Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Okno

(ze slova oko)

O. je otvor ve zdi určený k osvětlování a větrání vnitřního prostoru. Objevuje se již u nejstarších kolových staveb a v obytných jamách. V bronzové době se v severní a střední Evropě nevyskytuje, ale je hojně užíváno na jihu v Itálii a také na Krétě, kde je místo skla používán pergamen, tkanina apod. Orient (Asýrie, Babylónie) o. téměř nezná, v Egyptě je častější. Z jižní Evropy se rozšířilo do severní, ale ve Skandinávii je v některých oblastech neznali ještě v 16. století.

Zasklívání o-en je velmi staré. Již staří Římané zasklívali do olověných lišt, velmi časté bylo již ve 4.-5. století sklo barevné (suroviny k výrobě nebyly tak čisté jako dnes). V Evropě bylo zasklívání o-en běžné u bohatých lidí od 12. století. Před vynálezem skla (nebo u chudších obyvatel) se do o-en vkládaly blány (měchuřina), pergamen, tkaniny nebo papír napuštěný olejem, husté mříže (mušrabije) nebo prořezávané kamenné desky. V římské architektuře až od doby románské byla o-a a v období raně křesťnaském (a v islámské architektuře) byla vyplňována transenami.

Původně se jednalo jen o škvíru mezi trámy srubu (tedy otvor širší než vyšší), později bylo stavěno vždy spíše na výšku, aby překlad nebo záklenek mohl být úzký a bylo tvořeno rámem a okenním křídlem (obvykle zaskleným). Nahoře bylo zakončeno rovnou římsou či obloukem, dole vodorovným parapetem, po stranách vnitřním ostěním. Otvor o-a bývá na líci zdiva obrouben plochou římsou (ze zdiva vystupující) nebo šambránou. Římsy mohou být kamenné nebo mohou být vyzděny z cihel, omítnuty a náležitě profilovány. U staveb dřevěných bývají všechny části z trámů. Rámy i zárubně o-en bývají ze dřeva dubového nebo ze smolného dřeva borového nebo modřínového, aby lépe odolávaly povětrnosti; dnes se chrání nátěry. Obloukové zakončení okna lépe přenáší tlak na zeď a přepažení okenního otvoru není tolik namáháno.

Od románské doby se o-a zdobila sklomalbou, v době gotické pak vitrajemi. Světské stavby byly často vybaveny o-y zasklenými terčíky zalitými do olova (typická plástvová struktura). Románská o-a byla úzká, opatřená zúženými špaletami a šikmým ostěním (bankál), nahoře zaklenutá polokruhovým obloukem; často se družila. Používala se též kruhová o-a (jednoduchá či rozetová), i čtyřlistová (kvadrilob).

Gotická chrámová o-a měla lomený oblouk; zprvu byla velmi úzká, převýšená (lancetové o.) svisle dělená tenkým pilířem či sloupkem (zpočátku členěným na patku, dřík a hlavici); později sloupek nahrazen kamennými pruty. Horní část byla vyplněna kružbou. Rozeta je zvláštní typ o-a umísťovaný v západním průčelí chrámu (v průměru i více než 10 m); světská o-a byla obvykle pravoúhlá.

V době raně renesanční se užívala o-a půlkruhově zaklenutá (arbelos), později hlavně pravoúhlá a bramantovská, ale i kruhová. Nad horní římsu byl umísťován trojúhelníkový nebo segmentový štít. V době pozdní renesance se uplatňoval syrský oblouk. Taktéž renesanční o-a se zasklívala čočkami do olova. Bývají orámovaná, často je nad nimi umístěn segmentový fronton nebo nízký trojúhleník.

V baroku se užívala o-a kruhová, oválná, kasulová a termální; obdelníkové bylo obvykle opatřeno segmentovým či trojúhelníkovým frontonem, které se často střídaly.

Do 18. století se dělala o-a jednoduchá a otevírala se dovnitř i ven. V době neoklasicismu se vyráběla o-a dvojitá, přičemž vnitřní o. se otevíralo dovnitř a vnější ven. Od 2. poloviny 19. století převládlo o. dvojité, otevíratelné dovnitř. Ve 20. století se rozšířila okna vysouvací. Moderní železobetonová architektura uplatňuje o-a pásová (šířková) či celoprosklenou plochu; o-a jsou typická pro funkcionalistickou architekturu.

