Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Ikonografie

Pojem i. (z řec. ikon = obraz, grafein = psát), v překladu též tzv. obrazopis, označuje 1. deskriptivní uměleckohistorickou metodu, která se zabývá náměty ve výtvarném umění, jejich popisem, vývojem, vzájemným srovnáním (Trojan, Mráz). Původně se metoda i. týkala zejména náboženských námětů výtvarného umění (např. křesťanská či buddhistická i.). Později se jedná o nauku o námětech vůbec (Blažíček, Kropáček), tj. termín i. se přenesl i na další náměty ideologie, mytologie a hmotné kultury, např. i panská sídla, historicko-kulturní dědictví regionů (např. i. regionu), podobizny na mincích aj. I. lze chápat i jako 2. jedno z odvětví dějin umění či jako 3. pomocnou vědu historickou.

Pozor na záměnu s ikonologií, tj. naukou o významu, která interpretuje významy nejrůznějších vyobrazení v závislosti na jeho dobovém filozofickém, historickém, náboženském nebo společenském okolí (Blažíček, Kropáček).

Součástí metody i. je tvorba ikonografických skupin, tj. seskupování jednotlivých děl a památek na základě jejich témat. Tyto skupiny jsou následně nápomocny pro datování uměleckých děl, určování stylů, provenience (původu), inspiračních zdrojů, případně autenticity (Poche) (viz i → autenticita, → typologie, → atribut).

Zcela nejstarší pokusy o ikonografický popis uměleckých děl zařazujeme do starověku (antické popisy děl zvané ekfrasis). Popis se přesto dotýkal spíše vnější podoby děl a morálních ponaučení. Ve středověku se problematikou i. zabývali dle dokladů sv. Augustýn, sv. Ambrož, Theodulf a další (Kroupa).

Původ i. jako metody však sahá teprve do renesance, kdy byla využívána ke klasifikaci předmětů, převážně antických památek (Poche). První známou ikonografickou publikací jsou Priscorum heroum stemmata od Thomase Ochsenbrunnera z roku 1494. V 16. století byly předmětem ikonografické metody jak křesťanské, tak pohanské náměty děl. V 17. a především 18. století se začal proměňovat účel metody, z původně normativní se začala stávat čistě nenormativní metoda. V pracech se tento přístup začal projevovat v první polovině 19. století ve Francii (dílo A. N. Didrona) (Kroupa).

Nejvýznamnější díla francouzské křesťanské i. představují práce L’art religieux du XIIIe siecle en France (1898) a L’art religieux apres le Concile de Trente (1932), jejichž autorem je E. Male (Kroupa). Vliv francouzské ikonografické literatury následně zasáhnul i první německé studie; mezi nejvýznamnější z nich patří Die christlichen Kunst z let 1847-1851(autor J. H. von Wessenverg).

Během 20. století se i. stala jednou ze základních složek kunsthistorie (dějin umění). Jeden z nejvýznamnějších historiků umění zabývající se i., Erwin Panofsky, rozdělil ikonografickou metodu do tří fází – předikonografický popis, ikonografickou analýzu a ikonologickou syntézu (Panofsky) (viz i → historik umění).

Pojem i. se dnes užívá i v přeneseném slova smyslu. Jestliže v klasickém významu je pojem i. využíván pro označení uměnovědné disciplíny, která srovnává a popisuje způsoby vyobrazování, tj. zabývá se obsahem a klasifikací vypodobněných objektů (prostřednictvím malby, kresby, grafiky, map či fotografie), tzn. lze hovořit o i. obrazů, mincí, božstev, světců, ale i kostelů či klášterů; v přeneseném slova smyslu je pojem i. v současnosti používán, a to i samotnými kunshistoriky a historickými regionalisty, i pro ikonografické doklady topografického charakteru, které jsou cenným zdrojem a mnohdy jediným vizuálním pramenem pro zpodobnění vzhledu krajiny a historické (dobové) podoby měst či vesnic v proměnách času (např. Heřman).

V současné době je jedním z nejvýznamnějších českých odborníků na křesťanskou i. prof. Jan Royt, ředitel Ústavu pro dějiny umění FF UK, který je autorem Slovníku biblické i. z roku 2006. Ve svých četných studiích se zabývá například světci, kteří jsou spojeni téměř výlučně s českou historií, jako je např. sv. Václav, sv. Ludmila či sv. Jan Nepomucký.

L: TROJAN, Raoul, MRÁZ, Bohumír. Ikonografie. In. Malý slovník výtvarného umění. Praha 1996, s. 83; BLAŽÍČEK, Oldřich J., KROPÁČEK, Jiří. Ikonologie. In. Slovník pojmů z dějin umění. Praha 1991, s. 86; POCHE, Emanuel (ed.). Ikonografie. In. Encyklopedie českého výtvarného umění. Praha 1975, s. 182; KROUPA, Jiří. Školy dějin umění. Praha 2010; PANOFSKY, Erwin. Význam ve výtvarném umění. Praha 1981; HEŘMAN, Jan. Z ikonografie středního Posázaví. Vlašim : ZO ČSOP Vlašim, 2009, 144 s.; Ústav pro dějiny umění Univerzity Karlovy. Přístup z: [1].

Související pojmy: → ikonografie historická.

Valerie Dvořáková 1.5.2012, Monika Kohútová 11.1.2013, Kateřina Kozáková 26.4.2013

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Ketrin, Quido Meruňka, Zofka777