Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Ocel damascénská

O. d. je vysoce kvalitní ocel s charakteristickými vzory – tzv. mramorováním. Svůj název získala podle syrského města Damašek, kde se zbraně z této oceli vyráběly a odkud se vozily do Evropy. O. d. se vyráběla také Mezopotámii, v Persii a ve východní Indii. Technika je stará přibližně 2500 let. Dle místa, kde byly zhotoveny, rozeznávaly se dle charakteristických vzorků čepele dabanské, chorásánské, gundyské, neurisské. Nejoblíbenější byly dabanské a chorásánské. Cena závisela na jemnosti vláken ve vzorku; čím byla vlákna nebo síťkovina jemnější, tím dražší byla čepel.

Původní výrobní postupy byly postupně zapomenuty. Jako nejpravděpodobnější příčina zániku výroby této oceli je vyčerpání zdrojů rudy. Její výrobu se snažil oživit profesor J. D. Verhoeven. Průměrný obsah uhlíkaté složky v oceli byl 1,5 %. Kromě toho obsahovala další legující karbidotvorné prvky (př. chrom, molybden, mangan, niob či vanad).

Starověká ocel se vyráběla tavením v uzavřených kelímcích. Počáteční surovinou mohlo být surové železo i všechny ostatní ocelové a železité materiály a jejich kombinace. Surovina se roztavila v uzavřených kelímcích, přičemž se materiál vytavil a zároveň zkujnil. Při chladnutí taveniny se vytvářely dendrity a tím, že se uhlík (min. 1,2–1,5 %, někdy až 2 %) nerozpustil v tavenině, ale vykrystalizoval na hranicích zrn, získala ocel své typické vlastnosti – vysokou tvrdost, pružnost a pevnost. Podstatou výroby bylo tedy zkujňování přetavením, nikoli mechanickou cestou.

Meče vynikající kvality se vyráběly též v Japonsku. Ocel používaná zejména pro výrobu samurajských mečů se nazývá tamahagane. Vyrábí se tavením v hliněných vanách, do nichž se navrství železorudný písek a dřevěné uhlí a po 72 hodiných hoření vznikne tavenina kera, obsahující více a méně kvalitní kousky oceli (hocho-tetsu, Nabe-gane a Tamahagane).

Dnešní o. d. je nazývána také jako svářkový (nepravý) damašek. Při výrobě svářkového damašku se poskládají do požadovaného balíku různé druhy ocelí (s rozdílným obsahem uhlíkaté složky), které se kovářsky svaří. Nejvhodnější pro toto zpracování jsou uhlíkové oceli bez přílišného obsahu legujících prvků. Z toho důvodu nelze kovářským svařováním vyrobit nerezový damašek.

Archeologické nálezy ukazují, že znalost výroby svářkového damašku ovládali již 500 let př. n. l. Keltové, což by znamenalo, že vznikal nezávisle a souběžně s damaškem pravým.

Měkčí a tím i houževnatější složka činí ocel pružnější, odolnější vůči lomu a tvrdší složka činí ostří dostatečně tvrdé. Použitím systému opakovaného překládání a vykovávání se dosahuje krásné struktury oceli. Překládá se opakovaně 64–512krát. Výjimečně se se vytváří i tisíce vrstev, čímž vzniká ocel označována jako mikrodamašek. Při kovářském svařování, které je nejstarším postupem svařování, se jednotlivé pruty zahřejí na teplotu blízkou teplotě tání materiálu (1300 °C) a silnými, rychlými a přesnými údery kladiva se skovají do sebe, takže se jednotlivé vrstvy materiálu spojí. Po zahřátí na uvedenou teplotu musí být ocel neprodleně prokována, jinak dojde ke zhrubnutí zrna. Blok oceli se při výrobě často nejen překládá, ale i torzně kroutí. V tom případě se jedná o tzv. torzní damašek.

Po vykování a vybroušení je třeba čepel naleptat, aby byla damašková struktura viditelná. Poté se čepel dobře omyje, aby se proces leptání zastavil a zakonzervuje se. Existuje velké množství druhů o.d., jejichž názvy se odvozují od způsobu zpracování – př. vlnkovaný, žebříčkový, rozetový nebo ze zdrojového materiálu (př. řetězový, lanový). Při výrobě se do svazku ocelí přidává nikl. Kvalitně zhotovená o. d. má dobré mechanické a řezné vlastnosti a hezký vzhled. Mechanické vlastnosti nezávisí na počtu vrstev, ale na kvalitě prokování a umění kováře. Nevýhodou je u vrstvové ocele nižší mrazuvzdornost a náchylnost ke korozi. Není samovýbrusná.

Při vložení ocelového pruhu mezi dva železné vzniká tzv. sendvičový damašek. Patří mezi nejjednodušší formy svářkové damaškové ocele.

