Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Přilba

1. Žebrová p. 2. Kónická p. z poč. 10. stol. 3. Kónická p. vykovaná z jednoho kusu 4. a 5. P. typu kalota. Zdroj: MUDRA, Miroslav. Platnéřství: výroba zbroje
1. a 2. Kbelcová p. 3. a 4. basinet 5. klobouk . Zdroj: MUDRA, Miroslav. Platnéřství: výroba zbroje
1. Německý basinet 2. Hudsgugel 3. a 4. Grand basinet. Zdroj: MUDRA, Miroslav. Platnéřství: výroba zbroje
1. a 2. Železný klobouk 3. a 4. Šalíř. Zdroj: MUDRA, Miroslav. Platnéřství: výroba zbroje
1. a 2. Barbuta 3. a 4. Otevíratelná p. armet. Zdroj: MUDRA, Miroslav. Platnéřství: výroba zbroje
1. a 2. Šturmhaub. Zdroj: MUDRA, Miroslav. Platnéřství: výroba zbroje

P. též přílba, přilbice, nebo helma, helmice je pomůcka sloužící k ochraně hlavy (chrání hlavu před nárazy, účinkem zbraní nebo účinkem nepříznivého prostředí).

P. byla odjakživa součástí výzbroje chránící hlavu proti úderu sečných zbraní. Sumerové používali kovové p-y z měděného plechu, velitelé z dražších kovů. Na pohřebišti města Uru se nalezla zlatá p. z poloviny 3. tisíciletí př.n.l. krále Meskalamduga. Egypťané pravděpodobně používali bronzové p-y, protože dovedli tavit bronz. Stejně tak Peršané, Skytové. Řekové používali p-y těžké, tzv. korintské, s vysokými hřebenovitými chocholy, později p-y lehčí, tzv. iónské, s odklopnými lícnicemi. Od 5. století př.n.l. pak p-y thrácké a bolótské. Římané měli bronzovou p-u s lícnicemi a horizontálně prodlouženým chráničem zátylku. Lehkooděnci měli p-u koženou.

Postupně v raném středověku se začalo se zpracováváním železa a vyráběly se i železné p-y. Základní typ p-y převládající v raném středověku byla p. žebrová, rozšířená ve střední a severní Evropě. Základem je kovová obruč kolem hlavy a pásy vybíhající z ní k temeni. Prostor mezi žebry vykrývaly železné pláty. U p-y vikingského typu se používal kryt horní části obličeje s výřezy v místě očí. Méně se používaly kónické p-y zv. normandské, zhotovené snýtováním několika trojúhelníkových dílů spojených do hrotu. Vzácnější jsou tyto p-y vykované z jednoho kusu. Jedna taková z našeho území je připisována sv. Václavovi.

P. kalota a p. hrncová se užívaly ke kroužkové zbroji. Kalota ve 12. století, ve 13. století p. hrncová. Kalota byla zdokonalením žebrové p-y. Měla jeden středový pás, jdoucí ze zátylku k obruči nad čelem. Byl k ní připevněn kroužkový závěs, kryjící zbytek hlavy, krk a ramena. Hrncová p. připomínala hrnec. Měla vyřezané otvory pro oči a dýchací otvory po stranách. Snýtovaná byla z 4, 5 a více železných plátů, z nichž jeden tvořil horní plochu p-y. P. se nasazovala na hlavu pokrytou kroužkovou přiléhavou kapucí a kuklou vycpanou koudelí či vlnou. P. se přivazovala pod krkem koženými řemínky.

Na počátku 14. století se začala prosazovat p. kbelcová pro těžké jezdectvo. Od hrncové se lišila tím, že horní část nebyla plochá, ale vyklenutá a dolní okraje boky p-y dosedaly na ramena. Otvory ve výši očí měla stejně jako hrncová. Brzy na to byla zavedena kbelcová p. s odklápěcí obličejovou částí.

Šlap (basinet) byl typ p-y z 1. poloviny 14. století používaný až do 2. poloviny 15. století. Nenasazovala se na kroužkovou kuklu, ale kroužkový závěs se připínal na okraj p-y.

Železný klobouk se naopak nasazoval na kroužkovou kuklu. Je možné, že se takto odlišovali církevní hodnostáři, užívala je ale i pěchota.

Od počátku 15. století se součástí plátové zbroje stala p. s odklopným hledím. Ve střední Evropě tzv. hundsgugel (basinet s hledím ve tvaru psího čumáku). Ve Francii se užívala p. grand basinet. Pěšáci však nosili zejména železné klobouky.

