Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Malba na skle

M.n.s. je stará technika zušlechťování skla. Nejprve sloužila k zakrytí vad skla, k nimž při výrobě docházelo. Barvy zvyšovaly estetickou přitažlivost a přirozený lesk skla. Blízkou technikou je tvorba skleněných mozaik (uplatňující se od středověku zejména u chrámových oken). U skleněných mozaik a vitráží (příp. vitrají) se jako doplněk užívala m.n.s. lazurními barvami.

M.n.s. má dvě základní podoby:

  • malba za tepla (malba emailovými barvami),
  • malba za studena.

Předpokládá se, že až do doby renesance převládala malba za tepla.

Používají se barvy pojené olejovými pojidly či olejopryskyřičnými laky (např. mastixový, kopálový); dále se uplatňují barvy s přísadou tvrdých pryskyřic, akvarelové barvy s přísadou gum nebo nové barvy ze syntetických polymerů (např. kombinace epoxidových pryskyřic s olejovými barvami či barevnými laky).

Malba za tepla. Maluje se na vrchní, lícovou stranu skla speciálními barvami. Před výpalem lze malbu upravovat tupováním či proškrabáváním. Nanášet lze i několik vrstev barev, ale vždy až po výpalu vrstvy předchozí. Hotová malba se vypaluje ve sklářských vypalovacích pecích při 400–580 °C, čímž se spojí malba s podkladovým sklem (ochrana před mechanickým poškozením). Barvivy jsou hlavně kysličníky kovů smíchané s práškem lehce tavitelné skloviny.

M.n.s. byla známá již v antickém a byzantském umění. Od konce středověku se znovu začala rozvíjet v benátských sklárnách, odkud se šířila dále (např. Norimberk). V Čechách je nejstarší zmínka z roku 1390 o skláři a malíři Václavu z Klatov. Své uplatnění našla m.n.s. při výzdobě skleněných oken gotické architektury, zejména chrámů (vitraje se domalovávaly); nahradila románské nástěnné malby. V počátcích m.n.s. nahrazovala nízkou kvalitu barevného skla.

K rozkvětu techniky přispěl objev výroby dalších a dalších barev (např. hnědé, zelené, fialové). Velkou oblibu získala malba na skle kombinovaná se zlatými fóliemi, např. k zasklívání relikviářů. Od konce 15. století se uplatňuje malba typu grisaille, v níž převládá šeď s emailovou kresbou, doplňovanou někdy ostrou stříbrnou žlutí. V téže době došlo ke zjemnění kresby a vyvinul se nový způsob probrušování a obrušování skla.

Rozkvět nastává ve střední Evropě od 2. poloviny 16. století. Přibyly další barvy, např. železitá červeň. Až do 17. století pak patřilo malbou zdobené sklo k nejrozšířenějšímu typu užitkového skla vůbec. Významnými středisky té doby jsou sklárny Bavorského lesa, Šumavy, Krkonoš. Předtím kvetla m.n.s. na dvoře Rudolfa II. a některých panstvích (Rožmberkové). První cech malířů a řezačů skla vznikl v roce 1669 v Chřibské.

Malba emailovými barvami je příznačná spíše pro vyšší společenské než pro lidové vrstvy. Uplatnila se na oknech, dutém sklu (pohárech, číších, džbánech) apod. V lidovém prostředí na pryskách (nádobky na alkohol), svátečním stolním náčiní, sklenicích, džbánech – vystavovaly se na policích, později ve „sklenících“.

Malba za studena - též podmalba na skle (překlad něm. Hinterglasmalerei). Touto technologií se vytvářely lidové obrázky na skle. Je jednodušší, protože se malba nemusí vypalovat. Maluje se na rub skla, které pak malbu chrání před poškozením. Malovaná vrstva však není spojena pevně s podkladem tavení, má tedy kratší životnost. Nejprve se tenkým štětcem naznačí kontury a pak se začnou nanášet barvy (postupuje se od výmalby detailů k větším plochám); pozadí se vymaluje nakonec. Technika m.n.s. vyžaduje představivost a zkušenosti. Nejprve se sklo musí zbavit mastnoty a nečistot terpentýnem či mýdlovou vodou, pak se položí na nákres – šablonu, která se obkresluje. Jako šablony sloužily i dřevoryty a mědirytiny nebo i jiná, hotová podmalba. Malovalo se temperovými i olejovými barvami, vyráběnými podomácku z nejrůznějších surovin.

