Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Postmoderna

P. je označení kulturně-dějinné epochy po moderně, resp. esteticko-filosofických konceptů a kulturních konfigurací této doby. Za výchozí bod p. jsou většinou považovány umělecké, politické a mediální proměny v 60. letech 20. století v USA. P. bývá ne náhodou nazývána „am internacionálou“ (A. Huyssen). Oproti tomu užší pojem postmodernismus označuje literární styly a kulturní jevy typické pro tuto epochu.

P. lze v mnoha ohledech považovat za pokračování a radikalizaci poznávací skepse a krize reprezentace, které přinesla moderna. Na druhou stranu označuje zlom a odvrat od elitářského chápání umění a pojetí vědění, které byly typické pro modernu.

Problém reprezentace zobrazování se stal v období postmoderny velmi aktuální zejména díky návratu k znázorňování . „Většina teoretiků se shoduje na tom, že jedním z charakteristických znaků postmoderny je nadvláda obrazu. S rozšiřováním virtuální reality a internetu v západním světě a s růstem globální popularity televize, videa a filmu se zdá, že tento trend pokračuje. (Mirzoeff, 2012 str. 21) Dochází k tak zvané vizualizaci naší společnosti, kdy jsme obrazy doslova zahlcováni. Návrat k zobrazování pozorujeme i v umění, kde je ovšem používáno s oblibou proti sobě samému a je svou vlastní kritikou.

Umělecky byla p. zachycena v bezpočtu projektů od architektury (Ch. Jencks, R. Venturi, F. Gehry) přes výtvarné umění (A. Warhol, J. Beuys, C. Sherman), film (J. L. Godard, D. Lynch) a v neposlední řadě v literatuře (T. Pynchon, K. Acker, R. Coover, J. Flowes). Mnozí z těchto nadmíru odlišných umělců, kteří jsou řazení do období p., předvádějí provokativně či hravě inscenovanou negaci tradovaných konceptů umění a pohledů na svět. Vedle toho se ukazuje být dominantním tématem diskuse o konci umění, která má částečně apokalyptický, částečně ironický nádech.

Oba postoje vedou k adaptaci etablovaného kódu a stylu, a to formálními prostředky parodie, plagiátu, pastiše a koláže. Umělecké projekty od 60. let 20. století stále častěji převáděly do praxe názor, že ústřední umělecko-teoretické koncepty (krása, pravda, autentičnost, genialita) nejsou v žádném případě trans-historicky platné či trans-kulturně závazné. Určují je a dále zpracovávají sociální instituce (škola, akademie, muzeum, média). Ukazuje se tedy, že estetické soudy nejsou indiferentní, nýbrž jsou zásadním způsobem ovlivněné ideologií a socio-kulturními rámcovými podmínkami. Především film a literatura reflektují změněné chápání umění spíše jako pole vhodné k experimentování než jako instanci, v níž lze najít smysl umění. Množí se tedy fantastické dějové prvky, metafikční odkazy, absurdní jazykové hry a zlomy v rámci žánrů. Novější díla p. uskutečňují tyto koncepty často multimediálně v instalacích, síťových projektech, popových „events“ atd. V popředí přitom stojí opět zájem o spolupráci recipienta a hravý rozklad etablovaných konceptů a konvencí.

Související pojmy: → umění, → plagiát, → koláž, → pastiš, → remix, → parodie, → umění postmoderní, → postmodernismus, → recipient.

L:
MIRZOEFF, Nicholas. Úvod do vizuální kultury. Praha : Academia, 2012, 318 s. Vizuální studia.

Linda Janoušková 10.1.2013

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

A.K., Arnost Jablkon, Joe Angrešt