Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Křest

(od kmene Krist(us) = úkon, jímž se příjemce stane křesťanem; lat. baptismus, řec. βαπτισμος [baptysmos] = ponoření, potopení)

K. je akt, kterým se v křesťanství lidé očišťují vodou a Božím slovem od prvotního hříchu. Patří mezi základní svátosti, jíž se člověk začleňuje do církve.

Svátost křtu byla ustanovena Kristem Ježíšem a dle křesťanské věrouky bez ní nelze dosáhnout spasení. Pravzorem byl Ježíšův k. v Jordánu Janem Křtitelem. Teprve po k-u má člověk přístup k dalším svátostem. Slavnostní k. může udělovat jen biskup, kněz a jáhen, který křtí vodou uchovávanou ve křtitelnici a říká „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha sv.“ Voda se buď lije na hlavu, kropí se jí nebo se do vody člověk potopí, a to obvykle třikrát. K. probíhá v kostele. V počátcích křesťanství křtěnci bývali nazí, aby se tak znázornilo jejich znovuzrození.

Dříve se uděloval obřadný k. i dospělým křtěncům na Bílou sobotu, na svatodušní svátky a na Východě i ve svátek Zjevení Páně. V současnosti se uděluje brzy po porodu. Tento zvyk se ustálil ve středověku z obavy, že by dítě v případě úmrtí jako nepokřtěné ztratilo věčnou spásu.

Na Západě došlo vlivem rozkladu katechumenátu a postupným převážením k-u dětí k významné změně v tom smyslu, že se upustilo od ponoření, ale i obě ostatní svátosti iniciace (biřmování, eucharistie) se časově oddělily od k-u a tradiční termíny k-u ztratily postupně svou výlučnost.

Na Východě se až na výjimky uchovala plná forma křesťanské iniciace, s biřmováním a alespoň naznačenou eucharistií. Zvláštní obřad k-u dětí se zde nikdy nevytvořil. Slavnost k-u začíná obřady přijetí do katechumenátu, mj. exorcizačním odložením šatů, vkládáním rukou, dechnutím, pokřižováním, pomazáním olejem, zapsáním jména a exorcismy. Křtěnec skládá křestní slib s příslibem víry. Průvod přijde k místu konání k-u, kde se koná svěcení křestní vody, žehnání oleje, pomazání, udílení k-u. Poté se pokřtěnému obléká křestní roucho a je biřmován. V některých obřadech se biřmovací pomazání udílí neoblečenému křtěnci, pak je mu předán bílý plášť a koruna (čelenka), případně i pás. O osm dní později se odkládá bílý šat uvolněním čelenky anebo pásu, u Byzantinců se omývá pomazané místo a provádějí se první postřižiny (většinou jsou spojeny hned se k-em).

Křestní praxe evangelické církve obsahuje: slova ustanovení s proslovem, evangelium o žehnání dětí s modlitbou Páně, napomenutí rodičům a kmotrům s vyznáním víry a křestními otázkami, akt křtu, děkovnou modlitbu a závěrečné požehnání.

Při k-u dostává křtěnec jedno či dvě jména; zvykem je dávat jméno některého svatého, který by mu měl být v životě vzorem.

Křest dospělých je úkolem biskupa. V případě nouze může křtít každý člověk, i nekřesťan, pokud má úmysl činit to, co činí církev (např. v případě nebezpečí smrti). A to i mimo kostel (např. v nemocnici). Dospělý křtěnec musí prokázat znalosti katolického náboženství a vyznat svoji víru.

U k-u dětí je požadavek víry přenesen na víru příbuzných a víru obce (celého prostředí, v němž bude dítě vyrůstat). Předpokladem k-u dítěte by mala být jeho křesťanská výchova. Pokřtěn může být každý člověk dosud nepokřtěný. Znovupokřtění (rebaptisace) bez závažného důvodu je považována za těžký hřích. V případě křtění dětí musí znalosti katolického náboženství prokázat a víru vyznat kmotrové. Kmotrem musí být osoba jiná než některý z rodičů a musí být biřmovaná.

Ze k-u plynou pokřtěnému jistá práva i povinnosti. Má právo na náboženskou výuku a další svátosti. Je povinen vyznávat víru, plnit církevní zákony, církev poslouchat atd.

Kromě k-u vody existuje ještě k. žádosti a k. krve; k. žádosti přijímá člověk dospělý, který nemůže dosáhnout k-u vodou, lituje svých hříchů a po k-u touží. K. krve dosahuje člověk nekřtěný mučený pro svou víru.

K. ohněm (ohnivý) podstupuje vojín při srážce s nepřítelem v šarvátce, přestřelce, bitvě apod.

K. pod rovníkem je žertovný obyčej prováděný na lodích mořských válečných, obchodních i přepravních, zejména konajících daleké plavby. Námořník či soukromě cestující poprvé přeplouvající rovník je v parodii na běžný církevní k. zasvěcen bohu moře Neptunu s družinou tritonů. Obřad vrcholí tím, že na „křtěnce“ se vychrstne džber mořské vody. Poté následuje hostina a pitka.

Související pojmy: → křesťanství, → církev, → kostel, → biřmování, → svátost, → eucharistie, → náboženství, → biskup, → kněz, → jáhen, → evangelium, → modlitba, → postřižiny, → tonzura, → křtitelnice, → katechumenát, → triton, → středověk, → iniciace, → tradice, → obřad, → roucho

L:
Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl patnáctý. Praha : Argo, 2002, 1129 s.
BERGER, Rupert. Liturgický slovník. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 220–224.

Anna Goldmanová 31.7.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777