Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Mince

(z něm. die Münze, pravděpodobně půjčka slova ze ztraceného Středozemního jazyka)

M. je ražený, výjimečně litý kus kovu obvykle kruhovitého tvaru nízkého válce opatřený ražbou vyznačující hodnotu nebo cenu plativa. Má zpravidla předepsanou hmotnost a jakost kovu, které jsou zaručeny vydavatelem (panovníkem či státem), jehož jméno, znak či název je na m-i vyobrazen vyraženými obrazy nebo nápisy. Plocha líce a rubu ohraničená hranou se nazývá mincovní pole a jsou an ní mincovní obrazy (portréty, symboly, znaky, erby atd.) a texty (opisy, nápisy). M. je prostředek směny za zboží a služby.

M-í se myslí vždy pouze ražba oběžná (kurantní) nebo obchodní. Ostatní ražby podobné m-ím nazáváme medaile, medailóny, žetony, účelové známky, plakety atd. Regulérní m. mohou někdy zastupovat v oběhu nouzové ražby. M. je i středověký název pro mincovnu. Aby se m. mohla používat jako měřítko ceny, musela dříve představovat určitou zaručenou hodnotu, jíž byl drahý kov, který obsahovala; u dnešních platidel za hodnotu m-í ručí autorita státu nebo banky, která je vydala.

Jako materiál pro výrobu m-í se užívalo či užívá zlato, stříbro, měď, platina (v Rusku), bronz, nikl, hliník, ale i ocel (např. současná česká dvacetikoruna má ocelové jádro a je galvanicky pokovená tenkou vrstvou mosazi).

Na m-i rozeznáváme obvodek (místo, kde bývá opis – legenda); okrajek, který bývá hladký, vroubený, písmem opatřený nebo jinak ozdobený; lícní i rubní plochy m. jsou někdy prosté, někdy dělené tak, že mezi obvodkem, který z pravidla nese nápis, a mezi obrazcem střední plochy jsou vedeny zvláštní dělicí čáry prosté či tečkované nebo jinak zdobené. Každá m. má mít označení kdy a kde byla vydána do oběhu. Většina m-í je dvoustraná, ale existují i m. jednostrané (starší drobné m.). M. rozdělujeme na hrubé (s průměrem větším než 25 mm) a drobné.

Oběh m. v dřívějších dobách zpravidla nebyl omezován na zem, kde byla vydána, ale pokud byla m. dobrého zrna (např. denárová), byla brána všude. Toto pravidlo přestalo platit s postupným zhoršováním zrna, které mařilo důvěru v takové m., až se postupně oběh m-í omezil na teritorium, odkud vzešla. Falšování m-í někdy prováděla samotná vláda; v cizině byly ovšem neberné, ale v zemi samé, kde byly vydány, měly bernost nucenou.

Zatímco m. se na Západě běžně razily, v Číně se lily (např. do pískových forem). Mince starého Řecka, babylonské a perské jsou obvykle ražené na střížek upravený dříve litím; nejstarší takové m. jsou obyčejně jednostranné. Ražba se prováděla kladivem na kovadlině. Takto se m. razily ve starém Řecku, Římské říši, Byzanci a nakonec v celé Evropě až do 17. století.

M. se vyráběly z mincovní slitiny připravené do tvaru tyčí (tzv. cánů). Cány se v mincovních kovárnách (šmitnách) rozstříhaly na špalíčky, vypálily v ohni a kladivy roztepaly na pláty, ze kterých se vykrajovaly čtverečky (farfule). Zvláštními nůžkami se farfule ostříhávaly do kulata, čímž vznikl mincovní střížek. Střížky drobných m-í byly vysekávány průbojníkem. Kladivem byla vyrovnána hrana. Následně se střížek vybělil a mohl být ražen. K ražení se používaly železné kolky s rytinou. Při ražbě bylo spodní železo s kolkem upeněno na podstavec. Následně se připravené střížky po jednom pokládaly na rytinu, mincíř přiložil na něj horní kolek a sám nebo jeho tovaryš mocným úderem na svrchní kolek vybil do střížku obě rytiny. Svrchní kolek musel být držen úplně přesně (kolmo) a úder musel být silný.

