Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání
(Založena nová stránka: == Oltář == Kategorie:Vše)
 
(Oltář)
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
== Oltář ==
 
== Oltář ==
  
 +
(z lat. ''alta ara'' – ''altus'' – vysoký a ''ara'' – oltář)
 +
 +
V nejrůznějších náboženských kultech ''vyvýšené místo určené k přinášení obětí, uctívání nebo modlitbě''. 
 +
 +
'''O-e''' mají pravděpodobně původ na určitých místech (strom, pramen, skála), která začala být považována za svatá či obývaná duchy nebo bohy. Dary uctívačůse kladly na nedaleký '''o.''' V primitivních náboženstvích k tomuto účelu pravděpodobně stačil kámen nebo hromada kamenů či hromada hlíny. S rozvojem instituce oběti ve svatyních a chrámech byly postaveny propracovanější '''o-e''' z kamene nebo cihel, na nichž byla oběť zabita a její krev byla odváděna pryč nebo maso se zde pálilo.
 +
 +
Kulturní národy, s nimiž se ve 2. tisíciletí př. n. l. Isráélité stýkali, měli '''o-e''' již umělecky zhotovené a na vyvýšených stupních. U Israelitů byl '''o.''' zápalných obětí (na dvoře chrámu a poté v nádvoří chrámu jerusalemského) zhotoven ze dřeva a pobit mědí. '''O.''' kaditelný (ve svatyni) měl podobu čtyřhraného vysokého podstavce, byl ze dřeva, pobitý zlatým plechem a ozdobený zlatým věncem.
 +
'''O-e''' používané jinde na Středním východě nabývaly podob od malých stojanů k pálení kadidla po velké pravoúhlé kamenné '''o-e''' stavěné v egyptských chrámech.
 +
Národy, uctívající Baala a Astartu, stavěly na '''o.''' sloup, sochu nebo obraz božstva. Obrazy babylónské vypodobňují '''o-e''' neveliké, postavené před sochami bohů; tamní dochované kamenné '''o-e''' mají tvar trojbokých hranolů.
 +
 +
Staří Řekové stavěli '''o-e''' u vchodů a na nádvoří svých domů, na tržištích a veřejných budovách a v posvátných hájích v krajině. Na velkolepých městských '''o-ích''' neustále hořel oheň. O-e chrámů stávaly spíš před chrámem než uvnitř něj. Vznešené, impozantní o-e byly použity pro mocné bohy jako Zeus nebo Athena, zatímco menší '''o-e''' byly považovány za vhodnější pro domácí božstva jako Vesta a Demeter. Římské oltáře byly velmi podobné '''o-ům''' Řeků v jejich všudypřítomnosti, formě a výzdobě reliéfními plastikami. '''O.''' určený k nekrvavým obětem se v antickém Římě nazýval ''ara''. Později se název místa přenesl na kultovní obětní stůl z kamene, dřeva či kovu.
 +
 +
U prvních křesťanů byl ve 3. stol. považován za '''o.''' stůl, na kterém byla slavena eucharistie. Když křesťané začali stavět kostely zachoval si '''o.''' podobu stolu (nejprve dřevěného) a drží si ji doposud. Později se dělal i '''o.''' zabedněný (stolcový).
 +
V katakombách se konaly bohoslužby na hrobech mučeníků, z čehož vzešel zvyk opatřovat '''o-e''' ostatky svatých. Zpočátku se tedy '''o-e''' stavěly přímo na hrobě obsahující tělo mučeníka, nebo na klenutí hrobky (krypty), v níž spočívala rakev se sv. tělem.
 +
 +
Od 4. stol. se vyskytují '''o-e''' ciboriové, tj. pod zvláštním přístřeškem (ciboriem – nebesy kupolového tvaru). Podkladem '''o-e''' a čtyř sloupů, podpírajících ciborium, bylo podium o dvou či třech stupních.
 +
V chrámech starokřesťanských býval jediný (hlavní) '''o.''', ale v 6. stol. se začaly objevovat poboční '''o-e'''. Ve stejné době byl hlavní '''o.''' u mísťován před apsidu, obvykle tedy na východní straně a užívaly se hojněji kamenné oltářní desky.
 +
