Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Klavichord

(z lat. clavis – klíč ; chorda – struna)

Strunný klávesový hudební nástroj, jeden z předchůdců klavíru. Vyvíjel se od konce 14. stol. Skládá se z podlouhlé obdélné dřevěné skříně s víkem, v níž jsou podélně nataženy struny stejné délky a ladění. Vepředu jsou taktéř podélně umístěny klásvesy. Na rozdíl od cembala a klavíru se při vytváření tónu nechvěje celá struna, nýbrž jen její část napravo od bodu úderu. U zbylé části struny je chvění utlumeno látkovými proužky nebo plstěným pokryvem. Na koncích kláves jsou umístěny tangenty, kovové (nejčastěji mosazné) lžícovité jazýčky. Výška tónu závisí na místě, kde tangenta uhodí na strunu. Struny byly nejprve střevové, od r. 1600 kovové.

Podle počtu strun rozeznáváme dva druhy k-u:

  • vázaný – jednu strunu rozeznívají 2–3 tangenty. Jedna struna může vyluzovat až 5 různých tónů. Ke konstrukci takového k-u je tedy třeba méně strun než kláves a mechaniku je možné umístit do malé skříně.
  • volný – pro každý tón měl zvláštní strunu. Zkonstruoval jej r. 1725 D. T. Faber.
Italský k. Gérard Janot. Zdroj: svetlanakuliskova.com. Přístup z: [1]

Od 14. do 18. stol. byl k. nejužívanějším klávesovým nástrojem Evropy (v Německu dokonce až do 19. stol.). Postupně si nástroj získal oblíbu u studentů hry na cembalo a varhany, protože byl levný, lehce se udržoval a v podobě bez nohou se i poměrně snadno přenášel. Hráč měl možnost určovat dynamiku každého tónu zvlášť, což např. varhany a cembalo neumožňují. Podle dobových zpráv bylo možné dynamiku stupňovat od pianissima do fortissima. Nevýhodou k-u byl jeho slabý a zastřený zvuk, proto nemohl hrát společně s dalšími nástroji. Je dobře slyšitelný pouze v bezprostřední blízkosti. Užíval se tedy jako domácí sólový nástroj. Doba jeho největšího rozkvětu byla v letech 1500–1750. Koncem 18. stol. tento nástroj postupně ustupoval kladívkovému klavíru.

Dražší nástroje se zdobily a vyráběly z ušlechtilých materiálů (př. vnitřní část víka se zdobila malbou či zlacením, klávesy se pokrývaly slonovinou a želvovinou).

Od začátku 18. stol. přicházeli skladatelé se stále odvážnějšími modulacemi a volnějším pojetím disonancí. Vázaný k. těchto požadavkům nedokázal dostát, narozdíl od k-u volného. Tónový rozsah se rozšířil až na 5 oktáv, čímž se nástroj příslušně zvětšoval a stal se z něj samostatný kus nábytku na nohách. V této době také stavitelé k-ů své výrobky začali podepisovat.

Známí skladatelé jako Carl Philipp Emanuel Bach, Georg Benda či Christoph Willibald Gluck skládali teď již pro nástroj nazývaný clavier/klavír vlastní literaturu – volné fantasie, ronda, sonáty. Známým mistrem k-u byl Carl Philipp Emanuel Bach. Jeho Versuch über die wahre Art das Clavier zu spielen se zabývá vyjadřovacími možnosti tohoto nástroje. Od r. 1780 byl k. zatlačován pianofortem. Označení clavier, které bylo od 2. pol. 18. stol. používáno především pro k., přešlo v 19. stol. na pianoforte.

Související pojmy: → klavír, → pianoforte, → varhany, → skladatel, → struna, → slonovina, → nábytek, → fantasie, → rondo, → sonáta, → modulace, → disonance, → zlacení, → malba, → dynamika, → tangenta, → mechanika, → mosaz, → tón, → oktáva, → literatura.

L: MÁCHALOVÁ, Monika. Názvy strunných hudebních nástrojů v češtině: Disertační diplomová práce [on-line]. [cit. 2016-10-6]. Masarykova univerzita Brno, 2017, s. 133–4. Dostupné z: <https://is.muni.cz/th/eyjs7/Rigorozni_prace_Machalova.pdf>; HAASE, Gesine. Zur Geschichte des Clavichords [on-line]. Staatliches Institut für Musikforschung Preußischer Kulturbesitz Berlin, © 2015 [cit. 2018-6-19]. Dostupné z: <https://www.sim.spk-berlin.de/uploads/fuehrungsblaetter/fuehrungsblaetter_02_pre.pdf>.

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo