Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Katakomby

(z pozdně lat. catacumbae, lat. cata tumbas = u hrobů)

Pojem k. označuje původně 1. podzemní pohřebiště. V mnoha případech se vyvinuly adaptací podzemních lomů, později, zejména mezi 2. a 4. stoletím, bývaly záměrně zřizovány zvláštním pohřebním bratrstvem zvaným fossores. Tyto prostory sloužily jako pohřebiště, ale i jako shromaždiště různých pronásledovaných a státem neuznávaných kultů. Svůj název k. dostaly až v 15. století dle pohřebišť pod chrámem sv. Šebestiána v Římě zvaných ad catacumbas.

V římských k-ách vzniklých lámáním tufu se svého času ukrývali pronásledovaní křesťané. Křesťané zavrhli pohřeb žehem, obvyklý ve starověku, a přejali od Židů pohřbívání mrtvých. Dále se odlišili tím, že pohřebiště bylo společné pro celou obec (nekřesťané pohřbívali do jednotlivých nebo rodinných hrobů). Pohřebiště se skládalo z galerií a komor. Nejstarší k-ou je k. sv. Nerea a Achillea nebo Domitilly na Via delle Sette Chiese a k. sv. Priscilly na Via Salaria. Architektonicky zajímavé a rozsahem velkolepé jsou k. sv. Genara dei Poveri v Neapoli: mají 4 galerie.

Tvar a povaha k-b závisí:

  • na krajinném reliéfu; v Kyréně, Syrákúsách nebo Neapoli jsou zřízeny přímým zářezem do horského hřbetu nebo vyvýšeniny, naproti tomu Římské k. jsou vyhloubeny na rovině pod zemským povrchem.
  • na druhu materiálu, v němž jsou zbudovány. Př. k. S. Giovanni jsou zbudovány ve vápenci, který umožňuje zřídit velké okrouhlé sály (římské k. ze zrnitého tufu jsou pro takové sály nevhodné). Neapolské k. S. Gennaro z kamenitého tufu mají lepší fyzikální dispozice pro větší prostory.

K. mají kolmé stěny, které posloužily k umístění hrobů a hrobních komor. Pro tyto účely byla nejvhodnější galerie. Šířka galerií (cuniculi) v Římě byla 0,8–1 m, v Neapoli 3–10 m. Výška je různá, strop plochý nebo lehce klenutý. K. spoře osvětlovaly válcovité nebo čtyřhranné šachty (luminaria), které zároveň spojovaly k. se zemí. Po krajích galerií byly někdy vytvořeny komory (cubicula) – rodinné hrobky uzavřené někdy dveřmi sloužily i jako papeřské krypty nebo hrobky biskupů; jindy byly používány jako shromaždiště věřících při smutečních obřadech.

Hroby ve stěnách byly obyčejné obdélníkovité otvory (loculi – délka dle těla mrtvého), nebo obloukovité výklenky (arcosolia – vzácnější); sepolcro a mensa byly zvláštní oltářní hroby. Tyto otvory se zakrývány terakotovou nebo mramorovou deskou se jménem zemřelého. Někdy připojeno in pace (tj. v pokoji). Později (asi od 3. století) přibývaly delší nápisy, první v řečtině, další latinské. Na stropech byly zavěšovány hliněné lampy jako osvětlení. Síť chodeb byla někdy velmi složitá.

K. zřizovala zvláštní korporace zv. fossores, která ve 4. století získala velký vliv a mohla pak hroby i nakupovat.

Místnosti k náboženským shromážděním obvykle pocházejí ze 4. století, kdy se začalo s uctíváním památek zesnulých mučedníků. Při pronásledování křesťanů, uchýlivších se do k-b, nejeden z nich zemřel. Edikt Konstantina I. Velikého učinil pronásledování konec. Počátkem 5. století zvyk pohřbívání do k-b mizí a začíná se pohřbívat kolem kostelů.

K. jsou významné svou sochařskou a malířskou výzdobou. Nejlepší fresky spadají do přelomu 1. a 2. století. Náměty fresek: méně často staro- a novozákonní motivy (např. Tři králové, Marie s Ježíškem), častěji křesťanské symboly (ryba, beránek, fénix atd.). Z antických scén bývá často zobrazován Orfeus hrající na lyru, Erós a Psyché nesoucí girlandy, trhající květy atd. V židovských k-ách nacházíme nejčastěji sedmiramenný svícen.

Řada k-b je zachována dodnes (jižně od Říma poblíž silnice Appia leží např. k. sv. Kallixta o 3–5 patrech, nebo k. židovské). Rozsáhlé, ale méně umělecky cenné jsou k. v Syrákúsách na Sicílii a v Neapoli. K. pařížské byly původně vápencové lomy; za doby francouzské revoluce zde byly pohřbívány mrtvoly popravených.

Dnes se výraz k. používá pro 2. podzemní pohřebiště vůbec a podzemní chodby nebo místnosti. Hovoříme tak např. o jihlavských, brněnských k-ách.

Související pojmy: → edikt, → starověk, → bratrstvo pohřební, → freska, → symbol, → antika, → kostel, → mučedník, → korporace, → terakota, → památka sepulkrální, → galerie, → mramor, → obřad smuteční, → biskup, → krypta, → papež, → reliéf, → architektura, → kult, → křesťanství, → obec.

L:
SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 309.
Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl druhý. Praha : Argo, 2002, s. 51–52.

Anna Goldmanová 11.9.2014

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777