Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Hrkačka (clapper, knocker, maraca, rattle, rattler)

H. je 1. typ moučníku, 2. vlastní jméno zaniklého mlýna v Chrudimi, 3. velikonoční obřadní idiofon, tj. svým způsobem "hudební nástroj, který vydává tóny a zvuky chvěním sebe sama, nikoliv chvěním membrány, struny nebo vzduchového sloupce." (Kurfürst)

Kurfürst přitom rozlišuje až pět typů takovýchto nástrojů:

  • klapotka, klapačka, klapetka, klepač, kačar (tj. dřevěná klepací deska s jedním nebo více kladivy je pravděpodobně nejstarší nástroj velikonočního rituálu; pokud není osa s rameny umístěna přesně v polovině delší osy desky, vzniknou dvě nestejně rezonující části, které proto při úderech vydávají dva různé tóny),
  • řehtačka, hrkávka, hrkačka, hrkač, hrkotka, brkačka, vrkačka, vrkač, vrzkáč, vržďák, rechotka, rechotník, rapačka, rapkáč, rapotáč, řehotka, krzačka, křistačka, skřipač, ščekotka (tj. rotující klepací deska, tvořená dřevěnou pružinou, jejíž konec naráží na soustavu nepohyblivých kladiv, představovanou bočními plochami ozubení pláště dřevěného válce. Jde o mladší nástroj velikonočního rituálu; nejstarší zachovaný evropský exemplář pochází ze 14. století a je uložen v pyrenejském klášteře Escaladieu v jižní Francii; literární i ikonografické prameny dokládají, že od počátku 17. století byly na našem území řehtačky atributem „bláznů“ při maškarních průvodech, že sloužily také jako signální nástroje ponocných a hasičů a že je používali hlídači vinic na plašení ptáků a naháněči zvěře při honech),
  • valcha, kačar, kachna, kocour (tj. přenosná kombinace klapotek a řehtaček ve větším provedení, takže k jejich „pohonu“ je třeba otáčet klikou),
  • trakař, tragař, tragač, samokol (tj. též většinou kombinace klapotky a řehtačky; jeho ozubené či palcové kolo je upevněno na společné ose s kolečkem trakaře; často byla na korpusu trakaře umístěna dřevěná figurína Jidáše; chlapec s takto vybaveným trakařem byl pak jako Jidáš pronásledován ostatními),
  • věžní řehtačky (ještě větších rozměrů než valchy a trakaře; často jsou vybaveny mohutným rezonátorem ve tvaru truhly; byly (a mnohde dosud jsou) trvale umístěné ve věžích kostelů vedle zvonů, které o Velikonocích nahrazovaly; u nás jsou známy např. z chrámu sv. Bartoloměje v Pelhřimově, odkud putovaly do Muzea Vysočiny ve stejném městě (nebo z kostela v Chřibské u Děčína) (volná citace podle Kurfürsta)

K užívání hrkaček všeho druhu Kurfürst dále uvádí: „Téměř v celé katolické Evropě byl až do 20. stol. rozšířen velikonoční obyčej, chodit v pašijových dnech, kdy v kostelech nezvoní od Zeleného čtvrtku do Bílé soboty, dům od domu a různými klapačkami a řehtačkami oznamovat poledne a klekání. Zavazování či podvazování zvonů je většinou zdůvodňováno tím, že po dobu smutku velikonočního týdne „zvony odletěly do Říma“, nebo že umlčení zvonů symbolicky znázorňuje mlčení apoštolů v době utrpení, ukřižování a zmrtvýchvstání Krista. Tento zvyk nahrazování zvonů lomozením a rachocením byl poprvé kodifikován na konci osmého století v rituální knize římské církve. Někteří badatelé spatřují původ zvyku ve způsobu svolávání k bohoslužbě v dobách raného křesťanství.”

Související pojmy: → nástroj hudební, → idiofon, → tón, → zvuk, → membrána, → struna, → rituál, → druhy rituálů, → obřad, → ikonografie, → atribut, → signál, → rezonance, → věž, → kostel, → zvon, → město, → církev, → bohoslužba, → křesťanství, → tradice, → gastronomie.

L:
KURFŰRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha : Togga, 2002, 1168 s.
LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky – Výroční obyčeje z Čech a Moravy. Praha : NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2004, 341 s.
BUCHNER, Alexandr. Hudební nástroje národů. Praha : Artia, 1969, 310 s.

Odkazy:
Zpravodaj obce Hlubočky. Když zvoní idiofony. Přístup z: [1]
Chytrá žena. Recepty. Hrkačka. Přístup z: [2]
Parpedie. Heslo Hrkačka. Přístup z: [3]

Eva Heřmanová 6.4.2015

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Bludišťák, Quido Meruňka