Od středověku byl instalován hlavní '''o.''' v apsidě, který pozůstává z oltářní desky, mensy, obsahující ostatky svatých a z podstavce (lat. stipes) kamenného či zděného. Vedlejší '''o-e''' umožňovaly slavit více mší, někdy současně.
 +
 +
Latinský obřad rozeznává '''o.''' ''pevný'' (''altare fixum'') a '''o.''' ''přenosný'' (''portabile'') – nesprávně skládací. Druhý typ slouží za mensu buď na pobočních '''o-ích''' nebo při mši konané pod širým nebem, na cestách apod. '''O.''' ''privilegovaný'' má výsadu buď liturgickou (smí se na něm konat mše votivní) nebo odpustkovou.
 +
 +
K okrase '''o-e''' sloužilo antipendium. K příslušenství '''o-e''' se brzy používaly lněné prostěradlo (mappa), kříž a mohutné voskovice. Svíce stály původně nikoli na '''o-i''', ale na podlaze kolem. V 8. stol. se začaly ukládat ostatky na vrch '''o-e'''. Kvůli tomu bylo zřízeno za '''o-em''' vyšší pozadí a na něm místo upraveno pro ostatkovou skříň. Časem podstavec relikviáře srostl s '''o-em''' a změnil se v ozdobný výstupek nad mensou (v horní frontálu '''o-e'''), bylo zapotřebí usazovat mensu na masivní podklad, aby snesla tíhu vysokého pozadí. Tak vznikly '''o-e''' se zděnou tumbou. V době kvetoucí gotiky byla horní frontála '''o-e''' (zprvu zejména kamenná, v gotice dřevěná), retabulum uměleckým dílem řezbářů, kameníků, malířů, pozlacovačů aj.
 +
 +
Zvláštní zmínky zasluhují '''o-e''' křídlové. Renesance přinesla '''o-ům''' antické tvary a na místo polychromovaných plastik zavedla sochy mramorové, sádrové aj.
 +
Tabernakulum (skřínka na svátost) přibylo na '''o.''' v 16. stol. Svícny s voskovicemi se stavěly na '''o.''' někde již od 12. stol., jinde od 14. stol.
 +
 +
Během mše slouží '''o.''' jako stůl k uložení Bible a posvěceného chleba a vína, které jsou podávány věřícím. '''O.''' pokrývá jedna až tři látky a na něj nebo blízko něj může být umístěn kříž a svíčky. Je ohniskem mše a představuje přítomnost Krista během obřadu.
 +
 +
Ve východní církvi (i pravoslavné) se celý presbytář nazývá '''o.''' Důležité součásti tamního '''o-e''' jsou: svatý prestol (tabernakulum), obětní stůl (''žertvennik'' ze dřeva) a vrchní trůn (''gorněje město''; křeslo ''archijereje''). Protestanti augšpurského vyznání zachovali namnoze '''o.''' katolického typu. Příslušníci reformované církve konají večeři Páně u stolu.
 +
 +
Související pojmy: → presbytář, → tabernakulum, → církev reformovaná, → křesťanství, → retabulum, → plastika, → polychromie, mramor, → sádra, → renesance, → antika, → gotika, → tumba, → antependium, → mensa, → ostatek, → odpustek, → liturgie, → středověk, → ciborium, → apsida, → chrám, → kostel, → krypta, → mučedník, → hrobka, → rakev, → bohoslužba, → eucharistie, → hrob, → reliéf, → háj posvátný, → sloup, → kadidlo, → kámen, → cihla, → náboženství, → modlitba.
 +
 +
L: SVOBODA, Ludvík. ''Encyklopedie antiky''. Vyd. 1. Praha: Academia, 1973, s. 113;
 +
''Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí''. Díl osmnáctý. Praha : Argo, 2002, 1073 s.;
 +
BLAŽÍČEK, Oldřich J a Jiří KROPÁČEK. ''Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění''. Praha: Odeon, 1991, s. 138. ISBN 8020702466;
 +
Altar. ''Encyclopædia Britannica'' [on-line databáze]. Encyclopædia Britannica (UK): London [cit. 2019-8-14]. Dostupné z: < https://www.britannica.com/topic/altar>.
 +
SYROVÝ, Bohuslav. ''Architektura: naučný slovník''. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1961, s. 204;
  
