Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Klášter (monastery)

(z lat. claustrum = ohrada, uzavřené místo )

K. je uzavřený areál budov a případně pozemků, užívaný jako obydlí a působiště řeholní komunity (mnichů), žijících podle pevných pravidel (lat. regula = odtud řehole, řeholníci).

V křesťanství termín k. označuje obydlí mužských či ženských řeholních řádů, jehož ne zcela přesným synonymem je konvent. Kartuziáni svůj k. nazývají kartouzou, rytířské a některé křížovnické řády komendou, řeholní kanovníci (augustiniáni-kanovníci a premonstráti) a někteří křížovníci kanonií, řeholní klerikové (jezuité, piaristé aj.) kolejí, oratoriáni oratoriem. Užívají se též názvy opatství (abbatia) u řeholních domů, v jejichž čele stojí opat, monastýr (monasterium), coenobium apod.

Pokud je spojeno několik samostatných k-ů v kongregace nebo cirkarie, stojí v čele generální opat či abbas-primas. U řádů s provinciálním zřízením stojí v čele jednotlivých k-ů místní představený (superior či quardian, rector, prior). Všechny řády a k-y stojí pod dozorem papeže, jenž nad nimi vykonává jurisdikci skrze zvláštní kongregaci pro záležitosti biskupů a řeholníků. K-y ženské mají stejné zřízení jako mužské.

K založení nového k-a je nutné dovolení biskupa dané diecése a jde-li o k. řádu v pravém slova smyslu (ne o kongregaci), i svolení papeže; dovolení by měl dát i místní farář a představení k-ů v místě již existujících. Pokud nějaký k. založí jiný k., nazývá se první mateřský.

K-y se stavěly již ve 2. polovině 1. tisíciletí př.n.l. (buddhismus, vihára), v taoismu a tibetském buddhismu. Raně křesťanské k-y byly zakládány od 2. poloviny 3. století v Egyptě. Sdružovali se v nich poustevníci před tím roztroušení po samotách, aby společně vedli asketický život. Smyslem k-ů byla i hospodářská svépomoc. Ve 4.–5. století se k-y šířily do Palestiny, Malé Asie, Itálie a Irska. První ženský k. založil sv. Antonín v Egyptě, kde jeho sestra byla abatyší. Nejstaršími typy k-ů ve východním křesťanství byla larva a cenobium (zčásti rozšířené do jihozápadní Evropy). K-y se liší od sídel dřívějších anachoretů, kteří žili asketickým životem v oddělených příbytcích a tvořili často celé dědiny (tzv. laury). Specifický charakter měl k. irský, který si částečně zachoval charakter laur.

Po reformě západního mnišství sv. Benediktem z Nursie (kolem roku 480) se od 6. století vyvinula typická forma západních k-ů. První západně křesťanský k. vznikl v Itálii na hoře Monte Cassino (založen roku 529 právě Benediktem). Řehole nařizovala mj. zakládání k-ů v málo osídlených oblastech a aby si řeholníci opatřovali vše nutné pro život sami. V k-ech se uskutečňovala dělba práce a i např. svými řemeslnými dovednostmi přispěli mniši ke kulturnímu vzestupu.

Zakládání k-ů mělo význam náboženský, kulturní i sociální. Ve středověku byly k-y centry vzdělanosti a umění. Některé k-y, resp. řády se zaměřovaly na kontemplativní život, jiné na ošetřování nemocných, konání misií, vyučování mládeže, péče o sirotky a nalezence, vykupování zajatých, duchovní správu apod.

Starší církevní řády, zejm. benediktini, premonstráti a cisterciáci si většinou stavěly k-y na venkově v osamění. Benediktini obyčejně na vyvýšených místech, cisterciáci v údolí s řekou. Tyto k-y měly hospodářskou část se dvory, sýpkami, stodolami apod., hospital, okrasnou a užitkovou zahradu atd. Někdy kolem k-a později vznikla osada. Mladší, zejména žebravé a kazatelské řády, jako např. augustiniáni, dominikáni, františkáni, minorité, klarisky aj. si stavěly k-y ve městech, a to hlavně od 13. století. V téže době se začaly ve městech stavět chrámy nejen farní, ale právě i řeholní (klášterní) a klér s řeholníky si navzájem konkurovali. Třenice vedly na konci 14. století k reformě církve. K-y byly terčem útoků za husitské revoluce. V době reformace bylo mnoho k-ů sekularizováno, některé byly později přestavěny na zámky.

Po Tridentském koncilu se většina k-ů budovala ve městech, kde navíc začaly působit i řády, které dříve stály mimo město. Nový rozvoj klášterní architektury nastal zejména v době baroka, kdy se k-y svou dispozicí i výstavností (především prelatura) často blížily zámecké architektuře (zejména k-y jezuitské). V době baroka se představeným řádů stavěly v rámci k-ů honosné prelatury, užívané jako světská sídla ke styku s laickým světem. U některých k-ů se budovalo probošství (sídlo probošta – představeného kapituly). K-y rytířských německých řádů se blížily hradním stavbám. V každém středně velkém městě fungovalo v 18. století několik řeholních objektů (k-y, řeholní domy, koleje, špitály). Další vlna sekularizace proběhla ve 2. polovině 18. století. Josefínské reformy na konci 18. století mnoho k-ů zrušily; budovy pak sloužily jiným účelům. K-y se stavěly i později, nejčastěji v novogotickém stylu. Ve 20. století se při jejich stavbě uplatňuje i moderní architektura (např. k. La Tourette v Eveux u Lyonu od Le Corbusiera).

