Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Kostnice (ossuary)

Erb z lidských kostí jako výzdoba interiéru kostnice, hřbitovní kostel Všech svatých s kostnicí v Sedlci u Kutné Hory. Zdroj: Vlastní foto. Autor: Eva Heřmanová, 2005
Stránka s vyobrazením kostnice z knihy Wilhelma Wernera von Zimmerna, 1540-1550. Státní knihovna ve Württembergu, Německo. Zdroj: Wikimedia Commons a [1]. Přístup z: [2]
Interiér kostnice v Sedlci u Kutné Hory. Zdroj: Vlastní foto. Autor: Eva Heřmanová, 2005
Kostnice v kapli sv. Michala, Oppenheim, Německo. Zdroj: Wikimedia Commons. Autor: Reneman, 2010. Přístup z: [3]
Kostel svatého Jakuba s kostnicí, jihozápadně od středu obce, Letařovice, okres Liberec. Kulturní památka České republiky evidovaná v Ústředním seznamu kulturních památek Zdroj: Wikimedia Commons. Autor: Paporroibo, 2013. Přístup z: [4]
Katakomby v suterénu kláštera San Francisco v Limě, v Peru s ostatky více než 70 tisíc lidí. Zdroj: Wikimedia Commons. Autor: [5]. Přístup z: [6]
Kostnice v Mělníku. Zdroj: Wikimedia Commons. Autor: Alofok, 2012. Přístup z: [7]
Pravá část kostnice v městečku Hallstattu, Rakousko; na hřbitově u kostela sv. Kiliána. Podle Roučkové, jsou zde každých deset až patnáct let hroby znovu otevřeny, lebky i kosti vyjmuty, očištěny a na několik týdnů vystaveny slunečnímu a měsíčnímu svitu proto, aby získaly barvu slonové kosti. Tradice je udržována od roku 1720, kdy jeden z hrobníků ozdobil několik lebek květinovými symboly květin a lidské lásky; později pak záleželo již jen na pozůstalých, zda a jaké obrázky či motivy pro své mrtvé zvolili.

K. synonymicky též "ossuarium", "ossarium", "osárium", "carnarium", popř. regionálně i "garnal" je prostor nebo stavba určená pro nouzové, hromadné, postupné, volné ukládání lidských kosterních pozůstatků, které však mohou být současně využity i pro její "výzdobu". K. jsou součástí starších karnerů, jmenovitě jejich spodního patra.

Podle Roučkové je k. "místností či stavbou postavenou nebo zřízenou za účelem umísťování postupně vykopaných kostí z hrobů. Nejedná se však o prosté skládky kostí vykopané a uložené najednou ani o místa přímo pohřební." Po celé Evropě původně k. sloužily jako nouzová skladiště lidských ostatků a - jak uvádí Matiegka - v 15. století již byly všeobecně zažitou institucí. Podle Matiegky bylo v Čechách ještě ve 30. letech 20. století asi 25 až 30 zachovaných kostnic s kostmi, na Moravě pak 8 až 10.

K. byly na našem území budovány od 14. století a hromadně rušeny po roce 1787 (guberniálním nařízení z 16. srpna 1787, aby všechny lidské kosti byly z kostnic vybrány a zakopány do země); některé z k-c se sice dochovaly, ale jen díky tomu, že nadále sloužily jako márnice, v několika málo k-ích se dochoval i osteologický materiál, popř. výzdoba z lidských kostí a lebek prezentovaná návštěvníkům jako memento mori. Důvody zřizování k-c byly zpočátku výhradně praktické (cílené shromažďování a oddělené uchovávání lidských kostí a lebek, které musely být vykopány z hrobů, aby na malých středověkých hřbitovech uvolnily místo novým nebožtíkům, zemřelým v důsledku válek, hladomorů, morových či jiných epidemií). Později se přidal i důvod prezentace a konfrontace s tématem smrti, její všudypřítomnosti, vyvolávající v člověku pocity malosti, tj. motiv cíleného dramatického působení na lidskou mysl. Zejména v baroku byly budovány velké k., kde z pozůstatků lidí byly sestavovány oltáře, svícny, lampy, sloupy apod. Zpočátku byl osteologický materiál do k-c ukládán anonymně, později - v některých regionech (např. v k. u kostela sv. Kiliána v Hallstattu v Rakousku) - byly lidské lebky opatřovány i jmény a základními údaji o zemřelém a různě zdobeny.

