Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Krinolína

(z ital. crino = žíně a lino = len)

K. je zvláštní druh vyztužené sukně. Vychází ze slova krinolín – označení tkaniny zpevněné žíněmi. Z této látky se nejprve zhotovovaly vojenské límce za Ludvíka XV.; za Ludvíka XVI. přešly i do módy prostších lidí. Později se začalo užívat k-u k výrobě sukní. K. byla podložena soustavou mnoha ztužujících spodniček, velmi naškrobených. K širokým sukním podloženým k-ou se nosily živůtky a korzety zajišťující tehdy módní velmi útlý pas. Stejný název se používá i pro samotnou výztuhu (nejčastěji kovovou); v tomto smyslu se výraz používal prvotně.

O první výztuži sukní (trychtýřovitého tvaru) se objevují ikonografické zmínky již v 1. polovině 16. století, a to ve Španělsku (tzv. verdugado). Do této sukně byly všity pružné obruče z proutí (verdugo). Udržely se do poloviny 17. století. Tehdy vznikl nový typ k-y, která byla na bocích hodně široká a z přední a zadní strany plošší.

V baroku se k-y rozšiřovaly více do stran, 18. století vedlo k dalším tvarovým variacím (např. kalich, sud). V té době se k-y nazývaly koše. Kromě dřevěných či kovových obručí spojených voskovým plátnem a upevňovaných pod dalšími spodničkami v pase se začaly užívat velrybí kosti, které byly lehčí a při pohybu tolik nevrzaly. Drátěnou kostru k-y tvořilo pět obručí, od pasu se postupně rozšiřujících. Kostice v korzetech či v k-ách byly tak žádané, že roku 1722 založili Holanďané akciovou společnost pro lov velryb.

K-y 18. století měly tvar oválu, zepředu a vzadu byly zploštělé a jejich šířka dosahovala až 150 cm. V té době se kvůli dámským sukním musel rozšiřovat nábytek. V době napoleonských válek, tj na počátku 19. století k-y nakrátko zmizely, ale brzy se vrátily. Popud k renesanci nošení širokých sukní dala pravděpodobně manželka Napoleona III. Evženie, která tím chtěla dosáhnout okázalosti panovavší na dvoře Marie Antoinetty .

V době druhého rokoka se nosily spodničky vyztužené již koňskými žíněmi – tehdy vznikl i nynější název. Někdy se zpevňovaly i slámou. Záhy byla žíňová k. nahrazena k-ou klecovou (jupe-cage, sukňová klec) s ocelovou výztuží. Ta umožňovala snazší pohyb, ale široké konstrukce se mohly rozhoupat a překlopit. Tento typ k-y vynalezl roku 1856 anglický vynálezce Thomson. Důmyslnější byla crinoline magique (kouzelná): byla odlehčená a dala se zvětšovat a zmenšovat, tj. rozvírat jako deštník. Jejím autorem byl Francouz Dilirac . Existovala také porte-jupe (sukně „zvětšená“) – konstrukce umožňovala sukni zvednout a chránit ji před zametáním ulice. Nejdražší a nejlehčí se zvala cage diamant (diamantová klec).

Vrchol rozkvětu této módy nastal v době vrcholícího historického romantismu, v letech 1850–1870. Na konci 50. let 19. století měla k. na spodní hraně až 3 m v průměru.

V době feudalismu byly krinolínové sukně výsadou panovnic, dvorních dam a významných šlechtičen. V 19. století si však k-u mohly dovolit už i nižší vrstvy. V módě byla k., pod kterou se podvlékaly spodničky a doplňovala se ozdobným řasením i látkovými aplikacemi. Produkce byla velká, největší německá továrna vyráběla ročně milion kusů. K. byla součást šatníku „spořádané“ ženy střední třídy. Pracující venkovanky a měšťanky si z praktických důvodů k-u neoblékaly, takže ji nahrazovaly množstvím spodniček (sváteční lidový kroj jich měl až 20).

Od 70. let 19. století se k. začala výrazně zmenšovat a zplošťovala se zepředu. Zůstalo vypoulení v zadní části, zvané turnýra Ocelová konstrukce byla později nahrazena vycpávkou (honzík). Takovéto sukně se doplňovaly vlečkami; jejich běžná délka byla 2 m.

K. se v módě objevila i později, např. jako večerní stylové oděvy od Lanvinové na počátku 20. století nebo Diorův „new look“ po druhé světové válce. Dnes mají k-y především svatební šaty a bývají z tuhé látky, případně s plastovou či nylonovou výztuží.

Související pojmy: → kroj lidový, → dáma dvorní, → šlechta, → romantismus, → rokoko, → renesance, → móda, → oděv, → vosk, → kalich, → ikonografie, → korzet, → feudalismus, → vlečka, → společnost akciová, → baroko

L:
VONDRUŠKOVÁ, Alena. Jařmo, parkán, trdlice, aneb, Výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění. Praha : Grada, 2011, s. 76.
KYBALOVÁ, Ludmila. Od empíru k druhému rokoku. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2004, s. 76.
KUBÁTOVÁ, Markéta. EKO móda – autorské modely: Bakalářská diplomová práce práce [on-line]. Brno, 2015, s. 16. Přístup z: [1]
Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl patnáctý. Praha : Argo, 2002, 1129 s.

Anna Goldmanová 22.11.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777