Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Náhrobek

N. je architektonická, sochařská či kombinovaná nadstavba nad hrobem. Mezi architektonické n-y (hrobky) patří mohyla, dolmen, tumulus, mastaba, mauzoleum, pyramida atd. K sochařským n-kům řadíme stélu, tumbu, sarkofág, epitaf, kenotaf.

Ve starověku se n. užíval předně pro uchování ostatků zesnulého, někdy vyobrazoval i jeho podobu. Zvláště u Etrusků a v Římě se vyvíjel druh sochařské podobizny, zachycující rysy zemřelého a někdy zpodobňující celou postavu na víku kamenného sarkofágu.

Nejprostším n-em jsou náhrobní desky. Primitivní národy vztyčovaly prkna na hrobem (např. archaické řecké stély, často znázorňující podobu a život zemřelého). Ve středověku nahradily vztyčené desky kříže. Movité osoby však měly v chrámu hrob vyznačený kamennou či kovovou deskou.

Ze zvyku pochovávat přímo v domě se vyvinul n. ve formě domu (např. etruské urny). Vyspělou formou tohoto pojetí jsou i egyptské mastaby a pyramidy, jež se z mastab vyvinuly. V islámských zemích se nad hroby významných osob staví náhrobní mešity. Stavby nad hroby mají často symbolický charakter a opouštějí podobu domu (např. mauzoleum v Halikarnassu). Náhrobními stavbami byly i prvé raně křesťanské chrámy, protože se stavěly nad hroby mučedníků a světců. V renesanci a v baroku si nejmocnější osoby stavěly náhrobní kaple sloužící pak celému rodu nebo skupině církevních hodnostářů (např. kaple Pazziů u S. Croce ve Florencii, Nová sakristie u S. Lorenco v Itálii, u nás např. kaple ve Vranově nad Dyjí, n. Kouniců ve Slavkově). Podobu tehdejších obydlí mívalo i průčelí hrobů tesaných do skály frygických a lykijských hrobů.

Středověké n-y (náhrobní desky) bývají od 11. stol. opatřeny reliéfem mrtvého, obvykle v idealizovaném zobrazení v ideálním věku (33 let) a s otevřenýma očima. Od 13. stol. se často užívá jako náhrobek tumba, od 14. stol. vznikají první epitafy a n. začíná splývat s pomníkem zesnulého. Vyobrazení zesnulého se stávalo realističtější a v pozdní gotice přešlo až k naturalismu rozkládajícího se těla.

Od 14. století se v Itálii začal probouzet individualismus a váženým osobám byla někdy zhotovována jako n. jezdecká socha. N. splynul s pomníkem v době renesance. Význačným osobnostem se začaly stavět náročné n-y ve formě architektonických útvarů. Baroko k těmto přidalo ještě sochy a reliéfy, takže celek působil divadelním dojmem. Stejně tak jako v baroku, i rokokové náhrobní pomníky oslavovaly věčný život naturalistickým líčením pozemské pomíjivosti. V 19. století byl kladen důraz na smutek pozůstalých a na štěstí zesnulého po smrti. Od doby romantismu se vyzdvihuje u významného zesnulého to z jeho života, co po jeho smrti přetrvá.

V novější době slouží stavby n-ů obyčejně památce více lidí (např. padlým ve válce). Velké architektonické n-y se staví zřídka (např. Leninovo mauzoleum v Moskvě).

Související pojmy: → mauzoleum, → mohyla, → dolmen, → tumulus, → mastaba, → pyramida, → stéla, → tumba, → sarkofág, → epitaf, → kenotaf, → památník, → pomník, → naturalismus, → baroko, → renesance, → středověk, → reliéf, → kaple, → mučedník, → světec, → církev, → hrob, → mešita, → kříž, → chrám, → islám, → starověk, → architektura, → sochařství, → urna, → památka sepulkrální, → náhrobník, → hřbitov, → karner, → kostnice, → nekrogeografie.

L:
DUDÁK, Vladislav, POŠVA, Rudolf, NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie světové architektury: od menhiru k dekonstruktivismu. Praha : Baset, 2002, s. 620.
SYROVÝ, Bohuslav. Architektura: naučný slovník. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1961, s. 194–195.
BLAŽÍČEK, Oldřich J., KROPÁČEK, Jiří. Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. Praha : Odeon, 1991.

Anna Goldmanová 27.5.2015

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Bludišťák, Echo, Zofka777