Jednotlivé typy o-en:

  • jednoduché – tvoří jeden rám a jedno či dvě křídla zavěšené na závěsech po stranách rámu. Nověji se otevírá dovnitř.
  • dvojité – má dva rámy a dvě či čtyři samostatná křídla. Starší stavby mívají okna deštěná (špaletová). Na rozdíl od o-en novoklasicistních se dnes obě okna otevírají dovnitř. Zajišťuje lepší tepelnou izolaci vnitřního prostoru a zamezuje srážení vlhkosti na skle.
  • francouzské – balkonové; má charakter dveří; místo parapetu mívá balkonovou mříž.
  • kasulové – se umísťovalo do barokních chrámů. Připomíná kasuli – svrchní obřadní roucho katolického kněze. Ve světské architektuře se užívalo někdy ve štítech a vikýřích.
  • kateřinské – má podobu kola s loukotěmi (nástroj umučení Kateřiny).
  • kvadrilob – čtyřlistové, má podobu čtyřlístku.
  • nárožní – umísťováno v otupeném domovním nároží nebo bylo zalomeno do pravého úhlu (kopírovalo nároží). Umožňuje lepší osvětlení rohové místnosti.
  • otočné – okenní křídlo je upevněno uprostřed svislé osy; otevírá se otočením kolem ní.
  • sklápěcí – závěsy jsou umístěny ve spodní hraně o-a, vyklápí se dovnitř. Jsou vhodné pro školy, nemocnice, sociální ústavy, kasárna atp.
  • vyklápěcí – křídla se otáčejí v závěsech umístěných v horní hraně, takže křídlo se v celé ploše vyklápí ven a nepřekáží provozu v místnosti. Výhodou je, že může být otevřeno i za silného deště.
  • kyvné – otáčivé kolem vodorovné osy.
  • sdružené – o-a zaklenutá oblouky dělí okenní pilíř. Podvojné o. (biforium), potrojné (triforium).
  • žaluziové – u nás neobvyklé. Je složeno ze dvou velmi úzkých křídel (případně skleněných lamel) a otevírají se jednotlivě (se společným ovládáním) a otáčejí se vodorovně nebo i svisle. Umožňuje trvalé intenzivní větrání, aniž by se do prostoru někdo mohl vloupat.
  • termální – polokruhové s obloukem nahoře, svisle členěné. Původně užívané v římských lázních (thermách), oblíbené v baroku a neoklasicismu.
  • volské oko (oeil-de-boeuf) – kruhové či oválné o. ve vikýři, po stranách palácového portálu apod. Užíváno v manýrismu na francouzských zámcích, hojně užíváno v baroku.
  • slepé – je ve zdi jen plasticky či barevně naznačeno. Využívá se k dodržení pravidleného dělení a rytmu průčelí v místech, kde vnitřní prostory nevyžadují osvětlení, tedy z čistě formálních důvodů.
  • zjevovací (královská lóže) – výkledek umístěný pravděpodobně na průčelí staroegyptských chrámů směrem k nádvoří. Král odtud uděloval vyznamenání, pochvaly nebo přihlížel k úředním náboženským úkonům. Objevilo se pravděpodobně v době armanské.
  • pevné – nelze otvírat.
  • anglické – výsuvné, vysouvá se svisle v rovině o-a; rozšířeno zejména v Anglii.
  • arkýřové – vystupuje ze zdi jako arkýř. V renesanci a v baroku mělo navíc předstupující vyhlídkovou mříž. V Anglii předstupovala taková o-a pravoúhlým půdorysem (bay-window) a půlkurhovým půdorysem (bow-window).
  • bramantovské – je uzavřeno polokruhem a archivoltou, rámované je pravoúhle a je opatřeno kladím. (název dle D. Bramata)

Související pojmy: → chrám, → rytmus, → doba románská, → baroko, → renesance, → gotika, → neoklasicismus, → průčelí, → král, → manýrismus, → pilíř, → sloup, → špaleta, → šambrána, → balkón, → dveře, → archivolta, → fronton, → štít, → kladí, → půdorys, → mříž, → arkýř, → vikýř, → sklo, → pergamen, → papír, → kasule, → segment, → kružba, → oblouk lomený, → doba bronzová, → mušrabije, → římsa, → parapet, → lóže, → nádvoří, → závěs, → kněz.

L:
SYROVÝ, Bohuslav. Architektura: naučný slovník. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1961, s. 203–204.
DUDÁK, Vladislav, POŠVA, Rudolf, NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie světové architektury: od menhiru k dekonstruktivismu. Praha : Baset, 2002, s. 650–652.
Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Praha : Paseka, 1999, 1026 s.

Anna Goldmanová 20.3.2015

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Joe Angrešt, Zofka777