Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Erb

(z něm. Erbe = zděděný statek)

E. nazýváme určité obrazy zhotovené dle jistých zásad a pravidel; e. může nosit a užívat ten, kdo k tomu má právo nebo právní nároky. Nosily se umístěny na zbraních, hlavně na štítě a na helmě. Proto také se e-y německy nazývají Wappen (tolik co Waffen), francouzsky armoiries, armes, latinsky arma nebo armorum insignia, což znamená vedle znaků též zbraně.

Původní úloha byla rozlišovací, aby se na dálku rozeznal přítel od nepřítele. Později se e. stal rozpoznávacím znakem šlechtických rodů, později měst, domů, klášterů, úřadů, zemí, církví atd. E-y, jejichž obsah se přímo vztahuje ke jménu držitele, se nazývají mluvícími.

Rozlišujeme e-y:

1. rodinné,

2. spolkové (spolků jak světských tak náboženských, měst, cechů, společností rytířských a měšťanských, biskupství, klášterů, kollegiátních kostelů atd.),

3. dědičných úřadů v jistých rodinách,

4. allianční.

Kromě těchto čtyř druhů připomínají se též e-y na památku, nárokové, na ochranu a z milosti propůjčené.

Naším nejstarším doloženým dynastickým e-em je tzv. plamenná orlice (pečeť Přemysla I. Otakara z r. 1192), panským růže na pečeti Vítka z Prčice (1220), rytířským náhrobek Hirzy půrkrabího na Zvíkově (1275) a měšťanským préčeť Jindřicha Vogla z Německého Brodu (1258).

Dle času rozdělujeme e-y staré a zvláštními erbovními listy propůjčené.

E. starý užívala nebo dosud užívá nějaká rodina, nemajíc k tomu žádné dovolení (stejně jako biskupství, města a kláštery a jiné korporace). Erbovními listy propůjčovati e. začal v Čechách císař a král český Karel IV. a po něm všichni panovníci, kteří takto odměňovali zásluhy o trůn a vlast. Od r. 1527 se všechny panovníkem udělené e-y zapisovaly do zvláštního seznamu ve vídeňském šlechtickém archivu. Za Rudolfa II. v Čechách dle příkladu Německa zřízena zvláštní funkce hraběte paláce nebo falckrabího (tzv. palatin – comes palatinus), který mj. měl právo propůjčovat nové e-y.

Štíty se měnily v čase. Podle vývoje rozeznáváme: normanský (do 13. stol.), gotický (13.–14. stol.), kolčí (14.–16. stol., při pravém okraji otvor pro kopí), renesanční (16.–17. stol., již dekorační funkce), barokový (od 17. stol., různé tvary).

Podle původu rozlišujeme štíty: španělský (nahoře rovný, dole půlkruhový), francouzský (nahoře rovný, dole vybíhající v hrot), anglický (nejoblíbenější tvar v 19. stol.), italský (dekorativní kartuš), polský (souměrný štít kolčí), jugoslávský (kolčí), routový (dámský, zejména znak abatyší).

Rozlišujeme e. celý a prostý: k e-u celému náležely štít s erbovním znamením, helm, pokryvadla, točenice nebo koruna a klenot; e. prostý je samotné erbovní znamení (je vývojově starší).

Barvy e-u se nazývají tinktury. V počátcích heraldiky se používaly pouze dva kovy (zlato a stříbro) a čtyři barvy (červená, modrá, černá a zelená). Nejstarší znaky mívaly nejvíce dvě, navzájem kontrastní barvy. Později přibyla purpurová (často na církevních e-ech), oranžová nebo tzv. přirozená (k vybarvení částí lidského těla). Dále se požívají čtyři druhy kožešin: hermelín, sobol, kunina a popelčina. Při jednobarevném tisku se tinktura nahrazuje pravidly daným šrafováním.

Geometrickým dělením štítu vznikají heroltské figury. Popis e-u se nazývá blasonování.

Související pojmy: → figura heroltská, → blasonování, → tinktura, → točenice, → pokryvadlo, → klenot, → trompe lóeil, → verismus, → realismus, → heraldika.

L: Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Osmý díl, Dřevěné stavby - Falšování. Praha : Paseka, 1997, s. 697; ZENGER, Zdeněk Maria. Česká heraldika. Praha: Vyšehrad, 1978, s. 18–31; BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky. Praha : Libri, 2003, s. 114.

Anna Goldmanová 28.5.2013

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Joe Angrešt, Zofka777