Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Hřbitov

(z něm. Friedhof, staroč. břítovh.)

H. je prostranství určené k pohřbívání do země. H-y jsou známy z pravěku – v mladší době kamenné jsou poprvé umisťovány mimo vlastní sídliště. V blízkosti měst vznikají již ve starém Egyptě, v Řecku (9. století př.n.l.) a v Římě (od 6. století př.n.l.). Později se pohřbívalo kolem cest (Řím, Via Apia – dlouhá několik km, Indie a mohamedánské země), aby h. neubíral úrodnou půdu.

Křesťané nejprve pohřbívali v katakombách (v Římě, Neapoli aj.), později na h-ech obehnaných zdí (často s arkádami). Po povolení křesťanství v Římské říši se začaly stavět první baziliky a zámožní křesťané se pohřbívali uvnitř kostelů, chudí pak v jejich těsné blízkosti, nejčastěji u zdí chrámu. Při archeologických výzkumech se ukázalo, že čím dále byl hrob od kostela, tím chudší je jeho výbava. Křesťanství ukládání zádušních darů do hrobů nepřipouštělo, přesto se minimálně do 12. století tento zvyk udržel. Mrtví byli pohřbíváni se svými osobními věcmi (oděv, šperky, zbraně, keramika, hračky).

Zatímco v hradištích a později ve městech se pohřbívalo do posvěcené půdy h-a, na venkově se pohřbívalo dle pohanských tradic do lesa. Nálezy venkovských středověkých h-ů jsou proto raritní. Ani ve městech se nepohřbívalo ve středověku vždy u kostela. Nejspíše i h-y byly zpočátku z nedostatku místa ve městech až za jejich hradbami. Až s příchodem cisterciáků byly zakládány od 13. století h-y přímo u kostelů. Zdá se, že v předhusitské době bývaly ve městech u kostelů h-y řádové, zatímco farní se umísťovaly před hradby. U nás je znám především h. při cisterciáckém klášteře v Sedlci u Kutné Hory. Z městských středověkých h-ů je nejvýznamnější Campo Santo v Pise (1278, založený Givanni Pisano).

Řeholníci byli husity vyhnáni a péče o h-y byla zanedbávána. Dostávali se na ně psi a vepři, kteří hroby rozhrabávali, což představovalo zdravotní riziko. Od dob renesance se na odloučených h-ech začaly stavět kaple, aby se tyto vyrovnaly h-ům městským. Většina z nich byla později přestavěna na hřbitovní kostely, které nabyly na významu zejména v době baroka. Za hradba mi se h-y zakládaly také v době moru (např. Olšany při morové ráně roku 1680), zpravidla s pravoúhle se protínajícími cestami. V baroku se některé h-y zakládaly se zřetelem k půdorysné kompozici (např. Santiniho h. ve Žďáře nad Sázavou – zde půdorys vytváří obrazec lebky).

Již před třicetiletou válkou se začaly některé městské h-y rušit, plně však tento trend zavládl v 18. století. Koncem 18. století bylo téměř všude v Evropě zakázáno pohřbívat ve městech a h-y se zřizovaly mimo obvod měst. U nás nařízení prosadil Josef II. v 80. letech 18. století. Často se před hradbami zřídil nový h. a starý u kostela se ponechal, ale nesmělo se na něm již pohřbívat.

V 19. století bylo opuštěno pravoúhlé schéma. H-y se koncipovaly jako přírodní parky. Jejich součástí byla vedle kostela či kaple i kostnice, hřbitovní kaple (márnice, karner), od dob neoklasicismu a romantismu se na hrobech objevují četné pomníky a památníky.

H-y mají být zakládány v písčité půdě s nejvyšší hladinou podzemní vody 2 m pod povrchem , tj. 0,5 m ode dna hrobů, spád pozemku má být směrem od obydlí a vodovodů, vzdálenost h. od obytných domů a veřejných budov má být minimálně 30 m. Při výpočtu plochy h-a se uvažuje 1,2 m2/1 obyvatele, 5 m2 na hrob včetně mezer, hloubka 1,5 m. 20 % pozemku má být ozeleněno (kromě vlastních hrobů). Pozemek h-a smí být užit k jiným účelů po zdravotní prohlídce, nejdříve však 20 let po jeho uzavření.

Související pojmy: → pohřebiště, → neoklasicismus, → romantismus, → hrob, → pomník, → památník, → křesťanství, → bazilika, → kostel, → kostel hřbitovní, → kompozice, → baroko, → renesance, → hradby, → cisterciáci, → pravěk, → sídliště, → středověk, → hradiště, → pohanství, → keramika, → archeologie, → chrám, → katakomby, → sídliště, → šperk, → arkáda, → půdorys, → město, → řeholník, → kaple, → kaple hřbitovní, → kostnice, → karner, → park přírodní, → architektura pohřební, → architektura efemérní, → památka funerální, → památka sepulkrální, → nekrolog, → epitaf, → symbolika, → nekrogeografie, → rituál pohřební, → krajina religiózní, → komora pohřební, → pohřebnictví, → mohyla, → hřbitov židovský

L:
DUDÁK, Vladislav, POŠVA, Rudolf, NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie světové architektury: od menhiru k dekonstruktivismu. Praha : Baset, 2002, s. 375–376.
SYROVÝ, Bohuslav. Architektura: naučný slovník. Praha : Státní nakladatelství technické literatury (SNTL), 1961, s. 121.
VONDRUŠKOVÁ, Alena, VONDRUŠKA, Vlastimil. Město. Praha : Vyšehrad, 2013, s. 142-143. Průvodce českou historií.
MACHEK, Václav. Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1957, s. 187.

Odkazy:
HUPKOVÁ, Martina. Pohřbívání a hřbitovy. Obec a finance, č. 4, 2010, s. 51-53. Viz i Veřejná správa on-line, 2010, přístup z: [1]
Hřbitovy České republiky. Přístup z: [2]
Webové stránky Pohřebiště.cz. Přístup z: [3]
Databáze hřbitovů a pohřebišť. Přístup z: [4]
Projekt Keschet. České a moravské židovské hřbitovy. Přístup z: [5]
Geoportal Inspire. Hřbitovy a pohřebiště ČR. Interaktivní mapa (GIS). Přístup z: [6]

Anna Goldmanová 16.6.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777