Z Arts Lexikon
Verze z 9. 8. 2012, 20:08, kterou vytvořil Zofka777 (diskuse | příspěvky) (Krajina kulturní (cultural landscape, cultural coutryside))

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Krajina kulturní (cultural landscape, cultural coutryside)

Dle Naučného lesnického slovníku je k.k. definována jako: „krajina antropicky přetvořená činností zemědělskou, lesnickou, těžbou surovin, vodohospodářskými úpravami, urbanizací a dopravou. Dominantní znaky jsou pestrost ekosystémů, ale jednoduchost, popř. malá druhová pestrost jejich infrastruktury. Vývoj kulturní krajiny probíhá působením přírodních a antropogenních faktorů. Vzájemný poměr ekosystémů se mění v závislosti na zájmech člověka. Kulturní krajina se vyznačuje zpravidla malou ekologickou stabilitou.“

Podle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO z roku 1972 představuje k.k. kombinované dílo přírody a člověka, které dokládá vývoj společnosti a lidských sídel v průběhu staletí, pod vlivem hmotných požadavků a/nebo výhod, které představuje jejich přírodní prostředí a postupně se vyvíjející vnějěí nebo vnitřní společenské, hospodářské a kulturní síly; k.k. odráží jednak specifické techniky využívání půdy s přihlédnutím k determinacím vyplývajícím z konkrétních přírodních podmínek, jednak i specifický vztah daného regionálního společenství k přírodě.

Pojem k.k. lze chápat v různých pojetích. Jednak v hlavním, ekologickém pojetí, kdy znamená 1. určitý protipól krajiny přírodní, tj. krajinu, v níž jsou patrné důsledky záměrné a dlouhodobé činnosti člověka. Dnes tvoří k.k. převážnou část území většiny evropských států a je studována v rámci → geografie kulturní (zákonitosti a příčiny prostorového rozšíření a uspořádání kulturních jevů a prvků, jejich vzájemné vazby a jejich vztahy k okolnímu prostředí), ale i dalších disciplín (sociální a krajinná ekologie, kulturologie, regionální sociologie), viz i → genius regionis.

Hlavní charakteristikou k.k. je skutečnost, že je určitým způsobem kultivována, přetvářena a obhospodařována na rozdíl od krajiny přírodní, v níž se stopy po lidské činnosti prakticky nevyskytují. Podle míry přeměněnosti původní přírodní krajiny lze rozlišit určité typy k.k., a to krajinu pozměněnou (podhorské regiony s roztýleným osídlením), krajinu přeměněnou (venkovskou, zemědělsky obhospodařovanou), krajinu narušenou (industriální a urbanizované oblasti, území s ekologickými zátěžemi), krajinu devastovanou (brownfields, poddolovaná, těžbou poničená krajina), krajinu umělou (území velkoměst, průmyslových zón, → krajina městská). Antropogenní přeměny krajiny mohou působit nejen negativně, ale i pozitivně (např. rybniční soustavy, vodohospodářské regulace, rekultivace).

Jako další lze uvést 2. pojetí pragmatické, kdy je k.k. vnímána jen jako "úživný a obytný prostor", tj. prostor s výrobní a rezidenční funkcí. Tímto pojetím je velmi často vysvětlováno přirozeně exploatační chování autochtonních rezidentů vůči jimi obývané krajině. Z hlediska cestovníhu ruchu je pak zachovalá, typická a harmonická k.k. vnímána i jako 3. významná atraktivita (→ architektura lidová, → památka sakrální, → památka drobná, tulipánová pole v Nizozemsku, Prachovské skály v Česku) a dále i jako 4. prvek národní či regionální identity, viz i → identita národní, → identita regionální.

Podle Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO (1972) lze odlišit tři základní typy k.k., a to krajinu záměrně komponovanou a vytvořenou člověkem (parky a zahrady), krajinu organicky vyvinutou (krajina vzniknuvší přirozeným vývojem, jež dosáhla své současné podoby), asociativní kulturní krajinu (krajina charakteristická náboženskými, uměleckými a kulturními asociacemi s vyskytujícími se přírodními prvky).

L: Kol. autorů. Kulturní krajina (aneb proč ji chránit)? Praha : Ministerstvo životního prostředí, 2000, 243 s.; Kol. autorů. Atlas krajiny České republiky. Praha : Ministerstvo životního prostředí ČR; Průhonice : Výzkumný ústav Silva Taroucy pro krajinu a okrasné zahradnictví, 2009, 331 s.; Kol. autorů. Lesnický naučný slovník. Praha : Mze ČR, Agrospoj, 1994.

Eva Heřmanová, Jan Jarolímek 6.3.2012

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Zofka777