Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Sarkofág (sarcophagus)

Kristkova podyjská glyptotéka. Lubo Kristek: Ptačí poslání, sarkofág, dřevo, 2006. Zdroj: Wikimedia Commons. Autor: Vukuopsstylóza. Přístup z: [1]
Sarkofag, Istanbuls arkeologiska museum, 2010. Wikimedia Commons. Autor: Helen Simonsson. Přístup z: [2]
Sarkofag Władysława Hermana i Bolesława Krzywoustego w katedrze płockiej, 2007. Zdroj: Wikimedia Commons. Autor: Chrisiek at pl.wikipedia, CC-BY-2.5. Přístup z: [3]
Sarkofag Józefa Kantego Ossolińskiego (1707-1780) w krypcie kościoła pw św. Wawrzyńca w Rymanowie, 2011. Zdroj: Wikimedia Commons. Autor: Adam Kliczek, http://zatrzymujeczas.pl (CC-BY-SA-3.0). Přístup z: [4]
Sarcophagus of archduchess Eleonora Maria (1653-1697), sister of Emperor Leopold Ist, daughter od Emperor Ferdinand III and Eleonora of Gonzaga, wife of king Michael Ist of Poland, then of Duke Charles V of Lorraine. Kapuzinergruft, Vienna, Austria, 2012. Zdroj: Wikimedia Commons. Autor: Jebulon. Přístup z: [5]
Sarkofág v Safdarjungově hrobce, Nové Dilí, Indie, 2010. Zdroj: Wikimedia Commons. Autor: Pranav Singh. Přístup z: [6]

(z řec. σαπξ [sarks] = maso, mrtvé tělo a φαγειν [fágein] = pojídat, pohlcovat, žrát – expresivněji řečeno masožrout)

S. je 1. uzavřená rakev z trvanlivého materiálu, zpravidla zdobená, sloužící k uložení mrtvého těla. Knižně či přeneseně 2. uzavřená schránka vůbec (např. betonový s. na vyřazený jaderný reaktor).

Pojem byl odvozen z vlastností vápence z oblasti antické Tróje lapis sarcophagus (řec. λιθορσαπκοφάγορ), která údajně uměla urychlit rozklad měkkých tkání i kostí (Plinius, Naturalis historia); není ovšem vyloučeno, že může jít o pověru kořenící v náboženských a folkloristických představách. Slovo se užívalo v archeologické terminologii především pro velké rakve doby císařského Říma a starověkého Egypta.

Nejstarší kamenné rakve nacházíme v Egypě z období 3. dynastie (cca 2650–2575 př.n.l.); byly navrženy tak, aby reprezentovaly paláce z nepálených cihel, s ornamenty naznačujícími falešná okna a dveře. Počátkem 11. dynastie (asi 2081 př.n.l.) se v Egyptě a na libanonském pobřeží v Byblosu používaly s-y ze dřeva nebo z vápence obdélného tvaru. Za 17. dynastie (asi 1630–1540 př.n.l.) se vytvářely rakve antropoidní (tvaru lidského těla s vyřezávaným portrétem na místě hlavy); vyráběly se ze dřeva, keramiky nebo kamene. Královské s-y byly někdy vyrobeny ze zlata (Tutanchamon) nebo ze stříbra (Psussenes I.). V období 18.–20. dynastie (asi 1539–1075 př.n.l.) bylo několik rakví vkládáno do sebe. Např. Tutanchamonova pohřební schrána sestávala ze tří pozlacených skříní vložených do sebe, v nejmenší se nacházel s. vyřezaný z jednoho kusu žlutého křišťálu a v něm pak byly do sebe vloženy 3 pozlacené rakve; teprve v poslední z nich, z masívního zlata, byla uložena mumie krále. Praxe "matrjoškových rakví" pokračovala až do doby Ptolemaiovců.

V Egejském oblasti se běžně používaly obdélné terakotové rakve (lárnax, množné č. lárnakes) s komplikovanými malovanými vzory; tento typ s-ů se rozšířil ve středním období mínojské kultury (asi 2000–1570 př.n.l.). Někdy se tyto rakve podobaly domům nebo vanám s velkými držadly. Féničané vyvinuli antropoidní s. z bílého mramoru egyptského typu v 5. stol. př.n.l.; v helénistické době se specializovali na výrobu olověných rakví a bohatě vyřezávané mramorové s-y.

