Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Identita (identity)

Pojem i. z latinského identicus značí v nejobecnějším významu totožnost, stejnost a je využíván v řadě různých vědních oborů (např. v logice a matematice ve smyslu identity výrazů, předmětů či zobrazení; v politologii ve smyslu sounáležitosti s určitou stranou; v psychologii ve smyslu sebeprožívání vlastní existence jedince tímto jedincem nebo i ve smyslu souboru charakteristik, podle nichž je jedinec zařaditelný do určité sociální skupiny).

I. je vysoce abstraktní a obecný pojem, který nabývá mnoha významů, jež lze upřesnit konkretizujícími adjektivy, např. biografická i. Pojem je hojně užíván zejména v oblasti kulturologie, etnologie, kulturní antropologie (→ identita kulturní, → identita národní), sociologie (→ identita skupinová) a sociální geografie (→ identita lokální, → identita regionální, → identita evropská). V oblasti psychologie je pojem i. definován jakožto jednota vnitřního psychického života člověka a jeho jednání, tedy jakožto soulad mezi tím, za co se považujeme a tím, co konáme (Velký sociologický slovník).

Obecně je i. vymezena jako jednota vnitřního psychického života a jednání, která bývá též nazývána autentickým bytím. Pojem i. je ale používán v různých významových variantách. Termín i. použil pravděpodobně jako první Sigmund Freud, avšak jako první podrobně rozpracoval identitu až psychoanalytik Erik H. Erikson. Podle něj se i. osoby vytváří spojením identifikací z dětství, současných identifikací a základních životních závazků.

Velký sociologický slovník definuje i. jako:

1. Hluboký pocit vlastní totožnosti založený na prožívání vlastní komunity (jakým člověkem jsem a čí se liším od druhých). I. zahrnuje i hodnoty, kterým jedinec věří a na nichž zakládá smysl svého života (světonázor, osobní ideologie).

2. Ztotožnění jedince se svými životními rolemi. Souhrn sociálních rolí (kdo jsem nebo budu ve vztahu k druhým). Podle symbolického interakcionismu jsou identity jedince uspořádány hierarchicky. Jedinec má tolik sociálních "já", kolik je skupin, na jejichž mínění mu záleží.

3. Prožívání příslušnosti k větším nebo menším společenským celkům. (ke kterým skupinám patřím a jak je to pro mě důležité). Některé složky lidské i. jsou dané (pohlaví, barva a kůže, věk), jiné jsou získané a jedinec mezi alternativami volit může nebo musí (náboženská a politická příslušnost, životní partner, kariéra).

4. I. v psychologii je pojmenování, vyjádření totožnosti, stejnosti, ale i vyjádření těch charakteristik, kterými si osoba či společenství "zasluhuje" nebo "nárokuje" uznání a úctu jiných, na kterých zakládá svou hrdost, důstojnost a čest.

5. V psychologii osobnosti se hovoří o vědomí i., což je vědomí trvalé totožnosti a prvek vědomí já (jsem stále týž, i když se měním), jeden ze znaků psychické normality.

6. Ve vývojové psychologii se hovoří o "hledání identity" (Erikson) jako o jednom z podstatných znaků adolescence, které je spojeno s otázkami jako: Čím vlastně jsem?, Jsem už dospělý? apod. Podle Allporta to souvisí se zkoušením různých masek, způsobů zábavy, ale i účesu, s volbou povolání, s představami životních cílů atd. Zralá osoba, která má bohaté zkušenosti a zralé názory, je schopná utvářet svou vlastní i.

7. Hledání i. je též zdůrazněno v humanistické psychologii, kde je i. chápána jako schopnost "být tím, čím člověk opravdu je", tj. sám sebou (Maslow), a kde je spojován se snahou o seberealizaci.

8. V sociální psychologii se i. chápe ve shora uvedeném širokém smyslu autenticity bytí, jejímž opakem je "neautentické bytí" charakterizované přetvářkou.

9. Podobně je i. tematizována ve filozofické antropologii jako "život v pravdě", jako míra integrace jáství a role, skutečné podstaty osobnosti a její spol. "fasády" atd.

10. V sociologii uvažuje o tomto vztahu Dahrendorf a nověji Goffman prostřednictvím shakespearovské teze člověka-herce. Nastolují v podstatě starou otázku, do jaké míry je člověk autentický ve svých rolích, resp. falešný v autoprezentaci. Dichotomie jáství a jeho masky je v rozporu s pojetím osobnosti jako určité jednoty protikladů (Tardy) jak vnějších (prožívání-chování), tak vnitřních (vnímání-fantazie).

