Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Porcelán

(z it. porcellana = druh mušle, který leskem povrchu svých skořepin připomínal p.)

P. je druh bílé keramiky, jemně zrnité hmoty, na rozdíl od kameniny, která je porézní, neprůhledná a hrubší. Rozdíl mezi p-em a kameninou je méně jasný. Bílé kameniny se mu podobají jen nepórovitostí a někdy i barvou. V Číně se p. definován jako keramika, která po úhozu zvoní, na Západě jako materiál v tenké vrstvě průsvitný. Průsvitnost může jít až na hranici mléčných skel. Název prý pochází od Marca Pola, který p. viděný v Číně přirovnal k mušli (it. porcellana).

Porcelánové hmoty jsou složeny z velmi čistých a kvalitních surovin. Nejlepší porcelánový střep je i pod transparentní glazurou zcela bílý. Proto se při přípravě věnuje zvláštní pozornost odželeznění hmoty. Zabarvení železem se eliminuje i redukčním výpalem. Porcelánové hmoty jsou velmi málo plastické, jsou vhodné pro sériovou výrobu, pro technologii lití či lisování. Pro zvýšení plastičnosti je nutné přidávat plastifikátory (např. bentonit; klasické, vysoce plastické jíly snižují bělost porcelánového střepu).

Tvrdý p. se skládá z jemně proplaveného kaolínu (zvětralá živcová hornina), umletého křemene (ostřivo) a živce (tavivo), případně se pro snadnější tání přidává jemný prášek uhličitanu vápenatého (zbytky a úlomky bílého mramoru či prahorní vápence).

Složení nejběžnějších porcelánových hmot:

  • tvrdý evropský: kaolín 40–60 %, křemen 20–40 %, živec 15–25 %; teplota výpalu 1350–1450 °C
  • měkký (asijský): kaolín 25–35 %, křemen 20–40 %, živec 30–40 %; teplota výpalu 1250–1350 °C
  • karlovarský: kaolín 49 %, křemen 29 %, živec 22 %; teplota výpalu 1380–1400 °C
  • čínský: kaolín 32 %, křemen 31 %, živec 37 %; teplota výpalu 1290 °C
  • parian: kaolín 40 %, živec 60 %; teplota výpalu 1150 °C
  • zubní: kaolín 5 %, křemen 15 %, živec 80 %; teplota výpalu 1100 °C

Složení dnešních hmot se liší, ale jíl by měl být vždy vysoce vazný, světle se vypalující, s vysokou mechanickou pevností v suchém stavu. Porcelánová hmota se musí dobře zpracovat, aby neobsahovala vzduchové bubliny. P. se nejčastěji lije do forem, např. sádrových.

Porcelánové glazury mají základní hmotu podobnou tvrdým p-ům, přidává se něco málo více tavidla živce či bílého mramoru více, čímž se dosáhne větší sklovitosti, hladkosti a lesku. Každý typ p-u (měkký, sklovitý, kostní atd.) potřebuje specifické glazury.

Nejprve se vyráběl p-y čistě bílý, později i v narůžovělý či nažloutlý (parian, slonovinový). Zbarvovat tvrdý p. je nesnadné. Z barev pod glazurou u tvrdých p-ů se nejčastěji užívalo kobaltové modři (užívána i u cibulové výzdoby míšeňského p-u). Vedle modři je známa ještě zeleň. U tvrdých p-ů se více rozvinula výzdoba měkkými barvami, které se vpalují žárem mnohem menším, v muflích (700–800 °C) (odtud i název muflové barvy). Jedná se o siliko-boráty olovnato-alkalické, v nichž jsou rozpuštěna různá kovová barviva různými barvami (kobaltová modrými, měďňatá zelenými, železnatá a antimonová žlutými, chrómová zelenými, uranová žlutými). Výzdoba p-ů se zakončuje kovovými listry a drahými kovy.

Rozlišujeme tyto typy p-u:

  • biskvitový – neglazovaný, většinou figurální tvrdý p., produkovaný od 50. let 18. století ve Francii, v 19. století v různých evropských porcelánkách. Poněvadž se povrchem podobá carrarským a parským mramorům, říká se mu též p. carrarský či parián.
  • skořepinový (čín. tcho-tchaj, angl. eggshell) – má papírově tenký střep a silnou polevu. V Číně se vyráběl v éře Jung-luo (1403–1424).
  • kostní (angl. bone china) – druh měkkého umělého p-u. Kostní popel Ca3(PO4)2 tvoří 40–50 %. Do hmoty se přidává i mastek. Přežah se vypaluje vypaluje zasypaný v křemenné moučce při 1050–1100 °C. Kostní popel způsobuje vyšší zeskelnění střepu. Střep rychle měkne a má tendenci se deformovat, proto musí být pálení přesné.
  • chemický ¬– má vyšší obsah Al2O3 (oproti běžným 20 % a 33 %), což mu zaručuje vyšší chemickou odolnost.
  • korundový (elektro p.) – má velmi dobré izolační vlastnosti. Obsahuje až 35 % umělého korundu, takže je vysoce pevný v ohybu. Hmota je vyvinuta pro mimořádně namáhané izolátory. Dále obsahuje i hořečnatá taviva (např. dolomit a mastek), které pomáhají eliminovat teplotní změny. Střep není neprůsvitný, ale je vysoce mechanicky pevný.
  • poloporcelán (porcelánová kamenina, angl. vitreous china) – užívá se k výrobě sanitání keramiky (dřívější diturvit). Jeho složení je 12–20 % jílu, 25–27 % kaolínu a 45–50 % živce.
  • modrobílý – zdobený podglazurní kobaltovou malbou. Nejstarší čínský exemplář je z let 1163–1164. Šíře se uplatnil až od 14. století. Kvalitní kobalt se dovážel do Číny z Blízkého východu od 2. čtvrtiny 15. století do poloviny 16. století (tzv. mohamedánská modrá). Později užívané domácí kobalty mají většinou nečistý, našedlý odstín. Až kolem 1700 byla barva zušlechtěna na jasné odstíny, později v Evropě nazývanou mandarínská modř či nankingský p. Čínský modrobílý p. 16.–17. století napodobovalo v 17 a 19. století. V Evropě se napodoboval na delfských fajánsích, později v různých porcelánkách.
  • monochromní – čínský p. a jeho japonské i evropské napodobeniny s jednobarevnými polevami, např. měďnatá červená „býčí krev“, játrově červená, zeleně žíhaná barva „broskvového květu“, šedě a fialově žíhané „flambé“, „nankingská žlutá“, kobaltová modř, olivově zelené „seladonové“ ad.
  • pěti barev (čín. wu-cchaj) – p. s dekorem, který kombinuje podglazurní modrou a naglazurní emaily zelené, žluté, fialové a tyrkysové. Doplňují je barvy železitá červená a manganitá hnědočerná. Poprvé se tato kombinace uplatnila před polovinou 15. století, více se rozšířila až koncem 16. století.
  • polychromní – čínský p. s naglazurními emailovými dekory.
  • s podglazurní červenou – objevil se v Číně paralelně s modrobílými p-y ve 14. století. Místo podglazurní kobaltové malby je malován pod glazurou oxidem mědi. Barva často přechází od červené k šedozeleným. Teprve v 17.–18. století bylo její vypalování dokonale kontrolováno.
  • tvrdý (pravý, angl. hard paste) – na rozdíl od měkkých p-ů je jeho střep vypálen do takové trdosti, že odolává normální oceli.
  • měkký (fritový) – (franc. porcelaine fritte) svým složením se podobá více sklu než p-u. 75 % hmoty tvoří skelná frita (vápenato-sodno-draselné-hlinito-křemičité sklo), 10–20 % křída a 8–15 % slín. Tavenina neobsahující kaolín. Výroba je velmi složitá. Přežah se vypaluje zasypaný v křemenné moučce při teplotě asi 1250 °C a pak se vypálí s nízkotavitelnou olovnatou glazurou. Poměrně nízké teploty výpalu umožňují pestrou škálu barev, které se v žáru spojují s p-em i s glazurou, čímž nabývají svítivou měkkost, kterou na tvrdém p-u není možno docílit. Nemá stejnou odolnost jako p. tvrdý. Měkký čínský p. kvetl v Číně především za vlády dynastie Ming (1368–1643). Tehdy začala na p-u převládat podglazurní výzdoba kobaltem (perský vliv). Na přelomu 17. a 18. století dosáhla výroba tohoto p-u svého vrcholu v kvantitě i kvalitě. Od poč. 19. století, po tzv. opiové válce, umělecká hodnota čínského p-u značně poklesla.
  • medicejský – nejstarší druh evropského měkkého p-u. Vyráběl se v letech 1574–1587 ve Florencii pod patronací Francesca Maria de Medici. Jednalo se však o keramiku alla porcellana. Zachovalo se pouze 59 exemplářů.
  • Segerův – velmi průsvitný p. nažloutlé barvy, vypalovaný při 1250–1300 °C.
  • železitý – někdy se tak označuje neglazovaná kamenina typu buccaro, též zvaná Böttgerova (J. F. Böttger); také nazávaný jaspisový či červený p. Obsahuje kaolín s obsahem živce, alabastr, koldickou hlínu a mariánské sklo. S objevem Böttgerovi pomáhal E. Walter. Vypaluje se při 1350 °C.
  • krajkový – skutečná krajka či tyl se namáčí do polotekuté porcelánové masy a po uschnutí se vypálí. Za vynálezce metody je považován J. A. Hannong (Štrasburk, kolem roku 1770).
  • japonský – v Japonsku byly vyvinuty technicky zvláštní druhy p-ů, např. lakový, s výzdobou krajinkovou, perleťově se měnící, s emailem cloisonné, přihrádkové (obruby výzdoby, většinou mozaikové, arabeskové a někdy květinové) jsou provedeny mosaznými proužky, které jsou vtlačeny do měkké hlíny; jednotlivé plošky jsou pak vyplněny příslušnými barevnými emaily.