První mincovací válcovací stroj byl vynalezl roku 1565 Jan Vogler ml. z Curichu, který m. razil tlakem dvou proti sobě se otáčejících válců. M. se tedy nevybíjely, ale lisovaly. Tyto stroje se používaly do 17. století. Nahradily je stroje kapsové, které umožňovaly tlakem prasklé kolky vyměňovat. Stroje kapsové vynalezeny byly asi v 30. letech 17. století a pracovalo se na nich až do začátku 18. století, kdy Mikuláš Briot vynalezl náhozný mincovací stroj nebo lis vřetenový. Jeho princip je založen na ražbě kladivem na kovadlině, tedy m. jsou opět vybíjeny. Tyto se užívaly až do vynalezení mechanických mincovacích strojů, tedy do počátku 19. století. V polovině 18. století se začalo používat jedno z prvních moderních opatření proti padělání m-í, a to zhotovení ornamentu či vlysu do hrany m. K tomu sloužilo zařízení zvané rolka (rolovačka).

Ve 20. letech 19. století byl vynalezen např. samočinný stroj mincovací. Roku 1871 vynalezl L. Seyss stroj třídicí. Zkonstruovány byly pákové lisy, později automatizované, takže došlo k urychlení ražby (m. se lisovaly) a produkce činila i 440 m-í za minutu. Při této produkci bylo nutné m. strojově prohlížet a počítat. Dnes jsou stroje plně automatizované, řízené počítači. Existují i m. s efektem 3D.

M. obležení – označení jedné z nouzových ražeb, obvykle zhotovené z méně hodnotného kovu v městech a pevnostech obležených nepřítelem. Tyto m. se užívaly zejména k výplatě žoldu. Jsou známé jako hranáče. Příkladem jsou cínové ražby (krejcar a 3krejcar a jednostranný hranáč) francouzské posádky v Chebu z roku 1743 při obležení rakouskými vojsky za válek o rakouské dědictví. Po skončení obležení byly toto ražby (dnes velmi vzácné) staženy a vyměněny za stříbrné. Stejnou funkci měly později i papírové válečné peníze.

M. dobrého zrna – označení ražeb z mincoven zemí České koruny po kaládě (státním bankrotu) vyhlášené císařem 14. 12. 1623, kdy se opět započalo s ražbou kvalitních m-í.

V přeneseném slova smyslu je užíváno i spojení berná m., tj. pokládat nebo nepokládat něco za bernou m-i, ve významu přikládat nebo nepřikládat dané věci či informaci velký význam. Vizte též časopis Kultura slova, ročník 1, číslo 5, 1967 zde [1].

Související pojmy: → mincovna, → císař, → dědictví, → krejcar, → ornament, → kolek, → rytina, → kovárna, → zlato, → medailón, → známka, → plaketa, → medaile, → žeton, → portrét, → symbol, → znak, → erb, → obraz, → písmo, → koruna, → sběratelství, → numismatika

L:
Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl šestnáctý. Praha : Argo, 2002, 1113 s.
PETRÁŇ, Zdeněk, RADOMĚRSKÝ, Pavel. Encyklopedie české numismatiky. Praha : Libri, 1996, s. 194–195.
SEJBAL, Jiří. Základy peněžního vývoje. Brno : Masarykova univerzita, 1997, s. 179.
PRŮCHA, Jiří. Jak se razily mince [on-line]. © 2016. Přístup z: [2]
mint. In: etymonline.com: Online Etymology Dictionary [on-line]. Douglas Harper, 2001. Přístup z: [3]

Anna Goldmanová 21.9.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Bludišťák, Echo, Zofka777