Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Kříž

(lat. crux, z ak, ur nebo os = světlo velkého ohně, tj. slunce)

Symbol dvou či několika různých ramen, jehož varianty jsou v podstatě odvozeny ze tří základních typů, řeckého kříže, latinského k-e a k-e ve tvaru T. K. vyjadřuje zkušenost poznaných protikladů přírodního dění a současně jejich jednotu vyjádřenou překřížením ramen (aktivita–pasivity, mužský–ženský, život–smrt, oheň–země).

V ornamentice se objevuje již v době chaláfské (1. pol. 4. tisíciletí př.n l.) a u nejstarších dynastií sumersko-akkadských. U Féničanů byl symbolem oběti, odtud i oběti lidské ukřižováním, v Asii v předhistorickém umění byl nebeským a světelným symbolem štěstí a života (svastika, sluneční k.), v Egyptě eschatologickým ochranným znamením (tau), přijatým i antikou (ondřejský k.) a rozšířený křesťanstvím v mnoha variantách a funkcích (půdorys chrámů, překřížení žeber chrámové klenby, nezbytná součást oltáře, krucifix, heraldika, symbol Kristovy smrti). Vedle kosmologického vztahu se stal i symbolem mocenským za Konstantina Velikého, v novější době byl v osvobozeneckém boji Řeků k. stavěn proti tureckému půlměsíci; je vítězným znamením koloniálních mocností nad národy jiných než křesťanských vyznání. Řada států má k. ve svém znaku (př. Velká Británie, Slovensko, Švýcarsko). Také si jej přisvojily některé instituce, např. Červený k.

Pro pohanskou antiku byl k. nástrojem nejpotupnějšího způsobu smrti, pro Křesťany se stal skrze Kristovo vzkříšení znamením života a vítězství. Od 2. stol. je znamení k-e doloženo na křesťanských hrobech, od 4. stol. je obraz k-e v křesťanství stále významnější. K-em se označovala posvátná místa i místa vyhrazená obchodu (jako ochrana) a zdobil různé bohoslužebné předměty. Na náhrobcích je vztyčován k. jako symbol vítězství života nad smrtí. Jakožto znamení vítězství a života bývá k. bohatě zdoben drahokamy a perlami (crux gemmata), někdy i rostlinými motivy a úponky (motiv stromu života).

Od 6. stol. byl k. užíván ve spojení s tělem ukřižovaného Krista, tzv. krucifix. V románském umění nepředstavoval výjev ukřižování, ale triumfujícího Krista. Teprve v gotické době se začal krucifix zobrazovat s Kristem trpícím (někdy velmi realisticky). V liturgii se k. nosí při průvodech nasazený na tyči (procesionální k.). Tento pak zůstával vstyčený u vstupu do oltářního prostoru. Z toho se vyvinula po 11. století praxe oltářního k-e, který většinou zůstává stát na oltáři i mimo mši. Východní církve většinou nechávají k. s ikonou Ukřižovaného stát volně v oltářním prostoru.

Uctívání k-e jako amuletu zavěšeného na řetízku či připevněného na oděvu, je doloženo záhy. Jako insignie biskupů a hodnostářů se náprsní k. (pektorál) objevuje až ve 12. století. Je třeba jej chápat jako speciální případ starokřesťanského, u orientálních prelátů dodnes běžného enkolpia, většinou okrouhlého (oválného) závěsného pouzdra s relikviemi, obrázky či modlitbami (obdobně k židovským fylakteriím).

Základní tvary k-e jsou dva: latinský a řecký. Jednotlivé typy k-ů:

