Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Fasáda

(z ital. facciata [faccia = tvář], z lat. facies = tvář)

Vnější stěna budovy. Čelní strana budovy obrácená do hlavní ulice, většinou s hlavním vchodem je tzv. hlavní f. nebo-li průčelí. F. boční je obrácena do vedlejší ulice, dále mluvíme o f-ě nádvorní a u zámeckých či palácových budov i o zahradní f-ě. Architektonické a dekorativní úpravě f-y bývá obvykle věnována velká pozornost, a to především u veřejných budov (paláce, chrámy), někdy i u obytných domů. Křesťanské chrámy mívají několik průčelí, přičemž za hlavní se považuje průčelí západní. Pojem f. vznikl v antickém Římě, vnější strana budovy byla pojmenována slovem odvozeným ze slova tvář, doslova tedy tvář budovy.

F. budov je prolomena okny, vchody, u historických staveb najdeme i členění římsami, lizénami, pilastry apod., vystupující rizality, arkýře, balkony; bývá ukončena štítem či atikou, která někdy nese plastickou výzdobu.

Průčelí se pojímalo tak, aby vnější členění plochy naznačovalo jak dělení budovy uvnitř, tak i její charakter; členění se provádělo stavebními, sochařskými i malířskými prvky. Pokud členění vnější odpovídá vnitřnímu uspořádání stavby, hovoříme o tzv. obrysovém průčelí. Uplatňovalo se v mnoha slozích, najčastěji na palácových, zámeckých a městských budovách, na halových kostelech apod.

V románském období, zejména ve Francii a Německu, bylo západní průčelí chrámů tvořeno dvojicí věží, které ukončovaly postranní lodě tzv. krychlového průčelí. Někdy mezi dvěma věžemi tvořila část průčelí apsida. Zástěnné průčelí tvoří plochá stěna volně přiléhající k vlastní budově nezávisle na vnitřním prostoru. Uplatnilo se prvně v Itálii ve 12. století a používalo se v době gotiky hlavně v Anglii a v době barokní.

V románské době byly vnější stěny budov silné, s malými okny; nebyly příliš zdobné. Vynález opěrného systému spolu s žebrovou křížovou klenbou umožnil v dalším období odhmotnit vnější stěny, kterýžto způsob stavění se užíval u chrámových staveb. V době renesanční se f-y často zdobily sgrafitem, byly často horizontálně členěny římsami, čímž se zdůrazňovala horizontální kompozice. Doba barokní se vyznačovala velkou zdobností a plasticitou f-d, vysokými okny atd. U význačných staveb (chrámy, paláce, zámky apod) byly zdi f-y konvexně či konkávně zakřivené. Výraznou změnu v pojetí f-d přineslo až 19. století. G. Semper přišel s teorií odívání, podle níž vnější stěny budovy jsou mají funkci závěsu (inspiroval se primitivními stavbami, kde nosná také není celá stěna, ale pouze podpěry – větve, trámy apod.). Nové technické možnosti jako vynález železobetonu umožnily vnější plášť budovy odhmotnit a postupně realizovat závěšenou f-u (záclonovou stěnu). Konstrukce dnes bývá nejčastěji z ušlechtilých kovů, např. eloxovaného hliníku, f. bývá nejčastěji ze skla, kde tento typ f-y je běžný u kancelářských a výškových budov ad. Taková f. nevypovídá o účelu stavby ani jejím vnitřním člení.

Související pojmy: → architektura, → palác, → zámek, → chrám, → okno, → římsa, → lizéna, → pilastr, → rizalit, → arkýř, → balkón, → štít, → atika, → zahrada, → systém opěrný, → věž, → sgrafito, → průčelí, → apsida, → inspirace.

L:
DUDÁK, Vladislav, POŠVA, Rudolf, NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie světové architektury: od menhiru k dekonstruktivismu. Praha : Baset, 2002, s. 725.
BLAŽÍČEK, Oldřich J., KROPÁČEK, Jiří. Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. Praha : Odeon, 1991, s. 63.

Anna Goldmanová 12.3.2015

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Bludišťák, Echo, Zofka777