P. se začal vyrábět v Číně. Protože tu se však nikdy nerozlišovalo mezi kameninou a p-em, nelze jej přesně datovat. Mohlo to být za dynastie Tang (618–906 n.l.). Údajně nejstarší čínské p-y byly nalezeny v hrobkách synastie Suej z konce 6. století Zpočátku byl jednobarevný, hladký jen s rytým či jemně plastickým dekorem. Až později byl dekor malován. Číňané používali k výrobě p-u hmotu, kterou získali přímo z přírody a pouze mechanicky upravili. Živcovito-křemičitá, na jemno umletá hornina sloužila přímo ke glazování, které se provádělo za syrova. Větší kusy p-u se glazovaly tak, že na ně byla tekutá glazura prášena bambusovými rourami. K výpalu se užívaly pece odlišné od evropských.

Z Číny se výroba p-u rozšířila přes Koreu do Japonska. Vlivem a obchodními styky Persie s Čínou byla zavedena kolem 10. století výroba p-u v Persii. P. indický vznikl ze vzorů japonských a perských, ale je zvláštní svou detailní, jemnou výzdobou a zlatým dekorem. Nejvíce asijského p-u přivezli do Evropy Holanďané. V Itálii A. di San Simeone roku 1470 vyrobil z boloňského jílu nádoby, které materiálem připomínaly p. Další objev se v Itálii povedl až Fr. M. de Medici, který roku 1575 vyrobil p. opatřený cíničitou glazurou (zván medicejský).

V Evropě pravý, hlinitý či tvrdý p. vynalezl J. Böttger v Drážďanech. Výroba pak byla přenesena roku 1710 do Míšně, odtud přízvisko míšeňský. Později se podařilo podplatit některé dělníky míšeňské porcelánky a vznikla továrna p-u ve Vídni (návod na porcelánovou hmotu byl tajný). Obě továrny dosáhly velikých úspěchů, zejména za rokoka. Později byly zakládány další porcelánky, např. r. 1740 továrnu v Höchstu, r. 1750 ve Fürstenburku atd. Ve Francii a v Anglii se v 18. století rozvinula výroba měkkého sklovitého p-u. Začátkem 19. století jeho výroba ustupovala větší oblibě p-u tvrdého. Ve Francii proslula továrna v Sèvres, která byla vzorem pro další francouzské továrny. Velkým centrem výroby p-u je i Limoges. V Anglii se rozšířil měkký p. v 1. polovině 18. století.

V Čechách byla první porcelánka založena roku 1792 v Horním Slavkově, druhá roku 1794 v Klášterci nad Ohří, dále roku 1803 v Březové (známá pod německým názvem Pirkenhammer) a rychle přibývaly další.

Související pojmy: → keramika, → výpal, → střep, → glazura, → receptura, → zlacení, → listr, → rokoko, → dekor, → kamenina, → email, → alabastr, → sklo mariánské, → fajáns, → mramor, → slonovina, → malba, → hrobka, → dynastie

L:
ŽÍLA, Karel. Průvodce keramika. Praha : Grada, 2005, s. 27–29, s. 141–143.
Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl dvacátý. Praha : Argo, 2002, s. 1167.
BRAUNOVÁ, Alena. Kouzlo keramiky a porcelánu. Praha : Práce, 1978, 408 s.

Odkazy:
Porcelain. Encyclopædia Britannica [on-line databáze]. Encyclopædia Britannica (UK): London. Přístup z: [1]

Anna Goldmanová 31.8.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Quido Meruňka, Zofka777