Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Kultura (culture)

(z lat. colo, colere = pěstovat)

V tradičních pojetích představuje k. 1. třídu věcí a jevů humanizujících a kultivujících člověka. Moderní vědecká (antropologická) definice k. již vnímá kulturu neboli civilizaci jako 2. složitý celek, který zahrnuje vědění, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, které si člověk osvojil jako člen společnosti. V nejširším pojetí je k. 3. produkt, je to i historie, zahrnuje ideje, vzory a hodnoty, je selektivní, lze se jí učit, je založena na symbolech a je abstrahována z chování a produktů chování. Představuje plastický a mnohovýznamový program činnosti jednotlivců a sociálních skupin, který je fixovaný sociokulturní samoregulací a kulturními stereotypy, program přetvářený společenskou činností a předávaný prostřednictvím kulturního dědictví.

K. může nabývat několika forem. Můžeme jí chápat v podobě výtvorů lidské činnosti/práce (artefakty), v podobě sociokulturních regulativů (norem, hodnot, kulturních vzorů); idejí či institucí organizujících lidské chování.

Jako k. označujeme prakticky vše, co vytvořilo lidstvo během svého vývoje, a to jak materiálně (hmotně), tak nehmotně (duchovní hodnoty). Ke hmotné kultuře řadíme všechny lidské výtvory, ať již jde o stavby (architektonické objekty, urbanistické soubory, ale také např. okrasné zahrady či parky) nebo umělecká díla: literární (knihy), filmová, obrazová (či celé sbírky muzeí a galerií), případně předměty denní potřeby (i ty se v průběhu staletí významně měnily a i dnes jejich tvorba podléhá kulturním vlivům) nebo oděv (včetně krojů, uniforem apod.). Duchovní, tj. nehmotnou kulturu pak tvoří souhrn výsledků lidské činnosti v umění, ve vědě a ve společenském životě vůbec, včetně jazyka, písma, náboženství, hudebních či tanečních projevů, lidových zvyků a tradic; příkladem nehmotné k. mohou být i místní názvy.

V různých situacích a oborech lidské činnosti se můžeme setkat s rozdílným pojetím pojmu k. Archeologie chápe k. jako souhrn všech nálezů z určité doby a určitého prostředí. Vzhledem k metodám, které mohou archeologové použít, se jedná především o kulturu hmotnou. Z jiného pohledu se k. zabývá etnografie, která studuje především takzvanou lidovou kulturu, tedy materiální i duchovní výtvory „prostých lidí“. Ve středu zájmu etnografů je hlavně studium oblastí, které jsou něčím typické (etnografické, národopisné či kulturní oblasti obecně). Často jde o území s etnicky neporušeným prostředím nebo oblasti v menší míře zasažené civilizačním procesem. Zde se studují zachovalé stavby (obydlí domorodců, náboženské objekty, sýpky, vinné sklepy, pohřebiště), zvyky (karnevaly, oslava narození dítěte, rituál vstupu do manželství, oslava smrti), které se dědí z generaci na generaci. Část této lidové kultury, zahrnující slovesné, hudební, dramatické a taneční projevy, nazýváme folklor.

V důsledku globalizace, resp. pronikání a střetu různých kultur, zásluhou lepších možností navštívit či prostřednictvím masových sdělovacích prostředků proniknout do pro nás exotických (neznámých) míst a kultur, roste zájem lidí o tradiční kulturu, její projevy, vývoj apod. V této souvislosti si je třeba uvědomit, že tradiční k. je vždy spojená jednak s přírodním, jednak s kulturním prostředím, ale zejména, že vychází z místních podmínek (polohových i společenského vývoje). Tradiční k. připomíná nejen historický vývoj, ale vytváří i podstatu různých místních, regionálních, národních i nadnárodních (zejm. u náboženských) identit a v každém území je jedinečná a originální (i když se místy může podobat).

Obecně lze na k. nahlížet z několika úhlů:

  • geneze, vývoj a fungování kultury (evoluce, adaptabilita, reprodukce ad.);
  • v distributivním smyslu – na úrovni jednotlivých kultur a subkultur (k. společnosti, k. kolektivní), které je možné identifikovat v čase a v prostoru; k. představují jedinečné a unikátní konfigurace artefaktů, idejí, norem, modelů, institucí a kulturních vzorů (předmětem studia jsou explicitní kulturní vzory zahrnující typické a výrazné vnější projevy k. a implicitní kulturní vzory postavené na systému hodnot, norem, názorů) – každá k. má jedinečnou tvář, snaží se odhalit dynamiku k. a její difúzi;
  • kultura na úrovni jednotlivce – analýza vztahu k. a osobnosti, jazyka a myšlení v konkrétním sociokulturním kontextu (jednotlivec je studován jako tvůrce a zároveň i produkt své k.).

