Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Povídka

P. je prozaický žánr charakteristický malým rozsahem. P. se zaměřuje na jednu událost a jednu zápletku, o předchozích událostech se čtenář dozvídá jen ve zkratce. P. má přímočarý, jednoduchý děj a fabuli, nemá vedlejší epizody. Vystupuje zde omezený počet postav, které vstupují do děje už zformované a nadále se příliš nemění. Blízká p-ce je črta, a to svojí tendencí k syžetové a kompoziční uvolněnosti; od p-y se však liší statickým dějem a větší popisností. P. mívá překvapivou pointu.

Kořeny p-y sahají do ústní vypravěčské tradice. Za bezprostřední předchůdce p-y lze považovat literární prozaická vyprávění, zvaná od 18. století historie. Přesnější kontury však získala p. až v době romantismu, který měl sklony k formové uvolněnosti. V Čechách byly v té době kratší prózy označovány jako obraz (K. H. Mácha, Obrazy ze života mého; B. Němcová , Obraz ze života venkovského), příběh, vyprávěni apod. Výraz p. se ustaluje během 1. poloviny 19. století. (J. Jungmann, Slovesnost) Od poloviny 19. století se povídkový žánr rozvíjí a diferencuje se, takže se objevují nové názvy upřesňující formu p-y, např. romaneto, humoreska, arabeska. P. se často prolíná s novelou a je nesnadné je od sebe striktně odlišit.

V jiných literaturách nacházíme rysy p-y mnohem dříve (např. v Bocacciově Dekameronu). Decameronem se inspiroval v renesanci J. Chaucer (Canterburské povídky) – autor sám sebe do příběhů zakomponoval, čímž jim dodal autenticitu. jeho p-y; přesto se renesanční p-y od současných liší:

  • p. vázaná k [psané] formě – používá často verše,
  • p-y často zasazovány do pevně ustrojeného imaginárního světa (např. Canterburské povídky rámuje poutní cesta do Canterbury).

V baroku se p-ce blíží Manniho exempla z Věčného pekelného žaláře. Opět zde nechybí rámcový příběh či poselství autora (v uvedeném příkladě varování před posmrtným utrpením hříšníků); exempla navazují na lidová vyprávění.

Za „otce“ moderní p-y můžeme považovat N. Gogola (Petrohradské povídky), N. Hawthorna, E. T. A. Hoffmanna, H. von Kleista, P. Mérimée, E. A. Poea.

V poezii existuje obdoba p-yveršovaná p.

Související pojmy: → autor, → imaginace, → exemplum, → poéma, → spisovatel, → autor, → obraz, → renesance, → baroko, → kompozice, → romaneto, → humoreska, → arabeska, → romantismus, → žánr, → pointa, → fabule, → epizoda, → novela, → verš, → tradice orální, → sujet, → vězení, → pouť, → poezie, → próza, → črta, → autenticita, → imaginace, → cesta poutní.

L:
VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha : Československý spisovatel, 1984, s. 288.
PAVERA, Libor, VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 288.
MICHÁLEK, Jakub. Vývoj povídky [on-line]. 29. 11. 2007, © 2008 [cit. 2015-4-5]. Přístup z: [1].

Anna Goldmanová 8.5.2015

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Bludišťák, Echo, Zofka777