  • arcibiskupský (kardinálský, patriarchální), latinský k., jehož horní rameno je překříženo ještě jedním, kratším vodorovným ramenem; v heraldice se zve lotrinský k.
  • Antonínův (burgundský; crux commissa), k. ve tvaru T, nemá svislé horní rameno
  • berlový – rovnoramenný řecký k., jehož ramena končí příčně položenými kratšími rameny; lze v něm vidět též 4 k-e tvaru T.
  • dvojitý – rovnoramenný řecký k. překřížený ještě ondřejským k-em
  • egyptský (anch, též nilský k.), v podstatě k. Antonínův, ale s kruhem nadvodorovným břevnem. Symbolizuje střed světa a vševládnoucí sílu slunce; asyrští králové jej nosili na krku či prsou, americké etnické kultury v něm spatřovaly symbol deště a symbol boha deště. V židovství se podobou kryl s posledním písmenem abecedy tau a znamenal přijetí Jahveho víry. V antice byli tímto symbolem označováni v seznamech vojáci, kteří bitvu přežili (padlí byli značeni symbolem theta). V křesťanství je symbol nazván antonínským k-em; tvar egyptského k-e měly i řeholní hole.
  • hákový (svastika, lat. crux gammata), rovnoramenný k., jehož 4 ramena jsou zalomena či v zakončení zaoblena. Je jedním z nejstarších rotačních ohňových a slunečních symbolů Asie a Ameriky. V Evropě je jeho použití známo již z mladší doby kamenné. V indickém buddhismu byl klíčem k ráji, doleva směřující zalomení ramen znamenalo zrození, vzestup, štěstí, doprava směřující zalomení naopak sestup, zánik, smrt (varianta užívaná nacisty). Původ bývá odvozován od zjednodušených zpodobení slunečního kříže, mořské hvězdice, dvou zkřížených blesků, Thorova kladiva (ve Skandinávii), člověka, letícího čápa apod. Tříramenný hákový k. (triskele, lat. triquetrium) se objevuje současně se čtyřramenným, ale je méně častý. V románském umění znamenal božskou trojjedinost.
  • jeruzalémský (brabantský), berlový či řecký k., mezi jehož rameny jsou rozmístěny další 4 řecké nebo berlové k-e. Upomíná na 5 svatých ran Kristových; bývá vetkán do plášťů rytířů sv. Hrobu a byl nábožensko-mocenským symbolem v době křížových výprav.
  • jetelový (Lazarův, brabantský), má ramena ukončena jetelovým trojlistem. Rozšířen byl předně v 13. století.
  • kotvový – řecký či latinský k., jehož ramena jsou zakončena rozštěpením typu kotvy, která je symbolem naděje.
  • latinský (pašiový; lat. crux immissa oblonga), též Konstantinův; komponován do obdelníku, vodorovné rameno v horní části vertikálního je kratší. Je symbolem křesťanství, bývá spojován i s ondřejským k-em, tedy písmenem X a P.
  • maltézský (johanitů), odvozen z řeckého, jehož ramena se na vnějších koncích rozšiřují do dvou hrotů. Upomíná 8 křesťanských svátostí a je heraldickým znakem řádu sv. Jana.
  • ondřejský (burgundský; crux decussata, decussis), znamená označení pro číslo (X), napříč položený rovnoramenný k., který v antickém křesťanství splynul s řeckým písmenem chí z monogramu Kristova (Christos) a číslovkou 10 (X), (symbol 10 křesťanských přikázání). Byl chápán i jako zkřížená břevna ohňového oltáře, upomínajícího na utrpení sv. Ondřeje - ondřejský k. se stal jeho atributem.
  • opakovanýk. řecký či latinský, jehož ramena tvoří čtyři latinské k-e.
  • papežský – trojitý k., vychází z arcibiskupského k-e, jehož horní svislé rameno je překříženo ještě jedním kratším ramenem, které znamená titulus - nápis INRI (Iesus Nazarenus Rex Iudaeorum, tj. Ježíš Nazaretský, král židovský).
  • ruský (pravoslavný), má tři příčná ramena: dvě horní vodorovná a rovnoběžná, nižší je nejdelší a třetí umístěné nejníže je šikmé. Je arcibiskupiskupským k-em, jehož dolní svislé rameno je úhlopříčně překříženo kratším, znamenajícím opěrku pro nohy Krista.
  • řecký (georgievský; lat. crux imissa quadrata) je komponován do čtverce a jeho ramena, svislé a vodorovné o stejné délce, jsou překřížena ve středu. Významově se kryje s k-em slunečním. Objevil sejiž v prehistorické době.
  • sluneční – východní i germánský kosmologický symbol slunce, světla a života, ročního cyklu, sjednocení protikladů, věčnosti. V křesťanství je ve vztahu k vykupitelství Kristově, znázorňuje i čtyři nebeské osy, čtyři větry a čtyři řeky ráje. Jeho svislá a vodorovná ramena jsou překřížena ve svém středu a obepnuta kruhem.
  • šípový – rovnoramenný (řecký) k. s rameny zakončenými šipkami znamenajícími odstředivé síly. Jeho varianta ve čtverci byla symbolem maďarských fašistů; měl vyjadřovat výbojnou a průbojnou sílu hnutí.
  • vidlicový (rozsochovitý), rovnoramenný k. k jehož svislému rameni směřují úhlopříčně obě ramena aniž je přetínají. Upomíná na proutek hledačů vody, dotýká se proto symboliky vody; křesťanské gesto posvěcující vodu (činící ji živou) bylo vedeno ve tvaru vidlicového k-e. Váže se také k symbolice stromu života, v symbolice písmen vyjádřené písmenem ypsilon.
  • závěsný (egyptský, nilský), má tvar písmene T, na jehož vodorovném rameni uprostřed spočívá kruh. Hieroglyf tohoto tvaru znamená život nebo oplodnění sluncem, v kružnici je spatřováno slunce, ve svislé přímce sluneční paprsek. Křesťanstvím byl přejat jako symbol budoucího života.

Související pojmy: → berla, → arcibiskup, → papež, → heraldika, → liturgie, → symbol, → hieroglyf, → gesto, → rytíř, → křesťanství, → buddhismus, → král, → relikvie, → modlitba, → pektorál, → insignie, → biskup, → amulet, → oltář, → mše, → ikona, → procesí, → sloh románský, → gotika, → motiv, → drahokam, → hrob, → kolonie, → klenba, → půdorys, → chrám, → oběť, → ornamentika, → pohanství, → monogram, → dynastie, → antika, → náhrobek, → eschatologie, → kříž smírčí, → kříž egyptský

L:
BERGER, Rupert. Liturgický slovník. Praha : Vyšehrad, 2008, s. 225.
BALEKA, Jan. Výtvarné umění: výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha : Academia, 1997, s. 191–192.
SYROVÝ, Bohuslav. Architektura: naučný slovník. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1961, s. 166.

Anna Goldmanová 22.5.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777