Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Daktyl

(z řec. δακνλoχ [daktylos] = prst)

1. V literatuře trojslabičná stopa metrického tvaru – ∪ ∪ (přízvučná - nepřízvučná – nepřízvučná), v níž zdvih (slabika dlouhá, dvojdobá) rovná se poklesu (dvěma krátkým slabikám jednodobým, které mohou být v určitých případech staženy v jednu slabiku). V širším smyslu označuje d. metrum rozčlenitelné v daktylské stopy a verše či celé veršové útvary o toto metrum se opírající. D-u se užívalo ve verších čistě daktylských (dvou až šestistopých) i smíšených, hlavně však v hexametru a pentametru.

V antické (časoměrné) metrice je d. trojslabičná stopa o délce čtyři mory, v níž po slabice dlouhé následují dvě slabiky krátké. Termín vychází z analogie k délkovému poměru článků prstu. V řecké poesii patřil časoměrný d. (hexametr a pentametr) spolu s jambem k nejstarším metrům (9. –7. století př.n.l.). U Řeků (např. starověké eposy Iliada a Odyssea) i u Římanů (Enniem počínajíc) se užívalo šestistopý d. (též hérojský šestiměr či hexametr) v celém epickém básnictví, ale i v didaktické, satirické, náboženské či bukolické poezii. Pentametr se užíval ve spojení s hexametrem k elegiím.

D. je styl vážný a odměřený a proto se příliš nehodí k lyrice. Pro lyriku se tedy upravoval souměrným zkrácením všech tří slabik na d. lyrický, trojdobý, svým rozměrem podobající se trocheji, takže může být pokládán za jeho obměnu.

Sepětí d-u s časomírou bylo pociťováno i v českém literárním povědomí. Mj. i proto, že d. na rozdíl od přízvučného trocheje a jambu, které se často objevovaly jako stylistické odstínění českého sylabického verše, neměl za sebou bohatou tradici vývoje v českém písemnictví.

V době národního obrození se vynořil z periferie literatury (kramářské písně), částečně možná i pod vlivem německé sylabotóniky, předně jako verš tehdy oblíbené poesie katastrof nebo poesie tématicky spjaté s lidovou či pololidovou tvorbou. D. se také jevil jako časoměrný verš proto, že jeho hlubší využití v sylabotónické prosódii bylo blokováno nepružnou normou puchmajerovského verše. Norma přízvučného d-u činila verš velmi monotónní.

V moderním českém verši ze synchronního hlediska představuje d. v protikladu k jambu a trocheji jediný verš s trojslabičnou alternací, který vylučuje obsazení iktové pozice slabikou nepřízvučnou (běžné u jambu a trocheje) a připouští přízvukování lehkých dob (výjimečné u jambu a trocheje). Zvláštní postavení d-u jej přibližuje tónickému verši.

D. najdeme např. v poezii P. Bezruče, J. Kainara, F. Gellnera. V angličtině jím psali např. R. Browning či A. Ch. Swinburne.

2. Prstová abeceda – využívá formalizovaných a ustálených postavení prstů a dlaně jedné ruky nebo prstů a dlaní obou rukou k zobrazení jednotlivých písmen české abecedy. D. má dvě základní podoby:

  • jednoruční – nejvíce se využívá ve školách pro sluchově postižené jako podpůrná metoda při nácviku čtenářských dovedností v předškolním věku,
  • dvouruční – využívá většinou jako doplněk znakového jazyka, případně může sloužit k dorozumívání se slyšícími.

Související pojmy: → verš, → abeceda, → didaktika, → hexametr, → pentametr, → epos, → poezie, → lyrika, → prozódie, → starověk, → satira, → poezie bukolická, → jamb, → trochej, → verš sylabický, → píseň kramářská, → literatura, → slabika, → obrození národní, → elegie, → periferie, → daktyliotéka

L:
SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 131.
VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha : Československý spisovatel, 1984, s. 14.
MĚSÍČKOVÁ, Kristýna. Neslyšící dítě ve slyšící rodině: Magisterská diplomová práce [on-line]. Brno, 2016, s. 26–7. Přístup z: [1]
Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl šestý. Praha : Argo, 2002, 1036 s.
Dactyl. Encyclopædia Britannica [on-line databáze]. Encyclopædia Britannica (UK): London. Přístup z: [2]

Anna Goldmanová 23.12.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Joe Angrešt, Zofka777