Technologický postup výroby o. d. se znovu objevil v puškařství, kdy damaškové hlavně slibovaly mnohem lepší užitné vlastnosti a v mečířství při výrobě kordů a jiných zbraní s tenkou bodnou čepelí. Damškové hlavně jsou mnohem pevnější než z obyčejného kujného železa či oceli, a je možno je vyrábět s tenčími stěnami a tím zmenšit váhu ručnice. Nejnižší druh tohoto kovu bylo železo páskové, zhotovené svařením dvou pásků různých druhů železa střídavě na sebe položených. Oblíbený byl kov zvaný podkovákový, připravovaný z 50 dílů starých podkováků (hřebů z koňských podkov) a 30 dílů starých kočárových zpruh rozsekaných na zrna. Oblibu měly i hlavně hotovené obdobně z odpadků při vyrobě kos a srpů, s přísadou starých železných odpadků – co do pevnosti se blížil kovu podkovákovému, ale na povrchu neměl tak jemnou kresbu. Železo drátové se hotovilo ze svazku promíchaných železných a ocelových drátů dohromady.

Ze železa podkovákové tak vznikal damašek podkovákový (hrubší i jemnější); železo drátové dávalo damašek drátový, z nichž nejoblíbenější byl damašek Bernardův, k němuž se užívalo prutů svařených ze železných drátů střídavě ležících na sobě a vedle sebe; páskovina ocelová (jemná) dává damašek růžový čili turecký. Střídáním prutů ocelové páskoviny s damaškem růžovým vzniká damašek stuhový. Jiné druhy hlavňových damašků jsou: damašek listovitý nebo květový, damašek vodový nebo plamenitý. Překováním damašku drátového vzniká damašek protažený. Využití zbytků kovů ze starých nástrojů (dnes např. pilníků, řetězů motorových pil či pilových listů) dává nové možnosti v dosažení zajímavějších vzorů výsledného damašku.

V nožířství postup výroby o. d. znovu ožil až ve 2. pol. 20. stol.

Dnes se objevují tzv. nezeravějící o. d. (obsahující „nerezovou“ složku – niklovou ocel), včetně průmyslově vyráběných, př. švédká o. d., která je připravená metodou práškové metalurgie. Švédská firma Damasteel začala tuto napodobeninu o. d. vyrábět r. 1995. Výchozí práškový kov se smísí tak, že vytvoří damaškovou strukturu, a poté se slisuje a spéká do požadovaného tvaru za tlaku kolem 1000 atmosfér a teploty 1150 °C. Tím vznikne heterogenní hmota, cca 1,5 t vážící blok oceli. Tento blok se dále zpracovává válcováním do menších průřezů. Výsledkem je materiál s kontrastní a ostře ohraničenou strukturou, podobnou pravému damašku, v nerezovém provedení (ocel obsahuje kolem 14 % chromu). Její vrdost dosahuje 60 jednotek dle Rockwellovy stupnice.

Lepší mechanické vlastnosti než o. d. (svářkový damašek) má ocelová čepel zv. bulat, wootz či litá o. d. (pravý damašek).

V současné době se technologie výroby o. d. svařováním využívá k výrobě kvalitních sběratelských nožů a mečů, ale i šperků.

O. d. se podobají např. materiály timaskus a mokume gane.

Související pojmy: → leptání, → mečířství, → puškařství, → kočár, → kresba, → šperk, → mramorování, → kovářství, → meč, → archeologie, → bulat, → wootz, → nožířství, metalurgie.

L: ČECHLOVSKÝ, Stanislav; ČERNÝ, Michal. Povídání o damaškové a vrstvené oceli - část I. [on-line]. Noze-Nuz.com: Nová Paka [cit. 2017-2-15]. <http://www.noze-nuz.com/recenze/damasek1/damasek1.php>; LOKAJÍČEK, Jan. Kovářské svařování a damasková ocel v učňovském školství: Bakalářská diplomová práce [on-line]. [cit. 2017-2-7]. Brno, 2012, s. 17–29. Dostupné na Internetu: <http://is.muni.cz/th/322505/pedf_b/Bc_Lokajicek.pdf>; KŘIVÁNKOVÁ, Petra. Historie chemie [on-line]. [cit. 2017-1-22]. Brno, 2013, s. 52. Dostupné na Internetu: < http://is.muni.cz/th/53452/pedf_c/Priloha_c._2.pdf>; HARTINK, A. E. Encyklopedie nožů. Čestlice : Rebo, 2001, s. 28–9. ISBN 80-7234-122-7; SKRYLEV, Igor. Encyklopedie nožů : úplná encyklopedie zbraní a výstroje. Naše vojsko, 2013,s. 210–11. ISBN 978-80-206-1324-0; Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl sedmý. Praha : Argo, 2002, s. 1021; Japonský meč – mýty a fakta [on-line]. Miroslav Matějka: Asiatika s.r.o., © 2010 - 2017 [cit. 2017-2-15]. <http://www.busido.cz/odborne-clanky/japonsky-mec-myty-a-fakta>;

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Fantomas