Jak uvádí Roučková, k. "jsou ponejvíce roztroušené po celé střední Evropě od Alsaska a Švýcarska přes jižní Německo, alpské země až do Čech a na Moravu. Najdeme je však i v Itálii, Portugalsku, Bretani či v Anglii. S náboženským vyznáním nemají co do činění, poněvadž se nachází jak v zemích původním založením katolických, tak i protestant-ských. V některých evropských zemích jsou kostnice silně zakořeněnou tradicí. Kdysi velmi četné byly kostnice např. v Alsasku. Též v Rakousku jsou četné kostnice v Tyrolsku a Vorarlbersku, ve Švýcarsku, i v jižním Německu - v Bavorsku je zachovaná velká kostnice v Chammünsteru, také na francouzsko-lucemburských hranicích se dochovalo několik ossuarií a i v Bretani, kde se jim říká garnal. V alpských zemích jsou doposud kostnice ve velké vážnosti. Ještě donedávna byly kosti z hrobů vybírány, náležitě čištěny a zdobeny a za církevních obřadů, jichž se účastnilo příbuzenstvo, přenášeny do kostnice. Bývalo pak zvykem v neděli po mši se po hřbitově procházet a v kostnici prohlížet lebky, které byly opatřeny nápisy, jenž vypovídaly o osudech jednotlivých nebožtíků. Lebky bývají často opatřeny podrobnými jmény či počátečními písmeny, stářím i rokem úmrtí, občas znakem domovním či jinou průpovědí, někdy bývá na lebce namalován věneček, květiny, had jako symbol smrti atd."

"Nedostatek místa na hřbitovech po celé Evropě také často zavdal příčinu ke zřízení prostých dočasných skládek kostí, aniž by došlo ke zřizování skutečné kostnice. Tyto sbírky či „skládky kostí“ v kryptách, hrobkách jsou dosti četné například i v Anglii. Jiné povahy než „skládky kostí“ a pravé kostnice jsou „pohřební kaple“, v nichž se snoubí nahromaděné kosti vedle zachovalých hrobů a mumifikovaných těl a mohou tak nabývat vzhledu kostnice." (Roučková)

V Čechách mezi veřejně přístupné k. patří: kostnice v Sedlci u Kutné Hory (UNESCO, viz i [8]); k. v Praze na Malé Straně, pod kostelem Panny Marie Vítězné; k. v Mělníku pod kostele sv. Petra a Pavla; v Kolíně; v Nížkově a ve Velké Losenici (oboje okres Žďár nad Sázavou); v Pelhřimově; ve Skramníku; ve Vysoké; na Moravě pak k. ve Křtinách (okres Blansko; zde nalezeny v Česku unikátní pomalované lebky); v Mikulově (okres Břeclav); v Brně (podzemí pod kostelem sv. Jakuba). V Polsku, resp. na česko-polských hranicích v Czermne v Kłodsku (u obce Malá Čermná, okres Náchod). Mezi veřejně nepřístupné k. pak patří např. v Malíně a ve Zruči nad Sázavou (okres Kutná Hora); ve Všeradicích a v obci Skřipel (okres Beroun); ve Zdislavicích (okres Benešov); v obci Žehuň (okres Nymburk); v obci Páleč (okres Kladno); kostnice se zajímavou bohatou výmalbou je i v Mouřenci u Annína (okres Klatovy). (Roučková)

V kontextu dané problematiky je tedy třeba odlišovat pojmy karner, kostnice, skládka kostí, hřbitovní kaple, pohřební (hrobní) kaple (např. suterén kapucínského kostela Santa Maria della Concezione z roku 1624 v Římě jako kombinace původně pohřbívacího místa dodatečně sloužícího i jako k.).

Vedle výše uvedeného významu je Kostnice (Konstanz) též významné historické město v Německu ležící na březích Bodamského jezera na hranicích se Švýcarskem. (viz [9]).

Související pojmy: → karner, → památka funerální, → památka sepulkrální, → pieta, → nekrogeografie, → tafofilie, → tradice, → rituál, → rituál pohřební, → hřbitov, → kobka, → kasemata, → kostel hřbitovní, → chrám, → kaple, → kaple hřbitovní, → kaple pohřební, → kaplička, → memento mori.

L:
ROUČKOVÁ, Barbora. Veřejně přístupné kostnice a karnery v České republice. Diplomová práce, Filosofická fakulta, Masarykova universita v Brně, 2008, 138 s. Přístup z: [10]
HÁJEK, Václav. Architektura. Klíč k architektonickým slohům. Praha : Grada Publishing, 2000, s. 2010, 229 s.
MATIEGKA, Jindřich. Zkoumání kostí a lebek českých v kostnicích venkovských. Rozpravy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v Praze, roč. V, tř. II, č. 42, Praha 1896.

Odkazy:
Wikipedie. Heslo Kostnice. Přístup z: [11]

Eva Heřmanová 9.5.2015

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Admin