Téma národní identita patří v současných sociálních vědách mezi nejvýznamnější výzkumná témata. V teoretickým vymezení, pojem národní i. je jednou z kolektivních sociálních i. Lze ji definovat jako pozitivní vztah jedince k jeho národu (Carey, 2002). Identita kolektivní - společná shoda členů o podstatných rysech skupiny, o tom, kdo k ní patří a kdo nikoli, a co by skupina měla a co by neměla dělat.

Kostelecký, Nedomová se v psychologicko-sociologické rovině k pojmu i. vyjadřují následovně: „Slovo identita ve spojení s názory a pocity člověka vyjadřuje jednak shodnost, jednotu, harmonii, nezaměnitelnost, konstantnost nerozpornost a nekontrastnost osobnosti, jednak přijetí motivů, aspirací, hodnot a ideálů od jiných lidí, ztotožnění se s nimi. Její součástí je také poznání sebe sama v jiných zároveň s poznáním odlišností jiných skupin lidí.“

Rak definuje i. jako výraz přirozené lidské potřeby příslušnosti k vyšším celkům vystupňované někdy až k touze splynutí s nimi. Z hlediska typů této sounáležitosti pak rozlišuje i. jako 1. příslušnost k určitému území, politickému celku (stát, vlast, region, obec); 2. příslušnost k určité etnické (jazykové) skupině; 3. příslušnost k určité ideologii (náboženské, politické); 4. příslušnost k určité sociální skupině; 5. příslušnost stavovskou, profesní.

Echaudemaison definuje i. jako „způsob, jímž se jednotlivec nebo skupina jednotlivců definuje, pociťuje svou existenci (svou jedinečnost) a o nějž se opírá, když si uvědomuje sebe sama ve vztahu k jiným.“

Rozlišit lze dva základní typy i.: identitu osobní (individuální) a identitu kolektivní (sociální). Proces sebezařazení do řádu reálného světa probíhá v mnoha rovinách, a to zejména v rovině sociální, kulturní, etnické, náboženské apod. Pro všechny tyto roviny platí, že 1. dochází k sebevnímání prostřednictvím specifických kulturních rysů; 2. společné vědomí se posiluje aktivními strategiemi inkluze nebo exkluze na základě pociťování „my“ versus „oni“; 3. proces budování kolektivní i. nikdy nekončí a zahrnuje v sobě kolektivní paměť; 4. proces probíhá ve specifickém prostoru, který obsahuje určité významy pro sebedefinující se skupinu.

Pro vznik každé kolektivní i. je nepopiratelná role času a prostoru. Z hlediska času není pro formování pocitu sounáležitosti nejdůležitější přítomnost se svými specifickými podmínkami, ale především společná minulost transformovaná do kolektivní paměti, jejíž úloha může být značně ideologická a manipulativní. Do každé, tj. individuální i kolektivní i., se promítá také prostor se svými specifickými kvalitami (viz → identita územní). Tradičně se územní i. spojuje zejména s místem, lokalitou či (mikro)regionem, které se utvářejí, modifikují a reprodukují každodenními zkušenostmi člověka/společenství; v případě národní i. se pak pocit sounáležitosti spojuje nejen s existencí národního společenství, ale i kulturou a s teritoriem, které toto společenství obývá.

Související pojmy: → identita individuální, → identita územní, → identita národní, → identita kulturní, → identita etnická, → identita evropská, → identita regionální, → identita regionu, → identita lokální, → identita skupinová, → identita kolektivní, → identita hudební, česká, → identita vizuální, → identita firemní, → identita produktová, → identita vícenásobná, → identita sdílená, → identita náboženská, → identita ideální

L:
LINHART, Jiří, VODÁKOVÁ, Alena. Velký sociologický slovník, A-O. Praha : Karolinum, 1996, 747 s.
VÝROST, J. Sociálni psychologie. Identita v sociálni psychologii. [on-line], přístup z: [1]
VLACHOVÁ, K., ŘEHÁKOVÁ, B. Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. Sociologický ústav AV ČR, Praha [on-line]. Přístup z: [2]
JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha : Portál, 2001.
NEDOMOVÁ, Alena, KOSTELECKÝ, Tomáš. The Czech National Identity. Czech Sociological Review, 1997, Vol. 5, 1:79-92, s. 7.
RAK, Jiří. Národní tradice a česká identita. In: KABELE, Jiří, MLČOCH, Lubomír (eds.). Institucionalizace (ne)odpovědnosti : globální svět, evropská integrace a české zájmy. 2, Proměna české společnosti. Praha : Karolinum, 2001, s. 531-541.
ECHAUDEMAISON, C. D. a kol. Slovník ekonomie a sociálních věd. Praha : EWA, 1995, 419 s., s. 114.

Mária Kolesárová, Eva Heřmanová 21.5.2012

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Joe Angrešt, Patrik repka, Zofka777