Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Epitaf

(ze starořec. epitafos, z epi = nad; taphos = hrob)

1. kamenná deska, umělecky stylizovaný památník zemřelého. Nejde však o náhrobek, nikdy za ní není skutečný hrob. Umísťovala se do interiéru kostelů nebo na jejich vnější zdi. Za umístění desky musel věřící odevzdat příslušnému kostelu štědrý zádušní dar. Móda e-ů dosáhla svého vrcholu v renesanci. Oblíbené byly především mezi nižší šlechtou a zámožnými měšťany.

E-y měly nejčastěji obdelníkovou nebo řídčeji čtvercovou formu a byly převážně z kamene (z mramoru), někdy však i z kovu a vzácně též ze dřeva. Mohou být i malované.

Nápisy vedené po obvodu uvádějí celé jméno zemřelého i s tituly, datum úmrtí a někdy i krátké zbožné motto či oslavnou báseň. Vprostřed bývá vyobrazen zemřelý stojící nebo klečící (obvykle před křížem). Muž kolem sebe mívá i manželku (pokud měl žen více, bývají tam často všechny) a děti; žena bývá zobrazena sama. Někdy je místo zemřelého vyobrazena náboženská či alegorická scéna nebo heraldický znak. Dle toho, která složka převažuje, dělíme e. na nápisový, figurální – s ústředním portrétem zemřelého nebo e. s ústředním náboženským výjevem.

V 16. století si e-y pořizovali nejen katolíci, ale i věřící protestantských církví (epitafy byly v protestantských kostelech jednou z mála výzdob). V době baroka jejich obliba postupně zanikla.

Symbolický (prázdný, čestný) hrob používali již staří Římané (nazýván cenotaphium, kenotaf). Budoval se nebožtíkům, kteří zahynuli při bitvách, na moři a jejichž tělo nebylo k pohřbení, nebo pokud nebylo možné kvůli velké vzdálenosti tělo převézt. Symbolický hrob stavěli Římané proto, aby zemřelý nebloudil světem a neproměnil se ve zlého démona.

2. náhrobní nápis. Egyptské e-y se obracely motlitbami k božstvům, řecké měly epigramatickou povahu a byly psány s básnickou ambicí. V antice se slovo e. (epitafios, epitafion) vyskytuje ve významu „pohřební nápis" a pohřební řeč (epitafios logos, lat. laudatio funebris) – slavnostní řeč nad nebožtíkem, nejčastěji při pohřbu padlého bojovníka, hrdiny. V pohřebním řečnictví vynikli např. Isokratés, Démosthenés (4. století př.n.l.). Římské e-y (náhrobní nápisy) byly stručné a věcné, zpravidla se v nich vyskytovaly ustálené obraty (Siste Viator, Sit tibi terra levis aj.)

K nejznámějším e-ům patří: „Jdi a zvěstuj Lakedaimonským, poutníče, že poslušni jejich zákonů zde ležíme“, věnovaný Simonidem sparťanským hrdinům (6. století př.n.l.). E-y věnovali básníci básníkům (např. Ben Jonson Shakespearovi), nebo si je psali autoři sami (J. Wolker, Horátius). Veršované e-y byly oblíbené obzvlášť v 18. a 19. století.

Související pojmy: → básník, → řečnictví, → autor, → modlitba, → motto, → kříž, → náboženství, → alegorie, → znak heraldický, → báseň, → renesance, → baroko, → kostel, → mramor, → kenotaf, → symbol, → démon, → církev katolická, → církev protestantská, → památník, → náhrobek, → portrét, → šlechta, → titul.

L:
POJSL, Miloslav. Sepulkrální památky na Moravě a ve Slezsku do roku 1420. Olomouc : Univerzita Palackého, 2006, s. 48.
VONDRUŠKOVÁ, Alena. Jařmo, parkán, trdlice, aneb, Výkladový slovník historických pojmů, které upadají v zapomnění. 1. vyd. Praha: Grada, 2011, s. 31.
JAKUBEC, Ondřej. Ku věčné památce: malované renesanční epitafy v českých zemích. Olomouc : Muzeum umění Olomouc, 2007, s. 11.
VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 76.

Anna Goldmanová 26.2.2015

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Bludišťák, Echo, Joe Angrešt