Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Klenba

Zámek Brtnice na Jihlavsku. Valená klenba s falešným manýristickým kazetováním stropu, 2001. Zdroj: Foto Eva Heřmanová
Zámek Brtnice. Valená klenba s lunetami, severní křídlo třetího nádvoří, 2001. Zdroj: Foto Eva Heřmanová

K. je visutý druh zdi spočívají buď na zdech nebo pilířích pnoucí se přes prostor a svrchu jej uzavírající. Používá se pro odlehčení určitých částí staveb (př. zděné příčky bez základů).

K-y byly známy už ve starověku. Používají se konstrukce z kamene, cihel, dřeva nebo betonu; na řezu jsou obloukovité. K-y mohou být zděné nebo lité. Lití se používalo už ve středověku, vyžaduje bednění konstrukce. Rozvoj k-y souvisí s rozvojem oblouku.

Kameny tvořící k-u musí dohromady uzavírat křivku zv. řetězovka (ideální čára umožňující tenkou a lehkou k-u); měla by se nacházet uvnitř skutečné k-y a každá úchylka od jejího směru by měla být doplněna tlouštkou kamene. K. musí mít tedy svoji tloušťku. Výška klenbového oblouku neklesá nikdy pod 1/9 jeho rozponu, je-li k. z cihel nebo z kamene; u k-b betonových nebo Hönelových a Monierových mohou být nižší. Od 20. let 20. stol. byly vyvinuty tenkostěnné železobetonové k-y pro překlenutí velkých rozpon. Jsou tvořeny monolity, nebo jsou sestaveny z hotových dílů (komponent); tento typ k-b obohatil architekturu halových staveb, tribun atd.

Názvy jednotlivých částí k-y jsou: klenbový oblouk, rozpon (v místě paty oblouku/nasednutí oblouku na stěnu či sloup), délka k-y, podpěra nebo podporná zeď, líc a rub k-y, patky, nadezdívka, klenák. Místa mezi patkami a klenákem se zvou boky k-y. Tlouštka k-y je všude stejná, nebo se od patky ke klenáku zužuje. Obecně platí, že rozpon k-y závisí hlavně na její výšce a na pevnosti a tlouštce podporných zdí. Krátká klenba se nazývá pás.

Tvar k-y odvisí od: a) slohu budovy, b) půdorysu zaklenuté prostory, c) účelu budovy.

Základní konstrukční tvary k-b podle tvaru:

a) valená – patří k nejstarším typům k-b. Její podporou jsou zdi, pásy nebo válcované nosníky. Pokud má pomyslná spojnice klenáků stoupající nebo klesající charakter, mluvíme o stoupající valené k-ě. Varianty valené k-y jsou plná (oblouk půlkruhový), tlačená (oblouk elipsovitý), plochá (plochý segmentový oblouk).

b) klášterní – vyznačuje se v půdorysu sklopenými čelnými oblouky. Vzniká průnikem dvou valených kleneb, diagonální oblouky jsou eliptické. Na rozdíl od křížové k-y musí mít po svém obvodu oporu (stěnu, pás, traverzu apod.).

d) zrcadlová – vzniká „seříznutím“ vrcholu klenby klášterní nebo neckovité na vodorovnou rovinou. Tato vodorovná část se nazývá zrcadlo. Nepravá zrcadlová k. se v praxi provede tak, že se vyklene nízká klenba klášterní nebo neckovitá a zrcadlo se vytvoří z malty nebo sádry.

e) neckovitá – odrůda k-y klášterní. Klene se nad prostorami podlouhlých půdorysů (př. chodby).

f) česká – má báň tvořenu koulí, musí mít podpory kolem celého půdorysu (podporné zdi nebo pásy). Vznikne-li odříznutím bočních stran kupole čtyřmi svislými rovinami. Pokud tyto roviny procházejí stranami rovnoběžníku vepsaného základně polokopule, vznikne k. česká, pokud tyto roviny procházejí stranami rovnoběžníku vepsaného úseči polokopule, vznikne česká placka. České k-y vyklenují se zpravidla z cihel.

g) pruská – otevřená, plochá k., čelní oblouky jsou segmentové. Vznikne posunem kratšího svislého ramenátu (oblouk tvořící) po dvou dalších ramenátech (oblouk řídící). Pruská placka je druh česká placky na obdelníkovém půdorysu.

h) kupole (báňová k., báň) – kupole k-y klášterní upravená nad půdorysem daným uzavřenou křivkou. Báň tvaru polokoule se zve sféra, báň tvaru kulového vrchlíku calotta, veliká poloviční báň k. chórová, malá poloviční báň výklenek. Čtvercový půdorys se na kruhový nebo elipsovitý pro následné sklenutí upraví tzv. pendentivy; na takto získanou elipsu nebo kruh lze ještě vystavět tambur. Někdy se na vrchol báně staví ještě malý tambur sklenutý menší bání pro lepší osvětlení.

ch) křížová – vzniká sloučením čtyř částí k-y valené. Tato k. spočívá jen na čtyřech pilířích, je otevřená do všech stran sklenutého prostoru. K jejímu sklenutí je zapotřebí zkruží; v úhlopříčkách překlenutého prostoru se vytváří žebra k-y. Žebra slouží i ozdobě k-y, dříve se dělala z tesaného kamene nebo speciálních cihel (kostely, hrady, měšťanské domy). Oproti valené umožňuje pronikání světla ze všech stran.

i) žebrová – skládá se z nosných žeber a z výplňových ploch nazývaných prsa k-y (př. k. síťová, kroužená, hvězdová).

j) lunetová - k. valená s lunetami (klenák čelního oblouku je nižší než klenák k-y valené)

k) nepravá neboli přečnělková – vzniká přesahem vodorovných vrstev kamene nebo cihel.

l) k-y do traverz, tzv. Hönelovy ploché valené klenby vyzdívané z cihel mezi traverzy vzdálené 1,5–2 m.

Výhody k-b: • dobrá statická únosnost, • požární odolnost, • trvanlivost ve vlhkém prostředí, • dobré akustické vlastnosti, • dlouhá životnost.

Nevýhody k-b: • velká hmotnost, • pracnost při provádění, • velká tloušťka stropní konstrukce, • zakřivený podhled.

Související pojmy: → konstrukce, → akustika, → statika, → traverza, → luneta, → klenák, → oblouk čelní, → skruž, → žebro klenby, → pilíř, → kostel, → hrad, → calotta, → výklenek, → tambur, → pendentiv, → půdorys, → ramenát, → kupole, → patka, → tribuna, → architektura, → sloh, → oblouk, → segment, → starověk, → středověk, → architektura.

L: ALSCHER, Ludger. Lexikon der Kunst: Architektur, bildende Kunst, angewandte Kunst, industrieformgestaltung, Kunsttheorie. Band I., A-F. Leipzig: VEB E.A. Seemann Verlag, 1976, s.63–65; Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl patnáctý. Praha : Paseka, 1999, s. 349-353; Přednáška č. 09 – Klenby [on-line]. ČVUT v Praze, Fakulta stavební: Praha 6, © České vysoké učení technické v Praze [cit. 2013-10-14]. Přístup z: [1]; Základní rozdělení sférických kleneb [on-line]. Šefl s.r.o.: Kvasiny, © 2013 Šefl [cit. 2013-10-14]. Přístup z: [2].

Anna Goldmanová 15.10.2013

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Joe Angrešt, Zofka777