Technika rytí do zlaté či stříbrné fólie (eglomisé) vkládané mezi dvě skla je doložena již v 1. století př.n.l. K nejkrásnějším ukázkám patří dvojstěnné poháry a sklenice (Fondi d'oro), ukládané ve 3. a 5. století do hrobu raných křesťanů jako milodar. Obyčejně se fólie pokládala na černé pozadí. Zdobené plochy dekorativních i užitkových předmětů se podkládaly i zrcadly. Někdy se objevuje i podmalba tzv. čínskou technikou: vlastní malba se tvořila např. kvašem ne cínovou fólii, pak se celá plocha překryla nátěrem rtuti a hned se přilisovala ke skleněné desce. Na nepomalovaných místech vznikla plocha kontrastního amalgánu, který dokonale spojoval fólii se sklem.

Vlastní technika malby za studena se rozvíjela od 14. století v severní Itálii. K produkci patřilo zejména liturgické náčiní, relikviáře, nábytek atd. Jako předlohy sloužily malby a grafiky významných umělců. Pod názvem „benátské sklo“ se technika rozšířila v 15. a 16. století dále do Evropy. V Čechách byla samostatně objevena již dříve (nejstarší např. obraz Madony s dítětem, sv. Barborou a Kateřinou z konce 15. století). Třicetiletá válka a finanční nouze růst popularity těchto obrázků pozastavila. Teprve v průběhu 18. století se rozšířily i v lidovém prostředí. Malby prováděli vyškolení řemeslníci a provinční malíři. Chudí venkované začali být pro výrobce zajímavým odbytištěm i proto, že u vyšších vrstev zájem o tyto výrobky upadal. Vysoký sloh postupně přebíral jednodušší podobu lidového umění. Ale dochovaly se i detailní malby; rozměry tabulí byly i 40 x 50 cm); tématika různorodá, včetně složitých náboženských výjevů. V minulosti se stávalo, že negramotní malíři obkreslovali na sklo nápisy z předlohy, takže tyto pak divák viděl zrcadlově obrácené. Náměty kopírovaly tištěné „svaté obrázky“, zobrazující postavy svatých, patronů, ochránců (např. sv. Florián, Jiří, Barbora, Kateřina, Rozálie, Jan Nepomucký atd.), Panny Marie a výjevy z Kristova života. Obrázky se prodávaly na trzích a poutích; jejich cena byla nízká (několik krejcarů). Lidé si je věšeli na čestné místo nad stůl, poblíž tzv. svatého kouta. Malíři je vyráběli ve velkém na kazové sklo, které se tímto způsobem mohlo zužitkovat. Výroba byla soustředěna do okolí sklárena živila chudé obyvatele (centry byly Šumava, Podkrkonoší, Slezko).

Od počátku 19. století vývoj směřoval k hromadnější sériové produkci a klesl tvůrčí přínos jednotlivých malířů. Malba se zjednodušila, snížila se propracovanost, zvýraznily se kontury. Repertoár námětů se zúžil na neoblíbenější mezi odběrateli. Také rozměry se unifikovaly a používaly se již kupované barvy. Podmalby na skle definitivně upadají v polovině 20. století, a to z více důvodů (politických, ale i společenských – zánik sklomalířských dílen, rušení skláren).

Související pojmy: → malba nástěnná, → sklo, → mozaika, → vitraj, → vitráž, → lazura, → email, → tupování, → sklárna, → chrám, → relikviář, → grissaille, → kresba, → terpentýn, → dřevoryt, → mědirytina, → barva olejová, → tempera, → námět, → malíř, → kontura, → cech, → kout svatý, → krejcar, → patron, → grafika, → pohár, → fólie, → šablona, → lak, → amalgán, → barva, → pryskyřice, → akvarel, → produkce.

L:
BALEKA, Jan. Výtvarné umění: výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha : Academia, 1997, s. 209.
VONDRUŠKOVÁ, Alena. Jařmo, parkán, trdlice, aneb Výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění. Praha : Grada, 2011, s. 124-125.
KAFKA, Luboš. Malované na skle: lidové podmalby. Praha : Lika klub, 2005, s. 7–43.
KUBIČKA, Roman, ZELINGER, Jiří. Výkladový slovník: malířství, grafika, restaurátorství. Prahab: Grada, 2004, s. 162–163.

Anna Goldmanová 4.5.2015

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777