  
Řádka 23: Řádka 60:
  
 
[[Kategorie:Vše]]
 
[[Kategorie:Vše]]
 +
[[Kategorie:Hmotná kultura]]

Aktuální verze z 15. 8. 2019, 23:34

Oltář

(z lat. alta araaltus – vysoký a ara – oltář)

V nejrůznějších náboženských kultech vyvýšené místo určené k přinášení obětí, uctívání nebo modlitbě.

O-e mají pravděpodobně původ na určitých místech (strom, pramen, skála), která začala být považována za svatá či obývaná duchy nebo bohy. Dary uctívačůse kladly na nedaleký o. V primitivních náboženstvích k tomuto účelu pravděpodobně stačil kámen nebo hromada kamenů či hromada hlíny. S rozvojem instituce oběti ve svatyních a chrámech byly postaveny propracovanější o-e z kamene nebo cihel, na nichž byla oběť zabita a její krev byla odváděna pryč nebo maso se zde pálilo.

Kulturní národy, s nimiž se ve 2. tisíciletí př. n. l. Isráélité stýkali, měli o-e již umělecky zhotovené a na vyvýšených stupních. U Israelitů byl o. zápalných obětí (na dvoře chrámu a poté v nádvoří chrámu jerusalemského) zhotoven ze dřeva a pobit mědí. O. kaditelný (ve svatyni) měl podobu čtyřhraného vysokého podstavce, byl ze dřeva, pobitý zlatým plechem a ozdobený zlatým věncem. O-e používané jinde na Středním východě nabývaly podob od malých stojanů k pálení kadidla po velké pravoúhlé kamenné o-e stavěné v egyptských chrámech. Národy, uctívající Baala a Astartu, stavěly na o. sloup, sochu nebo obraz božstva. Obrazy babylónské vypodobňují o-e neveliké, postavené před sochami bohů; tamní dochované kamenné o-e mají tvar trojbokých hranolů.

Staří Řekové stavěli o-e u vchodů a na nádvoří svých domů, na tržištích a veřejných budovách a v posvátných hájích v krajině. Na velkolepých městských o-ích neustále hořel oheň. O-e chrámů stávaly spíš před chrámem než uvnitř něj. Vznešené, impozantní o-e byly použity pro mocné bohy jako Zeus nebo Athena, zatímco menší o-e byly považovány za vhodnější pro domácí božstva jako Vesta a Demeter. Římské oltáře byly velmi podobné o-ům Řeků v jejich všudypřítomnosti, formě a výzdobě reliéfními plastikami. O. určený k nekrvavým obětem se v antickém Římě nazýval ara. Později se název místa přenesl na kultovní obětní stůl z kamene, dřeva či kovu.

U prvních křesťanů byl ve 3. stol. považován za o. stůl, na kterém byla slavena eucharistie. Když křesťané začali stavět kostely zachoval si o. podobu stolu (nejprve dřevěného) a drží si ji doposud. Později se dělal i o. zabedněný (stolcový). V katakombách se konaly bohoslužby na hrobech mučeníků, z čehož vzešel zvyk opatřovat o-e ostatky svatých. Zpočátku se tedy o-e stavěly přímo na hrobě obsahující tělo mučeníka, nebo na klenutí hrobky (krypty), v níž spočívala rakev se sv. tělem.

