Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Parodie

(z řec. paródiá = protióda, protizpěv)

P. je divadelní hra, film, literární útvar či jiné umělecké dílo, které ironicky přetváří starší dílo nebo komplex určitých děl tím, že zveličuje a zesměšňuje jejich typické rysy. Dle Aristotela byl tvůrcem p. Hegemon z Thasu.

Nejde však o svébytný umělecký žánr, neprošel ani určitým vývojem, ani nemá konstantní prvky. Využívá vlastností parodovaného díla. Zesměšňovat může také uměleckou skutečnost díla i hodnoty v díle traktované či jiné prvky (postavu, styl, umělecké postupy apod.). Vždy záleží na funkci p. v daném díle. P. je tedy uměleckým postupem, nikoli svébytným žánrem.

V případě, že určitý společenský jev je kanonizován, je vytvořena podmínka pro jeho dekanonizaci (p-i). P. může určitý žánr tak modifikovat, že vznikne nový žánr, nebo může způsobit zánik parodovaného žánru. K takovým proměnám dochází častěji v manýristické fázi vývoje, v období „vyčerpanosti“ ve sféře obsahové, tvárné i v pojetí světa (jako např. v době přechodu od středověku k renesanci, viz Podkoní a žák).

V literatuře je možné rozlišit p. komickou (J. Leminger, Cyklistické písně večerní, 1889) a satirickou (K. Havlíček, J. Neruda, J. Hausmann, V. Lacina aj.). M. M. Bachtin definoval p-i v národním jazyce ve vztahu k církevní věrouce a mravouce (tzv. parodia sacra). Cervantesův Don Quijote je p-í na rytířské romány. Jako literární postup se uplatňuje výrazněji v současné postmoderní literatuře (např. M. Viewegh, Nápady laskavého čtenáře).

P. zahrnuje nový text parodující a zároveň i originální, původní text parodovaný. Nikdy nesmí zapomenout na svůj cíl, aby neztratila svoji kritickou sílu. Původní text cituje a zároveň deformuje, udržuje intertextový vztah s parodovaným textem. Je jakýmsi komentářem původního díla. P. je s původním textem spojená tesněji než pastiš či travestie a jistým způsobem mu vzdává poctu. Součástí recepce je srovnání pro diváka i parodujícího umělce. Převrácení znaků nemusí být nutně jen ve smyslu degradace (může jí i o náhradu obhroublé fabule vznešeným příběhem).

Někdy se p. staví proti travestii, chápané jako žánr přejímající téma imitovaných děl a stavějící proti němu zesměšňující formu (např. Blumauerova Aeneida, 18. století).

V hudbě se stala v 16. století běžná tzv. parodická mše (missa parodia). Nejrůznější motivy byly vypůjčeny z jiných děl a imitovány. O. de Lassus tuto techniku použil i na Magnificat. Ještě za J. S. Bacha se skládaly tyto skladby (např. jeho Mše H-moll). Teprve v 19. století došlo k posunu významu; obvykle se kombinovala známá hudba s nevhodným textem.

Z divadelních her můžeme zmínit např. Aristofanovy Žáby parodující díla Aischylova a Euripidova. Parodie Cida, Rozcuchaný kaplan, Cid napadrť parodovaly Corneillova Cida. Offenbachovy komické opery a operety Krásná Helena, Orfeus v podsvětí „dekonstruovaly“ svět mýtu a tragédie. P. může i zcela transformovat dramatickou strukturu a ideologii napodobené hry (např. Macbett E. Ionesca parodující Shakespearova Macbetha).

Související pojmy: → hra divadelní, → film, → literatura, → pastiš, → travestie, → ideologie, → opera, → opereta, → mýtus, → tragédie, → skladba, → imitace, → degradace, → středověk, → renesance, → kanonizace, → žánr, → věrouka, → mravouka, → román rytířský, → postmodernismus, → satira, → kritika, → fabule, → manýrismus, → satira.

L:
PAVERA, Libor, VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. Olomouc : Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 267.
PAVIS, Patrice, JOBERTOVÁ, Daniela. Divadelní slovník: [slovník divadelních pojmů]. Praha : Divadelní ústav, 2003, s. 294–295.
VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha : Československý spisovatel, 1984, s. 265–266.
MORITZ, Reiner E. Knaurs Musiklexikon. Vollst. Taschenb.ausg. München : Knaur, 1989, s. 582–583.

Anna Goldmanová 17.1.2015

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Joe Angrešt, Zofka777