Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Folklór (folk lore)

Pojmem f. byl původně označován souhrn lidové moudrosti, tj. soubor toho „co lid ví“. Dnes tento pojem představuje součást lidové kultury a je běžně používán pro označení souboru lidových výtvorů a aktivit, které se zachovaly v určitém území po předcích. Tyto výtvory a aktivity zahrnují především projevy slovesné (přísloví, hádanky, vyprávění, pohádky, pověsti, legendy, říkanky, pořekadla, pranostiky, vtipy, lidové písničky, balady, dětské hry, zvyky), dále lidová řemesla, hudební, dramatické a taneční projevy.

V tomto tradičním pojetí je f. vykládán jako 1. něco, co je časově omezeno, co je spjato jen s určitou již uplynulou dobou, s určitým stupněm vývoje společnosti, s venkovským prostorem a jeho pozitivní idealizací, přičemž možné kulturní průniky (→ inovace kulturní) jsou chápány veskrze negativně. Ve druhém pojetí, tj. v částečně přeneseném významu, lze f. nazývat 2. něco, co je součástí každé společnosti, něco, co se s touto společností proměňuje. Může jít o jakoukoliv činnost, která je populární, amatérská a spontánně provozovaná kýmkoliv (srovnej s i → kultura lidová, → folklór městský).

Vedle tradičního f. se lze setkat i s pomem moderní folklór, kam lze členit např. městské legendy, klepy a fámy, současný humor, moderní pohádky, UFO únosy, → graffiti aj.

Pojem f. byl poprvé použit anglickým antikvářem Williamem Thomsem v londýnském časopisu Athenaeum v roce 1846. Samotný f. vznikal dlouhodobě, zpravidla na základě dřívějších pracovních a obřadních zvyklostí (obřady související s průběhem roku – dožínky, dočesná, posvícení, masopust, Vánoce, Velikonoce, vynášení Morany apod. nebo s průběhem lidského života – narození dítěte, křest, svatba, pohřeb). V nemálo případech f. vznikal i v kontextu volnočasových zábavních aktivit. Základní charakteristikou f. je orálnost, tj. vysoký podíl ústního předávání, anonymita autorů, kolektivní sdílení a vysoká variabilita projevů. Důležitou roli při rozvíjení folklórních tradic hrál a dodnes hraje individuální talent, invence a schopnost improvizace nositelů folklóru.

V případě konkrétního souboru výtvorů a aktivit lze potom hovořit buď o 1. f. původním (→ autenticita) či 2. f. přetvořeném (→ animace, → folklorismus), tj. stylizovaném a upraveném např. pro účely určitého vystoupení. Folklór jakožto lidová tradice se pak odráží i v hmotné podobě, tj. např. v podobě prvků zobrazených v malířských dílech, v architektuře, v rukodělných výrobcích a ve výzdobě, v textilu a textilních vzorech, ve špercích, v oblékání či v gastronomii (→ gastronomie regionální, → kultura tradiční lidová).

Studiem f. se zabývá → folkloristika, která pomáhá objasňovat rozdíly v regionálních mentalitách, způsoby imaginace a kulturně-historickou paměť. F. lze z hlediska studia rozdělit do čtyř oblastí: artefakty (např. panenky, ozdobné přeměty, lidová architektura, oděvy ), orální podání (např. vyprávěná historie), živá kultura a chování (rituály, svatební folklor, křtiny, díkůvzdání), které se ale nutně vzájemně prolínají. Nelze oddělit hmotné artefakty od jejich popisu, funkce či užívání v rámci určitého rituálu.

F. může být nositelem různých sociálních, komunitních či sociálně politických funkcí (např. posílení nacionalismu, národní a regionální identity, přenos morálních hodnot či psychologických vzorců, myšlenkových archetypů a náboženských tradic), může mít i funkci zdroje a inspirace pro utváření nových hudebních stylů (folk, bluess, bluegrass), může ale být i ideologicky zneužit.

L: VONDRUŠKOVÁ, Alena, VONDRUŠKA, Vlastimil. Tradice lidové tvorby. Lidová hmotná kultura v Čechách a na Moravě. Praha : Artia, 1988, 191 s.; TYLLNER, Lubomír. Lidová kultura A-N – Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha : Mladá Fronta, 2007, 640 s.; TYLLNER, Lubomír. Lidová kultura O-Ž – Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha : Mladá Fronta, 2007, 664 s.

Eva Heřmanová 20.4.2012

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Zofka777