Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Mlýn

M. je zařízení na drcení pevných látek, např. obilí, soli, uhlí. Podle druhu pohonu rozlišujeme mlýn ruční, větrný, vodní, elektrický. Přeneseně se jako m. označuje budova obsahující toto zařízení. V lidovém stavitelství jsou nejvýznamnější obilné mlýny poháněné vodou, větrem nebo zvířecí silou.

Nejstarším typem m-u byly ruční mlýnky. Až do středověku hospodyně mlely obilí ručně. Velké vodní m-y jsou v Čechách doloženy od 12. století na klášterních a kapitulních panstvích. Ve městech se počátek vodních m-ů datuje od 13. století (roku 1276 byl v Hranicích na Moravě m. o 4 kolech, stejně tak v roce 1297 v Praze na Zderaze). V Brně byl na počátku 14. století m. s 10 koly. Vodní m-y se rozšířily především ve 14. století a nahradily ruční mletí. Zároveň kamenné domy zlepšily klima pro ukládání mouky. Ruční mlýnky se používaly např. když v zimě m. zamrzl nebo v době válek.

K postavení m-a bylo třeba získat souhlas, protože vodní toky patřily panovníkovi. Mlynář musel platit každoročně dohodnutý plat (výjma svobodných m-ů). Po husitských válkách většinu m-ů stavěla sama královská města či šlechta a mlynářům je pronajímala. Pronájmy byly dlouhodobé, někdy jedna rodina hospodařila v m-ě po generace. Součástí m-ů bývala i další zařízení využívající vodní pohon (pila, valcha, olejna, stoupa na kroupy, později hamr). I zde muselo být uděleno privilegium.

Ve středověku m-y nebyly zděné, jednalo se o jednoduché mlecí zařízení s kolem pod přístřeškem či v chatrči. Mlynář bydlel poblíž či ve městě. Až v době renesance se začaly stavět zděné m-y určené i k bydlení. Z doby před třicetiletou válkou se dochoval např. m. v Jindřichově Hradci.

Od 14. století se m-y budovaly všude. Dokonce jich bylo tolik, že m. položený výše bránil v provozu dalším, které ležely níže po proudu, neboť se u m-ů budovaly náhony, kterými se odváděla voda z řeky a zadržovala v zástavách, takže m-y položené níže měly vody nedostatek. Proto se na řekách začaly stavět jezy, aby se v určitém místě zvýšila hladina pro potřeby m-ů. Potřeba m-ů byla veliká, protože jejich výkon byl poměrně malý a byly v provozu obyčejně třetinu roku – opravy, špatné počasí). Např. Příbram měla na konci 14. století 18 m-ů s 33 funkčními zařízeními. V Praze se ve 14. století používaly vedle břežních m-ů i m-y lodní – mlecí zařízení na dřevěných prámech přímo na vodě.

M. se spodním náhonem se nazýval lopatník, m. s horním náhonem se zval korečník. Lopatníky se udržely v rovinatých krajích, kde bylo obtížné vést náhon vody nad kolo. Po husitských válkách se začal používat horní náhon, což přinejmenším zdvojnásobilo výkon m-ů.

Vodní dílo sestávalo ze zástavy, kde se zadržovala voda, odtud vedl korytem z kmene nebo desek výtok na vodní kolo, které uvádělo prostřednictvím palečního kola do pohybu mlecí zařízení. Vodní kolo se chránilo před povětrnostními vlivy zděnou zídkou či jinou krytinou. M. se skládal z mlýnice, půdy a zanášky, kteréžto části byly propojeny schody. Z půdy vedly dveře na lanfešt ke stavidlům, jimiž se pouštěla voda na vodní kolo. Většina m-ů měla dvojí složení: jedna skládka byla zařízena na ječmen a žito, druhá na pšenici.

Od renesance se stavěly i větrné m-y (lidově větřáky, větrňáky, povětrňáky), zejména na Moravě a ve Slezsku a v oblasti Nízkých Jeseníků, Oderských vrchů, na úpatí Moravskoslezských Beskyd, v Moravské bráně, Hostýnských a Vizovických vrších, Drahanské vrchovině, Chřibech, Ždánickém lese a v Dolnomoravském úvalu. Tato území mají příznivé povětrnostní podmínky. Vznikaly převážně do 18. a 19. století. Rozlišujeme tři typy větrných m-ů:

  • sloupový – otáčí celý proti větru, je nejstarší a nerozšířenější;
  • holandský – zděné stěny mají tvar seříznutého kužele či válce a otáčivá je pouze střecha; na naše území se dostal v 18. století z Německa;
  • malý větrný m. otáčivý a neotáčivý – jsou nejmladší, mají lehkou a jednoduchou konstrukci a zvláštnosti ve složení a funkci.

Zatímco vodní m-y stály často po celá staletí na jednom místě, větrné se často přemísťovaly z ekonomických i sociálních důvodů.

M-y patřily až do konce 18. století k předměstím a jejich koloritu. V 19. století vodní m-y i pily a jiná zařízení začaly nahrazovat strojová zařízení s parním pohonem. Ve 20. století tradiční větrné m-y začaly nahrazovat stroje poháněné vrtulí na vysoké ocelové věži nad střechou jednoduché dřevěné stavby.

Související pojmy: → věž, → střecha, → krytina, → renesance, → středověk, → šlechtaměsto, → předměstí, → privilegium, → klášter, → kapitula, → stavitelství, → hamr, → kolorit, → památka technická, databáze vodních mlýnů, → mlýn větrný.

L:
VONDRUŠKOVÁ, Alena, VONDRUŠKA, Vlastimil. Město. Praha : Vyšehrad, 2013, s. 164.
FROLEC, Václav. Lidová architektura na Moravě a ve Slezsku. Brno : Blok, 1974, s. 200–203.
KLEMPERA, Josef. Vodní mlýny v Čechách. (díly I až VIII) Praha : Libri, 1999-2003. Přístup z: [1]
SOLNICKÝ, Pavel. Vodní mlýny na Moravě a ve Slezsku I. Praha : Libri, 2007, 250 s.
HOŇKOVÁ, Iva. Navštivte.... Větrné mlýny v Čechách, na Moravě, ve Slezsku. Praha : Olympia, 2010, 102 s.

Odkazy:
Vodni mlýny. Přístup z: [2]

Anna Goldmanová 7.5.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777