Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Divadlo absurdní

D.a. je divadelní směr zformulovaný v 50. letech 20. století, založený na inscenování absurdního dramatu, které vyjadřuje především nesmyslnost lidské existence. Jde o umělecký směr v rámci tzv. avantgardního divadla; jeho název vznikl z lat. slova absurdus, tj. nesmyslný nebo sluchu nepříjemný.

Typickými znaky d.a. jsou například absence děje, charakteristiky a minulosti postav, rozuzlení. Čas a prostor není většinou definován, divadelní scény jsou skoro nebo naprosto bez rekvizit a kulis. V samotné hře je často popřena dialogová forma tak typická pro klasické divadlo – herci nerozvíjí logicky dialog, ale každý opakuje své repliky a nenaslouchá ostatním. Absurdní drama je charakteristické absolutní ztrátou souvislostí. I když je komunikace nástrojem dorozumívání, tak prázdnota frází a bezduchého tlachání absurdního dramatu dorozumění znemožňují. Smyslem absurdního dramata je ukázat společnosti její nedostatky, neschopnost lidí vést smysluplný rozhovor a ovlivnění lidí moderní civilizací, kterou vlastně sami stvořili.

Historické kořeny d.a. sahají hluboko do minulosti: objevovalo se již v antickém nebo středověkém divadle. D.a. navázalo bezprostředně na tvorbu Alfreda Jarryho a některých představitelů existencialismu. Inscenační styl vychází hlavně z důrazu na neiluzivní pojetí divadla, popření psychologických konvencí v herecké tvorbě, dominance nonverbálních výrazových prostředků, které mnohdy groteskně a nonsensově vyhrocují apelativnost celkového vyznění. Řada prostředků d.a. se stala trvalou součástí moderní inscenační tvorby. D.a. také ruší tradiční literární prostředky a postupy – nejsou zde žádní hrdinové, spíše antihrdinové, jazyk postrádá informaci, obsahuje pouze zažitá klišé a nesmyslné výroky. Poselstvím těchto divadelních her je upozornit na pocity bezmoci osamoceného člověka, který ztrácí schopnost dorozumět se s ostatními lidmi, na stereotyp, člověka odcizeného i sobě samému, ohrožovaného mechanismy moderní civilizace.

Autory typických absurdních dramat jsou například Eugene Ionesco (Plešatá zpěvačka, Židle), Samuel Beckett (Čekání na Godota), Edward Albee (Kdo se bojí Virginie Woolfové). Dramata ovlivněná absurdním dramatem tvořil například Slawomír Mrožek (Policajti, Emigranti) nebo Friedrich Dürrenmatt (Fyzikové, Návštěva u staré dámy), Václav Havel (Audience, Odcházení).

Žánrově představuje d.a. hry, a to spíše → tragédie či → tragikomedie, často se zde užívá černý humor a dvojsmysl. Autoři využívají myšlenkové asociace jako nástroj pro svá díla.

Související pojmy: → divadlo, → divadlo avantgardní, → inscenace, → civilizace, → postmodernismus, → společnost postmoderní.

L: Kolektiv autorů. Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. Praha : Diderot 1999.

Donika Žánová, Eva Heřmanová 18.12.2012, Barbora Talknerová 11.1.2013

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Quido Meruňka