Od 4. stol. se vyskytují o-e ciboriové, tj. pod zvláštním přístřeškem (ciboriem – nebesy kupolového tvaru). Podkladem o-e a čtyř sloupů, podpírajících ciborium, bylo podium o dvou či třech stupních. V chrámech starokřesťanských býval jediný (hlavní) o., ale v 6. stol. se začaly objevovat poboční o-e. Ve stejné době byl hlavní o. u mísťován před apsidu, obvykle tedy na východní straně a užívaly se hojněji kamenné oltářní desky. Od středověku byl instalován hlavní o. v apsidě, který pozůstává z oltářní desky, mensy, obsahující ostatky svatých a z podstavce (lat. stipes) kamenného či zděného. Vedlejší o-e umožňovaly slavit více mší, někdy současně.

Latinský obřad rozeznává o. pevný (altare fixum) a o. přenosný (portabile) – nesprávně skládací. Druhý typ slouží za mensu buď na pobočních o-ích nebo při mši konané pod širým nebem, na cestách apod. O. privilegovaný má výsadu buď liturgickou (smí se na něm konat mše votivní) nebo odpustkovou.

K okrase o-e sloužilo antipendium. K příslušenství o-e se brzy používaly lněné prostěradlo (mappa), kříž a mohutné voskovice. Svíce stály původně nikoli na o-i, ale na podlaze kolem. V 8. stol. se začaly ukládat ostatky na vrch o-e. Kvůli tomu bylo zřízeno za o-em vyšší pozadí a na něm místo upraveno pro ostatkovou skříň. Časem podstavec relikviáře srostl s o-em a změnil se v ozdobný výstupek nad mensou (v horní frontálu o-e), bylo zapotřebí usazovat mensu na masivní podklad, aby snesla tíhu vysokého pozadí. Tak vznikly o-e se zděnou tumbou. V době kvetoucí gotiky byla horní frontála o-e (zprvu zejména kamenná, v gotice dřevěná), retabulum uměleckým dílem řezbářů, kameníků, malířů, pozlacovačů aj.

Zvláštní zmínky zasluhují o-e křídlové. Renesance přinesla o-ům antické tvary a na místo polychromovaných plastik zavedla sochy mramorové, sádrové aj. Tabernakulum (skřínka na svátost) přibylo na o. v 16. stol. Svícny s voskovicemi se stavěly na o. někde již od 12. stol., jinde od 14. stol.

Během mše slouží o. jako stůl k uložení Bible a posvěceného chleba a vína, které jsou podávány věřícím. O. pokrývá jedna až tři látky a na něj nebo blízko něj může být umístěn kříž a svíčky. Je ohniskem mše a představuje přítomnost Krista během obřadu.

Ve východní církvi (i pravoslavné) se celý presbytář nazývá o. Důležité součásti tamního o-e jsou: svatý prestol (tabernakulum), obětní stůl (žertvennik ze dřeva) a vrchní trůn (gorněje město; křeslo archijereje). Protestanti augšpurského vyznání zachovali namnoze o. katolického typu. Příslušníci reformované církve konají večeři Páně u stolu.

Související pojmy: → presbytář, → tabernakulum, → církev reformovaná, → křesťanství, → retabulum, → plastika, → polychromie, mramor, → sádra, → renesance, → antika, → gotika, → tumba, → antependium, → mensa, → ostatek, → odpustek, → liturgie, → středověk, → ciborium, → apsida, → chrám, → kostel, → krypta, → mučedník, → hrobka, → rakev, → bohoslužba, → eucharistie, → hrob, → reliéf, → háj posvátný, → sloup, → kadidlo, → kámen, → cihla, → náboženství, → modlitba.

L: SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Vyd. 1. Praha: Academia, 1973, s. 113; Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl osmnáctý. Praha : Argo, 2002, 1073 s.; BLAŽÍČEK, Oldřich J a Jiří KROPÁČEK. Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. Praha: Odeon, 1991, s. 138. ISBN 8020702466; Altar. Encyclopædia Britannica [on-line databáze]. Encyclopædia Britannica (UK): London [cit. 2019-8-14]. Dostupné z: < https://www.britannica.com/topic/altar>. SYROVÝ, Bohuslav. Architektura: naučný slovník. Vyd. 1. Praha: Státní nakladatelství technické literatury, 1961, s. 204;

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Joe Angrešt