Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Fraška

(z ital. farsa – žert, z lat. farsum nádivka)

1. Typ komedie, pracující se situační nebo karikaturní nadsázkou, zpravidla obhroublým výrazivem a nízkou šaškovskou komikou, které se podílí na celkovém obscénním dramatickém výrazu. Zdůrazňuje tělesnou dimenzi postavy i herce, zatímco komedie je satvěna na jazyce a zápletce. F. užívá vtíravé a naivní prostředky.

Vedle typizovaných postav a ustálených situací využívá gagů, groteskní masky, klauniády, výraznou mimiku, gesta, pózování, slovní hříčky. Komika těží především z vnějších skutečností (ošklivost, hloupost, koktání atd.) Výrazivo zabíhá až do skatologie, vulgarity a obscénnosti. Typickým znakem f-y je veselí, rychlý pohyb. F. podrývá morální a politickou moc, sexuální tabu, racionalismus i pravidla tragédie, což má osvobozující účinek na diváka. Obliba tohoto žánru plyne z divadelní virtuozity a dokonalé tělesné techniky herce.

F. jako žánr má svůj počátek v antickém Řecku, zejména v lidové dórské komedii, která svůj rozkvět dosáhla na Sicílii. Sicilská f. zvaná flyák byl improvizovaný divadelní žánr parodující tragédii. Literárně jej zpracoval Epicharmos, který do něj zavedl uzavřený děj a vypustil chór. Využíval karikaturně laděné mimické scénky s postavami z mytologie nebo soudobého občanského života. Flyáky byly psány hlavně třístopým jambickým a čtyřstopým trochejským veršem; ovlivnila attickou komedii. Vliv řecké f-y je patrný na jihoitalské atteláně, literárně zaznamenané až koncem 2. stol. př. n. l. fraškovitý ráz mají i římské komedie, např. Plautovy.

Jako žánr se však f. konstituovala až ve středověku. V té době se f. provozovala jako součást církevních her (nejčastěji jako jejich inverze). Vtipné mezihry byly vkládány do vážných církevních mystérií. Šlo o jakési koření doplňující hry vysokého žánru (etymologicky farse označuje kořeněnou hmotu sloužící k nadívání masa). Od 14. stol. se začala osamostatňovat ve svébytný žánr a tato tendence vyvrcholila v Itálii vznikem comedie dell'arte a ve Francii farce (zde se zachovalo asi 120 f-ek, ale je to pouze zlomek produkce 13.–15. stol.). V českém prostředí je nejznámějším zástupcem středověké mysteriózní f-y Mastičkář ze 14. stol.

Později se f-y objevují jako součást her významných dramatiků (W. Shakespeare, C. Goldoni, Molière). Koncem 18. stol. vznikaly hlavně ve víděňském lidovém divadle f-y kouzelné a strašidelné, fraškovité travestie a parodie. Specifickým typem f-y je v 1. pol. 19. stol. tzv. lokální f. (též vídeňská), jejímž hlavním představitelem byl J. N. Nestroy, u nás překládaný J. K. Tylem. Přetrvala do začátku 17. stol. (př. u Turlupina, Grog-Guillauma, Tabarina, Gaultier-Gargouille). Autoři vaudevillu (př. E. Labiche, G. Courteline) a po nich autoři absurdního dramatu (př. E. Ionesco, S. Beckett) udržovali tradici komiky založené na nesmyslu až do současnosti. Ve 20. stol. se tradiční prostředky žánru dostávají do úzkého vztahu i s prostředky grotesky, buffonády a uplatňují se v tragif-e.

2. V polském kontextu je f. (fraszka) veršovaný útvar satirického či lyrického zaměření, vycházející ze středověké facetie a dvouveršového lidového improvizovaného popěvku zvaného krakowiak. F-ami pojmenoval Kochanowski své krátké básně, které kolovaly v opisech či prostřednictvím jeho přátel. Soubor jeho básní o dvou i několika desítkách veršů dostal název Frašky (r. 1584). Útvar neměl jednoznačně vymezený žánrový obsah, označovaly se také epigramy a vedle toho anekdoty, facetie, emblemata i náhrobní nápisy. Na renesanční f-y navázalo barokní básnictví – doba rozkvětu, populární i u dvora. Např. O. Karmanowski, D. Naborowski, J. A. Morsztyn, W. Potocki aj. Využívala se k vyjádření satiry, politické nespokojenosti apod. Na sklonku polského baroka, patřila f. k nejpopulárnějším formám poetické výpovědi. Ale užívalo ji i básnictví pozdějších epoch (J. Tuwim, K. I. Gałczyński aj.).

Související pojmy: → divadlo, → literetura, → drama, → tragédie, → komedie, → verš, → poesie, → satira, → lyrika, → středověk, → antika, → báseň, → anekdota, → epigram, → emblém, → facetie, → baroko, → žánr, → improvizace, → groteska, → buffonáda, → travestie, → parodie, → mystérium, → vaudeville, → comedie dell'arte, → etymologie, → mimika, → jamb, → karikatura, → klauniáda, → chór, → trochej, → tabu, → náhrobek, → církev.

L: PAVIS, Patrice a Daniela JOBERTOVÁ. Divadelní slovník: [slovník divadelních pojmů]. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2003, s. 158–9. ISBN 8070081570; PAVERA, Libor a František VŠETIČKA. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002, s. 120–1. ISBN 8071821241; VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 119–120;

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Joe Angrešt