympii) nebo také dřevěné hlavice na kamenných dřících (Heraion III. na Samu). Od 6. stol. př.n.l. byly s-y vesměs kamenné.

Sloupový řád – tvarování s-u a jeho částí (tedy kladí, podstavce ad.) podle určitého proporčního a tvarového zákona. Antické sloupové řády zahrnují 3 řecké (dórský, ionský a korintský) a 2 římské (toskánský a kompozitní) sloupové řády.

1. dórský - nemá patku, masivní dřík s 16–20 kanelurami nasedá na podstavec zvaný stylobates; hlavice je složená z echina a abaku (čverhranná podložka nesoucí architráv). Jeho vývoj se ustálil v 6 stol. př.n.l. v Řecku (kmen Dórů), detaily zdokonaleny v 5. stol. př.n.l. Ve své vrcholné formě se uplatnil na athénské Akropoli.

2. ionský – je štíhlejší než dórský, má patku tvořenou z vydutých a oblých tvarů, dřík zdobený kanelurami a hlavici tvaru voluty (závitnice). Zprvu se šířil hlavně v Malé Asii (kmen Ionů), neměl tak závaznou podobu jako dórský řád. Ve své vrcholné formě se uplatnil na athénské Akropoli.

3. korintský – se od předchozích dvou řádů liší především hlavicí. Vyvinul se z egyptské kalichovité formy ve 4. stol. př.n.l. v Korinthu. Hlavice je zdobena akantovými listy a drobnými volutami, často i se zoomorfními a antropomorfními motivy.

4. toskánský – vychází z etruské architektury a je variací na dórský sloupový řád. S. má patku, hladký dřík a nízkou hlavici tvořenou krčkem, echinem a čtvercovým abakem.

5. kompozitní - je kombinací ionského a korintského řádu. Hlavice je tvořena dvěma řadami malých akantových listů s velkými volutami, které diagonálně podporují vykloněné rohy abaku; jsou vyvedeny z ionského echinu.

Ve středověku se s. hojně uplatňoval v předrománském i románském stavitelství. V bazilice se často střídal s pilířem. S-y byly článkem portálů, uplatňovaly se v ústupkových portálech (někdy pojaty i antropomorfně), sdružených oknech, trpasličích galeriích ap. Tvarovou zvláštností je zauzlený s. Obdobně se užíval v gotice. Gotické s-y bývají válcové, zděné; štíhlé přípory jsou součástí osloupených pilířů (svazkových pilířů). Renesance obnovila s. antický. Od 15. stol. mají s-y často pouze zdobnou, nikoli nosnou funkci (př. fasády domů - přízemí zdobeno dórskými, první patro ionskými a druhé korintskými s-y). S. a jeho části se mnohokrát proměnily (př. spirálová osa bronzového baldachýnu v chrámu sv. Petra v Římě od G. L. Berniniho).

Od antiky se s. uplatňuje jako samostatný památník a znamení. Rozlišujeme

  • s. vítězný (př. s. Marca Aurelia v Římě)
  • s. mariánský a mučednický (mají kultovní povahu)
  • s. morový (pamětní funkce)
  • s. viniční (přisuzována magická ochranná funkce)
  • s. Rolandův (symbolizuje městskou moc, svobodu a právo)

→ Seskupení s-ů v řadu s vodorovným kladím zveme sloupořadím nebo sloupením .

→ Jsou-li s-y spojeny s pilíři, mezi kterými se pnou oblouky (tzv. archivolty), hovoříme o poslupí.

→ Dvojice s-ů (např. v portálech) se nazývají s-y sdružené.

S. svazkový je tvořen srostlicí několika dříků v jeden celek. Mezera mezi dvěma sousedními s-y se nazývá mezisloupí (interkolumnium).

S. podpěrný – používán v lidové architektuře z důvodu nadměrné deformace svislých stěn.

S. středový, též zvaný mnich – s. ve středu světnice podpírající průvlak. Středové s-y se budovaly ve větších světnicích, nad nimiž byly komory nebo sýpky výrazně zatěžující nesenou stropní konstrukce.

Sloupky bývají částí architektonicky utvářených předmětů (relikviářů, skříní, sloupkových hodin ap.).

Související pojmy: → relikviář, → architektura lidová, → dřík, → pilíř, → portál, → archivolta, → antika, → památník, → renesance, → galerie trpasličí, → přípora, → středověk, → voluta, → echinus, → abakus, → kanelura, → kladí, → architráv, → arkáda, → břevnoví, → chrám, → řád sloupový, → sloup dórský, → sloup ionský, → sloup korintský, → sloup kompozitní, → sloup toskánský, → sloupořadí.

L:
BALEKA, Jan. Výtvarné umění: výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha : Academia, 1997, s. 335.
BLAŽÍČEK, Oldřich J., KROPÁČEK, Jiří. Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. Praha: Odeon, 1991, s. 193.
ČERNÁ, Marie. Dějiny výtvarného umění. Praha : Idea Servis, 2002, s. 32-33.
ALSCHER, Ludger. Lexikon der Kunst: Architektur, bildende Kunst, angewandte Kunst, industrieformgestaltung, Kunsttheorie. Band IV, Q-S. Leipzig: VEB E.A. Seemann Verlag, 1977, s. 314.
Podpěrný sloup; Středový sloup ve světnici. In: Encyklopedie architektury a stavitelství [online]. Václav Frolec [cit. 2013-5-4]. Přístup z: [1]; [2].

Odkazy:
GIS NPÚ. Světecké sloupy a pilíře. Přístup z: [3]

Anna Goldmanová 7.5.2013

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Arnost Jablkon, Bludišťák, Echo, Joe Angrešt