Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Genius loci (duch místa)

Pojem značící v původním významu bůžka ochraňujícího určité místo, jež byl často zobrazován jako had. V dnešním vyznamu je toto sousloví používáno pro jedinečnou atmosféru či kouzlo určité lokality. Pojem g. l. lze vydefinovat jakožto souhrn materiálních i nemateriálních projevů historie, ale i současnosti, jež se vyskytují v dané lokalitě a specificky působí na určitý subjekt. Jde o výsledek individuálního vnímání (individuální g. l.) nebo i shodného skupinového vnímání (sociální g. l.) "významů" daného místa či dané lokality, v níž se vyskytují neopakovatelné prvky přírodního, architektonického a obecně kulturního prostředí, jejich ojedinělé kombinace a prostorové koncentrace. Protože se jedná o výsledek procesu vnímání či jakéhosi vnitřního dialogu s místem, je g. l. nutně podmíněn i vnitřními světy návštěvníků či rezidentů. V rámci cestovního ruchu motivuje genius loci návštěvníky k návratům a zanechává v nich trvalejší dojem, jakýsi emocionálně estetický „otisk“ daného místa v daném okamžiku. Do tohoto otisku se holisticky promítá např. pocit vznešenosti, estetičnosti, tajemnosti, nostalgie, mystičnosti, nekonečnosti, ale i pocit vlastní bezvýznamnosti apod. Viz i → vnímání, → místo.

Pásková, Zelenka definují g.l. jako "holistický souhrn hmatatelných i nehmatatelných projevů historie i současnosti lokality, jedinečný a neopakovatelný, vytvářející svou kontinuální interakcí s duchovním světem návštěvníka nebo rezidenta jeho vícerozměrný dynamický vjem z dané lokality. Genius loci nemůže být zcela zprostředkován informační technologií, neboť ICT dokáže přenést pouze část charakteristiky místa."

Sociální geografové a sociologové chápou g. l. jako 1. neopakovatelnou atmosféru, která ale není vlastní všem místům či městům. Je výlučnou vlastností pouze některých vyjímečných lokalit. V tomto prvním významu lze g. l. analogicky přirovnat ke „kouzlu osobnosti“, jímž nedisponují všichni, ale pouze někteří lidé. Naproti tomu architekti a urbanisté chápou g. l. spíše jako 2. tvářnost, tj. určitý typický nikoliv jedinečný vzhled dané lokality či sídla. Každé místo má určitou tvář, určité prostorové a estetické ztvárnění, což lze analogicky přirovnat i k lidem, kteří vždy mají nějakou tvář, ale ne vždy mají i kouzlo osobnosti. V dalším 3. významu označuje g. l. nepravidelnou rubriku časopisu Reflex.

G. l. je tedy obtížně definovatelný jev v podobě zážitku či dojmu, jenž je vytvářen vizualizovanými přírodními prvky, kulturním dědictvím (→ dědictví kulturní), prostorovým uspořádáním, ale i atmosférickými a světelnými podmínkami, ročním obdobím a v neposlední řadě i aktuálním psychickým a fyzickým naladěním člověka. Na atmosféře místa se ale mohou skrytě podílet i fyzikálně podložené vlivy jako např. tektonické zlomy, geomagnetické anomálie, pachy, vlhkost prostředí, proudění vzduchu aj. Příbuzným pojmem v širším prostorovém měřítku je → genius regionis. Nejpodrobněji se fenoménem g. l. zabýval Norberg-Schulz.

L:
NORBERG-SCHULZ, Christian: Genius loci : K fenomenologii architektury. Praha : Odeon, 1994.
DAY, Christopher: Duch a místo. Uzdravování našeho prostředí. Brno : ERA, 2004.
PÁSKOVÁ, Martina, ZELENKA, Josef. Výkladový slovník cestovního ruchu. Praha : Ministerstvo pro místní rozvoj, 2002, 448 s.

Eva Heřmanová 7.2.2012

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Zofka777