Hliněné s-y vzácně existují i v řeckém umění archaické doby (Malá Asie, především Klazomenai); bývaly zdobeny ornamentální i figurální malbou. Od 4. století př.n.l. se především vládcové neřeckého původu z okrajových oblastí Malé Asie pochovávali v mramorových s-zích zdobených reliéfy. Známý je tzv. Alexandrův s. nalezený v královském pohřebišti v Sídónu v Sýrii; jde o mramorový náhrobek z období kolem roku 300 př.n.l. S. je znám pro dramatické výjevy, které jsou na něm reliéfně zobrazeny (boj Řeků s Peršany a lovecké scény s Alexandrem), tělo Alexandra neobsahuje; je na něm zachovaná polychromie.

U Etrusků byly oblíbené kamenné, terakotové i mramorové s-y od 6. do 2. století př.n.l. Byly skříňové s plochým víkem, častěji však s víkem tvaru lehátka; na něm bývala plastika manželské dvojice nebo jednotlivec s portrétními rysy ležící na lehátku naznak nebo jako při hostině. Boční stěny měly figurální reliéfní výzdobu. Proslulé jsou s-y z Caere (dnes Cervereri), Clusia (dnes Chiusi), Perusie (dnes Perugia). Běžnějším se pohřbívání do s-ů stalo až po 2. století a trvalo do konce starověku. Předtím je používaly jen některé rodiny (např. Scipionové).

S-y byly zdobeny vlysy, architektonickými tektonickými články. Výroba s-ů navázala na starší tradici sochařské sepulkrální plastiky. Náměty výzdoby se vztahují k náboženským a eschatologickým představám o posmrtném životě. Mramorové s-y se produkovaly hlavně v Athénách, Malé Asii, Římě, v provinciích se vyráběly s-y kamenné. Z pozdní antiky se dochovaly i s-y olověné. Na přední straně s-u bývá často nápis se jménem mrtvého.

Nejstarší křesťanské s-y vznikaly od konce 3. století. Nejvíce se rozšířily ve 4. a 5. století. Největší poptávka byla v Římě, oblasti Středozemního moře. (Hispánie, severní Afrika, Sicílie apod.) Pozdější kamenné rakve už se jako s-y neoznačují, používaly se však nadále; sloužily k uložení ostatků šlechty, církevních hodnostářů nebo ostatků svatých.

Klasický antický s. se u nás uplatnil jen ve svatovítské katedrále v Praze – Karel IV. je nechal zhotovit pro druhotné pohřbení některých českých knížat a králů. U nás byli do s-ů pohříváni i někteří příslušníci sekundogenitury a biskupové některých klášterů (během přemyslovské doby premonstráti a benediktini) – u přísných řeholí (např. cisterciáci, kartuziáni) je tento typ pohřbu velmi málo pravděpodobný. Známý je také s. z Vyšehradu, který údajně obsahuje ostatky sv. Longina – je znám jako tzv. tumba sv. Longina.

Související pojmy: → tumba, → pohřeb, → řehole, → klášter, → sekundogenitura, → šlechta, → hodnostář církevní, → premonstráti, → benediktýni, → cisterciáci, → kartuziáni, → katedrála, → antika, → biskup, → poptávka, → kultura křesťanská, → život posmrtný, → mramor, → náboženství, → eschatologie, → plastika, → památka sepulkrální, → vlys, → architektura, → starověk, → reliéf, → portrét, → polychromie, → pohřebiště, → náhrobek, → malba, → ornament, → umění řecké, → helénismus, → terakota, → mumie, → keramika, → folklor, → archeologie, → terminologie, → scéna lovecká, → svatý, → památka sepulkrální, → památka funerální, → nekrogeografie, → tryzna, → panychida.

L:
SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 547–548.
BAHNÍK, Václav. Slovník antické kultury. Praha: Svoboda, 1974, s. 34.
HVĚZDOVÁ, Kateřina. Architektonické motivy v reliéfní výzdobě římských sarkofágů: Magisterská diplomová práce [on-line]. [cit. 2014-8-28]. Brno, 2009, 132 s. Přístup z: [7].
KRAUS, Jiří. Nový akademický slovník cizích slov A-Ž. Praha : Academia, 2007, s. 714.
ZAMAROVSKÝ, Vojtěch. Za sedmi divy světa. Praha : Albatros, 1980, s. 66–67.

Odkazy:
sarcophagus. Encyclopædia Britannica [on-line databáze]. Encyclopædia Britannica (UK): London [cit. 2014-8-28]. Přístup z: [8].
Wikipedie. Heslo Sarkofág. Přístup z: [9]

Anna Goldmanová 28.8.2014

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Bludišťák, Echo, Joe Angrešt, Quido Meruňka, Zofka777