Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Portrét (portrait)

Umělecký fotoportrét Alberta Einsteina (tapeta na PC). Zdroj: [1]
Kresebný portrét dle fotografie. Zdroj: [2]
Skupinový portrét. Škola v přírodě, ZŠ U krčského lesa, Praha 4. Ostružná 2003. Zdroj: Foto Kateřina Heřmanová
Kriminalistický identikit hledaného pachatele. Zdroj: [3]
Rekonsturkce podoby anglického krále Richarda III. Zdroj:[4]

(z franc. portrait = podobizna)

P. synonymicky také podobizna, dříve někdy kontrofej, znamená malířské, grafické či sochařské zobrazení konkrétního člověka v jeho fyzické a duchovní jedinečnosti, jako opaku typizace; portrétnost, tj. vystižení podoby portrétovaného.

Funkce p. spočívala v zastoupení nepřítomného a zachování jeho památky po smrti. Právě z tohoto důvodu některá náboženství (např. islám) p. odmítají. I v Řecku trval zákaz (až do klasického období) vypodobnění smrtelné osoby (zvěčnění bylo vyhrazeno pouze božstvům), což bylo obcházeno tzv. kdyptoportréty neboli skrytými p-y (např. Feidias zobrazil sebe a Perikla na reliéfech Athénina chrámu na Akropoli jako Davida a Ikara). P-y panovníka ve veřejných prostorách pak značily jeho všudypřítomnost a měly reprezentativní charakter zdůrazňující legalitu jeho moci i tradici, z níž je odvozena (panovnické rodokmeny). Za p. mohou být považovány i rekonstrukce podob historických osobností, přihlížející k dobovým představám, morálním či ideovým významům (reformační pojetí p. Mistra Jana Husa či romantická podobizna Karla Hynka Máchy). Portrétní tvorba vždy odpovídala uměleckému kánonu doby, ale současně bezpodmínečně vycházela z individuálního zobrazení, což umožnilo rozšířit termín p. i např. na krajinu (portrétní krajina) či zátiší.

Rozlišují se různé druhy portrétů 1. podle počtu zobrazovaných postav - individuální podobizna, dvojportrét, trojportrét, skupinový portrét; 2. podle zachycení tváře – en face (bezprostřední kontakt s divákem), profil (neosobní, neúčastný), čtvrteční, poloviční, tříčtvrteční a ztrácející se pohled; 3. podle způsobu, jímž jsou postavy zachyceny - podobizna hlavy (nejvíce zdůrazňující individuální rysy), poprsí (tj. busta, zachycující hlavu s rameny), polopostava (tj. po pás), figura po kolena nebo celá postava. Přitom je důležité držení těla (atituda), postoj (stojící, sedící, ležící), gesto, akce, rovina (jezdecký portrét), velikost (v hieratické perspektivě), účast v ději (přihlížení ději nebo pohled upřený k divákovi). Pohled portrétovaného může směřovat k divákovi, může mířit přes něj, skrze něj nebo být obrácen do vlastního nitra k duchovním a trvalým hodnotám (tzv. slepé oči středověkých plastik, v moderním umění např. E. Berlach). Zvláštním druhem p. je autoportrét.

Prvních vrcholů dosáhla portrétní tvorba v sumerském (3. tis. př.n.l.) a později egyptském umění (kol. 2. tis. př.n.l.). Řecké umění pak podřizovalo p. idealizaci, individualizace byla vyhrazena démonům a obludám (kentauři z Parthenonu). Nejstaršími doklady podobizen jsou p-y na mumiích malované metodou enkaustiky. Středověk opět oslabil význam p. v pravém slova smyslu a rozvinul idealizovaný p. s atributy, které měly napomáhat k identifikaci zobrazovaného. K obratu tohoto postoje dochází až na přelomu 13. a 14. století, kdy se postavy začínají zachycovat ve svých individuálních rysech. V 15. století se již plně rozvinulo novodobé portrétní umění v Itálii (Verrochio, Donatello, Leonardo da Vinci, Tizian) a v Německu (A. Dürer, H. Holbein ml.). Z tohoto modelu vychází i nizozemské malířství, které pozvedlo portrétní umění na vysokou úroveň, k níž vedla specializace umělců (Rembrandt, P. P. Rubens, A. van Eyck, F. Hals). K všeobecnému rozmachu p. přispěli také španělští umělci (Greco, Velázguez, Goya). V 19. století ztratil p. své výsadní postavení objevem fotografie. Nový výtvarný podnět pak ve 20. století přinesl impresionismus (E. Manet. E. Degas, A. Renoir) věnující se motivům všedních i anonymních lidí. Postimpresionismus tento motiv rozšířil o sociálně kritický záměr (V. van Gogh), což je blízké i expresionismu, který zachycuje nejniternější duševní stavy (E. Munch, E. Nolde). Významné postavení zastával p. také v kubismu (P. Picasso), fauvismu (H. Matisse) či malbě H. Rousseaua, M. Chagalla, A. Modiglianiho aj.

Související pojmy: → památka, → rodokmen, → kánon umělecký, → individualizace, → kentaur, → idealizace, → stylizace, → typizace, → podobizna, → karikatura, → plastika, → medaile pamětní, → profil, → busta, → figura, → autoportrét, → umění portrétní, → fotografie portrétní, → identikit.

L: BLAŽÍČEK, Oldřich J. a KROPÁČEK, Jiří. Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. Praha : Aurora, 2013. 479 s.; BAUER, Alois. Lexikon výtvarného umění. Olomouc : Fin, 1996, 228 s.; TROJAN, Raul, MRÁZ, Bohumír. Malý slovník výtvarného umění. Praha : SPN, 1990, 238 s.; BERNHARD, Marianne et al. Universální lexikon umění: architektura, fotografie, grafika, malířství, osobnosti, sochařství, umělecká řemesla. Praha : Grafoprint-Neubert, 1996, 491 s.; BALEKA, Jan. Výtvarné umění: výkladový slovník: (malířství, sochařství, grafika). Praha : Academia, 1997, 429 s; KOL. AUTORŮ. Ilustrovaný encyklopedický slovník. Praha : Academia, 1980-1982, 3 sv.

Johana Mašínová 4.12.2013

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Joe Angrešt, Johana Mašínová, Quido Meruňka, Zofka777