Žoldnéřská pěchota nosila k tzv. brigantině lansknechtskou p-u s nízkým zvonem a odklopnými chraniči uší.

Dalším typem byla p. burgundská. Její výhodou byla možnost otáčet hlavu, protože dolní drážka p-y byla zasazena do horní drážky nákrčníku.

Počátkem 16. století získala p. jezdectva široký dolní okraj, umožňující nasazovat p-u volně na železný lamelovitý límec vsunovaný pod přední a zadní plát a sloužící k připojení rukávů. Tyto p-y měly zvedací hledí a dýchací otvory.

Od poloviny 16. století měla plátová půlzbroj útočnou p-u šturmhaub (z něm. Sturmhaube). Kryla dobře hlavu bojovníka. Vepředu měla čelní štítek chránící proti oslnění sluncem. Postupně získala oblibu i u pěších lancknechtů a ještě v průběhu třicetileté války i u jezdectva. Existovaly dva typy této p-y: morion (italský a španělský typ) a birnhaub z Nizozemí. Vyráběly se ze dvou dílů a na vrcholcích hřebenů byly spojeny drážkami, což zlevňovalo jejich výrobu.

Součástí jezdecké zbroje je stala penheimka (šišák). Koncem třicetileté války již pěchota kromě p-eb žádnou zbroj nenosila. Šišák dobře chránil před sekem palaše či šavle. P. se používala spolu s kyrysem zejména v ochranné výstroji habsburského jezdectva až do počátku 18. století.

Železnou p-u spolu s kyrysem ze silného plechu používali od 18. století ženisté. Ještě v první světové válce ji nosili ženisté odstraňující nevybuchlou munici a miny.

V současnosti policejní těžkooděnci a vojska mnoha států využívají p-y, které se podobají dávným p-ám Sumerů. Různé typy p-eb nosí v dnešní době i sportovci a motocyklisté.

Zvláštní tvary p-eb měli asijští bojovníci. Např. v Číně ke zbroji tiang kia nosili důstojníci bohatě zdobenou přilbici. V Japonsku vytvářeli p-y strašidelného vzhledu, který měl narušit psychologicky bojeschopnost protivníka.

Sumerští helméři vyráběli helmy pravděpodobně formováním měděného plechu v dřevěné formě z tvrdého dřeva. Zdobenou helmu krále Meskalamduga museli vyrábět kovotepci.

Na našem území dokázali řemeslníci vyrobit p-y pro šlechtické družiny již v době Sámovy říše. Z doby Velké Moravy pocházejí dvě honosné p-y. P-y vyráběli zruční kováři, zvaní helméři. Další úpravy prováděli puléřníci a šlejfíři, kteří p-y hladili a leštili. Vlastního helméře Jindřicha měl již Přemysl Otakar II. V roce 1350 byl v pražské městské knize zapsán 1 helméř. V Brně byl v roce 1389 tamtéž 1 helméř. Ve 14. a 15. století se u nás vyráběly p-y i pro cizinu (např. pro řád německých rytířů).

Nutným vybavení helméře byla kovářská výheň, kovadlina a soubor kovářských kladiv. Žebrové p-y se vyráběly pro svoji jednoduchost až do 14. století jako výplň polí mezi žebry se používaly i zvířecí lebeční kosti (p-y vikingské, germánské). K výrobě hrncových a kbelcových p-eb již bylo potřeba peciálně tvarovaných kladiv i jiné kovadliny. K vytvarování p-y basinet bylo zapotřebí i dalších pomůcek (např. kovové trny, nákovadlinky). P-y se samozřejmě zdobily, podobně jako zbytek zbroje.

Již sumerské p-y a později i další části zbroje byly vykládány vložkou, která měla tlumit úder zbraně. K vyložení se obyčejně používala koudel překrytá hrubým lněným plátnem či kůží. V současnosti se na vyložení p-eb používá směs drceného molitanu nebo podobného materiálu, vše se pak překrývá kůží či plátnem. Vhodnou výplní jsou i pohanková semena či otruby. Pod hrncovou p-u se někdy obléká p. tankistická.

Související pojmy: → zbraň, → kovářství, → rytíř, → kniha, → kyrys, → zbroj, → klobouk, → kukla, → chochol, → bronz, → král, → kovotepectví, → palaš, → šavle, → pohřebiště, → středověk.

L:
MUDRA, Miroslav. Platnéřství: výroba zbroje. Praha : Grada, 2007, s. 13–82.

Anna Goldmanová 28.3.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Docent, Echo, Zofka777