Pranýř

Pranýř (pillory)

Pranýř (sloup hanby) při radnici, Rosice, Brno-venkov. Zdroj: Wikimedia Commons. Autor: Lucie Pauzová, 2012. Přístup z: [1]

Pranýř na radnici v Mnichově, okres Cheb, kulturní památka. Zdroj: Wikimedia Commons. Autor: Mejdlowiki, 2013. Přístup z: [2]

Pranýř v kladských Dušníkách (Dolnoslezské vojvodství, Polsko). Zdroj: Wikimedia Commons. Autor: Ondřej Žváček, 2008. Přístup z: [3]

(z něm. Pranger = p.),

P. je kůl nebo sloup, ke kterému se přivazovali nebo přikovávali provinilci na veřejnou hanbu a potupu. Stával obvykle na náměstí (na rynku, před radnicí, výjimečně i poblíž kostela) či na návsi, kudy lidé chodili nejvíce a to v neděli, ve svátek, o pouti. Trest mohl trvat několik hodin až několik dní. Kůl či sloup stál často na zvýšeném pódiu. Na sloupu visel řetěz s okovy, aby odsouzený nemohl utéct. Další způsob uvázání odsouzence byl v tzv. housličkách: viník měl hlavu a obě ruce sevřené mezi dvě prkna s otvory pro hlavu a obě ruce. U p-e se vykonávaly i některé tělesné tresty, např. mrskání, uříznutí uší, jazyka, useknutí ruky nebo vypálení cejchu. Cejch se vypaloval obvykle na záda a do rány se sypal prach, aby byl cejch viditelnější. Aby na něj byla upřena pozornost, nasazovala se viníkovi na hlavu maska, míval okov či obojek kolem krku, v ústech dřevěnou hrušku; mohl být pomazán medem, aby ho obtěžoval hmyz.

P. mohl být i srub z několika trámů, k němuž byl provinilec přikován. Do některých p-ů se vcházelo jako do domečku dveřmi. Zde pobýval odsouzený. Někdy míval p. podobu zazděného řetězu z okovy do zdi kostela či radnice.

P-em byli trestáni nejčastěji tuláci, nevěstky, žebráci, krčmářky, kejklíři, někdy i tovaryši a výjimečně i měšťané a to kvůli pomluvě, rvačce, opilství, rodinnému násilí, menší krádeži, za provozování nevěstince nebo šizení zákazníků. Pod pranýřem stával biřic a vyvolával důvod potrestání. Někdy měl hříšník na krku ceduli popisující důvod trestu. Kolemjdoucí mohli odsouzenci spílat, házet po něm bahno apod. Odsouzení k p-i bylo tak potupné, že mladík takto trestaný již nesměl být přijat do cechu, dívka již nenašla rovnocenného ženicha. V renesanci získávaly p-e architektonické prvky typické pro tu dobu (sloupky, římsy aj.)

Tato forma potrestání vycházela z raně křesťanských zvyků, kdy obec věřících posuzovala míru viny svých členů společně. Tehdy hříšník musel žádat ostatní o prominutí. Tato praxe se udržela do novověku – trestání vězením se tehdy nepraktikovalo (obec nechtěla zbytečně živit provinilce). Mírnější formou trestu, obvykle za morální prohřešky jako erotické poklesky, bylo stání u kostela: hříšník stál se svící u vchodu do kostela a lidem jdoucím na mši musel vysvětlovat, čím se provinil.

P. jako forma trestu byl zrušen císařem Josefem II.

P. a pranýřování je dnes synonymem veřejného odsouzení a potupy (i nepřiměřené).

Související pojmy: → zvyk kulturní, → tradice, → císař, → novověk, → vězení, → mše, → kostel, → trh, → radnice, → kejklíř, → srub, → cejch, → sloup, → křesťanství, → římsa, → biřic, → cech, → pouť.

L:
Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl devatenáctý: Argo, 2002, 1051 s.
VONDRUŠKOVÁ, Alena. Jařmo, parkán, trdlice, aneb, Výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění. Praha : Grada, 2011, s. 130.
KUBIŠTOVÁ, Simona. Etické aspekty trestu smrti. Magisterská diplomová práce. Pardubice, 2012, s. 20.

Odkazy:
Wikimedia Commons. Pillories by country. Přístup z: [4]

Anna Goldmanová 27.2.2015