Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Kámen umělý

K.u. je napodobenina přírodního kamene z uměle stmelené drti. Je kamenicky opracovatelný, dá se lít do forem. Směs pro jeho přípravu obvykle obsahuje vhodné plnivo, pojivo, někdy i přísady (plastifikátory, pigmenty aj.). Je využitelný všude, kde se používá kámen přírodní: v kamenosochařství, restaurátorství, stavebnictví, a to jak v exteriéru i interiéru.

Vhodným plnivem je písek, mletý vápenec či dříve používaný drcený kámen, který si kameníci sami upravovali. V restaurátorství se používají jako plnivo i duté kuličky mikroskopických rozměrů, vyrobené ze skla, keramiky nebo polymerních látek. Užívají se tam, kde ze statického nebo estetického důvodu nelze použít běžná plniva. Pojivo bývá obvykle nejdražší složkou směsi. Na něm záleží fyzikálně-mechanické vlastnosti výsledného produktu a jeho finanční nákladnost. Plnivo by ideálně mělo mít širší distribuci zrn (širší škálu velikosti), jako je tomu u pojiva potřeba příliš hrubého či naopak jemného.

Mezi anorganická pojiva řadíme hydraulická pojiva jako je cement, hydraulické vápno, pro použití v interiéru i sádra. Pro exteriér se užívá jako anorganické pojivo cement či hydraulické vápno. Anorganická pojiva jsou levná, pracují s vodou a hůře přilnou k podkladu. Další skupinu tvoří organická pojiva. Z nich se v současnosti uplatňují pojiva polymerní. Z methakrylátových kopolymerů jsou připravovány obvykle tmely pro materiály s nízkou porézností (mramor, alabastr aj.) Častá je i aplikace směsi taveniny polymeru s plnivem a pigmenty na zahřátý kámen. Nejrozšířenějším organickým pojivem 'k-e.u-ého' jsou dnes epoxidové pryskyřice, používané na směsy pro umělé pískovce. K těm patří dále např. kapalné kaučuky V minulosti se užívala směs tvarohu a hydroxidu vápenatého, tvořící dohromady tzv. kaseinát vápenatý, především k vytváření malých doplňků či k lepení.

K.u. se někdy přibarvuje železitými pigmenty a okry. Kameny je možné armovat (ztužit pruty ocele, mědi či mosazi).

K interiérovým pracím se užívá k.u. ze sádry a písku (jádrová vrstva, svrchní stranu tvoří štukatérská sádra rozdělaná v klihové vodě a plnivo z kamenné moučky. Malta se nanese na podložku, hladí se a po zaschnutí se brousí, tmelí a leští. Drahou a na čas náročnou variantou je umělý mramor (tzv. stucco lustro) ze sádry, pigmentů a klihové vody, hojně užívaný v barokních interiérech. Bylyz něj vytvářeny iluze mramorových stěn, nik za kachlovými kamny, mramorové sloupy, oltářní architektura, či zábradlí slavnostních schodišť Po zhotovení se napouští lněným olejem ředěným terpentýnem, tmelí a následně leští včelím voskem. I dnes patří nápodoba mramoru k nejdražším omítkám, protože je nutné dělat ji ručně tradiční technikou.

Historie k. u. sahá až do starověkého Říma, kde byl využíván pucolánový cement. Tento cement se používal s přírodními agregáty, kameny, pemzou a cihlami ze zbořených domů, čímž vzniklo tzv. opus caementicium. Používal se např. v klenutých obloucích a branách Colossea a v kupoli Pantheonu. K.u. se používal i v dalších evropských zemích. První známý rozsáhlý doklad toho je opevnění města Carcassonne ve Francii z asi roku 1138. Překlady podobající se přírodnímu kameni byly odlity z přírodního kameniva, vápna a pucolánového cementu a používaly se při opravách stěn opevnění. Nejstarší doklad k-e.u-ého v Anglii se vztahuje k Sutton Place v Surrey, kde sládek Henry VIII. uvádí, že používal „k.u. nebo cihlu“ (přelom 15. a 16. století).

V Anglii získal od 18. století oblibu tzv. Coade Stone, tj. k.u. nikoli na cementové bázi, nýbrž vyrobený z žíhaného jílu. Postupně až do poloviny 19. století jeho obliba ovšem upadala. Znovuobjevení betonu v 19. století a vynález portlandského cementu, který se barvou podobal portlandskému vápenci, vedlo k velkému počtu patentů na k.u. První záznam o výrobě cementového k-e.u-ého pochází z 20. let 19. století. Felix Austin začal vyrábět litý kámen z portlandského cementu, lámaného přírodního kamene, drceného mramoru a hrubého písku. Jeho zákazníkem se stala i královna Viktorie.

Ve 20. století začal být k.u. oceňován jako substitut přírodního kamene. Když ve 20. století přišel do módy neoklasicistní styl, používal se k.u. k vytváření fasád napodobujících přírodní portlandský kámen.

Od poloviny 19. století se začíná k.u. uplatňovat i v restaurátorské praxi. Od 2. poloviny 20. století se začal značně rozvíjet průmysl syntetických polymerů a s ním využívání těchto hmot pro přípravu k-e. u-ého Dnes se používají pojiva na bázi alkalicky aktivovaných látek, které jsou vhodnou surovinou pro k.u. Používají je i restaurátoři a památkáři, protože lze upravovat jejich vzhled a vlastnosti.

V České republice je od roku 2005 platná norma ČSN EN 14 618 Umělý kámen – terminologie a klasifikace. K.u. může být stejně odolný jako přírodní. Směs nejčastěji obsahující sádru, cement a písek se při hromadné výrobě odlévá do pružných – nejčastěji silikonových – forem, které se se vyrábějí pomocí otisků různých přírodních kamenů.

Související pojmy: → pigment, → okry, → pryskyřice, → mramor, → alabastr, → štukatérství, → restaurátorství, → péče památková, → sochařství, → baroko, → architektura, → iluze, → nika, → oltář, → sloup, → schodiště, → oblouk, → brána, → kupole, → klenba, → opevnění, → překlad, → štuk, → fasáda, → terpentýn, → sklo, → keramika, → exteriér, → interiér, → substitut, → neoklasicismus, → restaurátor

L:
KUBIČKA, Roman, Jiří ZELINGER, Jiří. Výkladový slovník: malířství, grafika, restaurátorství. Praha : Grada, 2004, s. 102–103.
PLUSKALOVÁ, Barbora. Umělý kámen – metody přípravy a vlastnosti. Bakalářská diplomová práce [online]. Brno, 2013, s. 11–20. Přístup z: [1]
SCOTT, Simon. History of Cast Stone [online]. United Kingdom Cast Stone Association: Northampton, © 2008–2016. Přístup z: [2]

Anna Goldmanová 15.6.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777