Dispozice západních k-ů byla určena funkcí a řádovými regulemi. Např. cisterciáci a kapucíni stavěli chrámy bez věží, rozvinutého opěrného systému a vnitřní výzdoby. Pomyslnou předlohou křesťanských k-ů byl k. Monte Cassino, založený roku 526 sv. Benediktem z Nursie. Nejstarší dochovaný plán půdorysu k-a je ideální nákres k-a St. Gallen z doby kolem roku 820.

Nejvýstavnější částí klášterního komplexu byl klášterní kostel, k němuž z boku přiléhá obytná část (konvent) s ambitem, který obklopuje rajský dvůr se studnou a kašnou na mytí (lavatorium). V klausuře (uzavřené příslušníkům druhého pohlaví) bývá ve východním křídle kapitulní síň, sakristie, knihovna, písařská dílna (scriptorium) a hovorna (parlatorium; v dalších částech se respektuje požadavek mlčenlivosti). V patře se nacházel dormitář (ložnice) s oteplovacím prostorem (calefactorium) nebo samostatné cely. V jižním křídle konventu se nacházel refektář (jídelna – někdy letní a zimní), v západním křídle kuchyně, spíže, zásobárna (celarium; později nahrazena sklepy). Vně klausury stojí budova opatství, noviciát (konvikt), špitál (hospital), zahrady a budova laických členů řádu, dílny, hospodářské budovy, vodárna, hřbitov atd. K. byl uzavřená hospodářská provozní jednotka. Často byl k. ohrazen zdmi, kterém mívaly i obrannou funkci.

Některé k-y si dávaly samostatné názvy, např. Porta aurora (Zlatá brána), Porta coeli (Brána do nebes), Porta paradisi (Brána ráje) apod.

K. irský – typ. k-a staré irské církve. V 5.–7. století se vyskytoval i ve Skotsku a v Anglii. Jeho dispozice vychází z misijního působení sv. Columba, zakladatele monastického hnutí (k. Durrows, Kells, Iona). Tyto k-y byly ohrazené, měly nepravidlenou dispozici. Vprostřed byla kamenná svatyně (oratorium) – obvykle malá, větší kamenný domek pro opata, kamenné cely řeholníků (stojící samostatně či v souboru), dům pro skriptorium a jiné dílny. Někdy i samostatně stojící okrouhlou věž. K nejstarším patří k. v Derry a v Durrow, důležitý byl k. na ostrově Iona. Na přelomu 6. a 7. století se vliv irských k-ů rozšířil na pevninu (např. k. Luxeuil ve Vogézaách, v Bobbiu u Milána). Columbův žák, Gallus, založil známé opatství St. Gallen ve Švýcarsku.

K. dvojitý (též podvojný, monaterium duplex) je určený pro mnichy a jeptišky.

K-y byly ve středověku ohnisky vzdělanosti, ale později se staly brzdou osvěty. Byla to soustava expozitur katolického Říma, z nichž ovládal duchovně i hmotně území států, kde byla přijata katolická víra.

Související pojmy: → církev katolická, → křesťanství, → skriptorium, → věž, → oratorium, → řeholník, → misie, → svatyně, → hrad, → hradby, → hřbitov, → špitál, → klauzura, → opatství, → noviciát, → konvikt, → zahrada, → refektář, → konvent, → sakristie, → knihovna, → komplex, → ambit, → kašna, → kapitula, → probošt, → fara, → kostel, → chrám, → půdorys, → systém opěrný, → sekularizace, → architektura moderní, → architektura klášterní, → neogotika, → prelatura, → rytíř, → baroko, → středověk, → jezuité, → koncil, → zámek, → město, → poustevna, → augustiniáni, → eremité, → dominikáni, → františkáni, → minorité, → klarisky, → cisterciáci, → benediktíni, → premonstráti, → provincie, → papež, → kongregace, → diecéze, → klér, → kartouza, → komenda, → piaristé, → mnich, → jeptiška, → kapucíni, → křížovníci, → kanonie, → buddhismus, → taoismus, → osvěta.

L:
DUDÁK, Vladislav, POŠVA, Rudolf, NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie světové architektury: od menhiru k dekonstruktivismu. Praha : Baset, 2002, s. 491–493.
Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl čtrnáctý. Praha : Argo, 2002, s. 1111.
VONDRUŠKOVÁ, Alena, VONDRUŠKA, Vlastimil. Město. Praha : Vyšehrad, 2013, s. 128. Průvodce českou historií.
SYROVÝ, Bohuslav. Architektura: naučný slovník. Praha : Státní nakladatelství technické literatury (SNTL), 1961, s. 148–149.

Anna Goldmanová 4.7.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Quido Meruňka, Zofka777