V období starověkého Říma (filosof Marcus Tullius Cicero) se pojem k. užíval hlavně ve spojení s filosofií - „kultura byla pokládána za sféru, jejíž dosažení odráželo nejvyšší intelektuální a duchovní aspirace.“ V této definici se nejspíš poprvé v dějinách setkáváme s k. jako abstraktním celkem (filosofie jako kultura ducha). V 17. století se lze setkat s vymezením k. jakožto souhrnem všech produktů vytvořených člověkem. (Samuel von Pufendorf) V odpovědi na tohoto autora definoval k. po svém také jeden z nejvýznamnějších britských antropologů, evolucionista E. B. Taylor, a to jako „komplexní celek zahrnující náboženské a etické hodnoty a systémy, právní předpisy, poznání, umění a všechny zvyky a schopnosti, kterými jedinec disponuje jako příslušník společnosti a které si osvojil učením.“ Asi o sto let později postavil poprvé proti sobě k. a civilizaci filosof Johann Gottfried von Herder, jenž „viděl v pěstování kultury zdroj mravní velikosti národa […], civilizace mu splývala s chladným racionalistickým a odcizujícím rázem moderní doby.“ Podle Gottfrieda je kultura vlastní každému národu a je nadřazena pojmu civilizace. Ve snaze o rozlišení pojmů k. a civilizace sociolog Robert Eza Park později definoval k. jako „společnost s morálním řádem, řízenou zvyklostmi, mravy a hodnotami zahrnutými v rituálu a tradici“, civilizaci naproti tomu vymezil jako „teritoriální entitu vytvořenou směnou, obchodem a komerčními vztahy, ve které technika již není ovládána rituálem a v níž došlo k osamostatnění vědy.“ (Budil)

V roce 1952 zveřejnili antropologové Alfred L. Kroeber a Clyde Kluckhohn práci, ve které uvádějí 161 definic k., rozdělených do šesti kategorií: „deskriptivní (založenou na obsahu), historickou (zdůrazňující tradici), normativní (akcentující pravidla a normy), psychologickou (zaměřenou na výchovu), strukturální (studující vzory) a genetickou (pojímající kulturu jako specifický lidský atribut neexistující u zvířat). Oba autoři […] se sami pokusili o souhrnnou definici pojmu: Kultura je produkt, je historická, zahrnuje ideje, vzory a hodnoty, je selektivní, lze se ji učit, je založena na symbolech a je abstrahována z chování a produktů chování.“ (Budil)

V antropologickém významu je definice k. dnes sjednocena; za k. se pokládá „derivát či obsah sociálních vztahů, zvykovou část sociálního jednání, která nepředstavuje oblast, jejíž výzkum by vyžadoval samotné konceptuální nástroje.“, resp. dle Ivo T. Budila k. „představuje plastický a mnohovýznamový negenetický program činnosti jednotlivců a sociálních skupin, který je fixován sociokulturní samoregulací a kulturními stereotypy, přetvářen společenskou praxí a předáván prostřednictvím kulturního dědictví a tradice.“

V roce 2000 definoval čtyři základní dnes využívané významy pojmu k. Klaus P. Hansen ve svém díle Kultur und Kulturwissenschaft. Jak dále uvádí Jirásková, jde o:

  • produkty umělecké činnosti,
  • způsob života, civilizovanost,
  • vymezení skupiny lidí nebo etnika,
  • výsledek pěstitelské činnosti.

Dnes se jako nejobecnější interpretace tohoto pojmu uvádí "veškeré hmotné i nehmotné výsledky činnosti člověka". Zároveň je však toto slovo užíváno v mnoha různých souvislostech jako např. kultura jazyka, firemní kultura, kultura sportu, politická kultura, kultura stolování aj. To jen dokazuje tvrzení jednoho z nejznámějších kulturních teoretiků Raymonda Williamse, podle kterého je kultura jedním z nejkomplikovanějších anglických slov. (Jenks)

Související pojmy: → umění, → stereotypy kulturní, → dědictví kulturní, → artefakt, → vzorec kulturní, → instituce kulturní, → tradice, → karneval, → rituál, → muzeum, → galerie, → toponomastika, → jazyk, → dialekt, → etnografie, → kultura tradiční lidová, → kultura lidová, → folklor, → region kulturní, → identita, → identita regionální, → identita lokální, → nekrogeografie, → globalizace kulturní, → média masová, → difúze inovace, → civilizace, → studia kulturální.

L:
BUDIL, Ivo T. Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. Praha : Nakladatelství TRITON, 2003, s. 16-19, 487 s.
HEŘMANOVÁ, Eva, CHROMÝ, Pavel. Kulturní regiony a geografie kultury : kulturní reálie a kultura v regionech Česka. Praha : ASPI, 2009, 348 s.
MALINA, Jaroslav. Antropologický slovník [online]. Brno : CERM, 2009 [cit. 2011-04-15]. Kultura. Přístup z: [1]
JENKS, Chris. Culture USA, Kanada : Routledge, 1993. Introduction, p. 12.
BARKER, Chris. Slovník kulturálních studií. Praha : Portál, 2006. 206 s.

Odkazy:
JIRÁSKOVÁ, Magdalena. Wiki knihovna.cz [on-line]. Kultura. Přístup z: [2].
Wikipedie. Heslo Kultura. Přístup z: [3].

Eva Heřmanová 15.11.2012, Mai-Vu 21.4.2014

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Joe Angrešt, Quido Meruňka, Zofka777