Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Cihla

(z lat. tegula, do češt. přes něm. Ziegel = c.)

C. je stavivo z vypálené nebo nevypálené hlíny užívané od nejstarších dob. Mechanické a fyzikální vlastnosti c-l jsou určeny výchozí surovinou, způsobem zpracování, teplotou výpalu a rozměry.

Nejstarší c-y se pouze sušily. Nepálené c-y užívala starší egyptská a mezopotámská architektura. C-y v Mezopotámii měly tvar kulatých bochníků. Babylónské c-y byly už i glazované. Řekové stavěli jen z c-l sušených, pálené začali užívat Římané v 1. stol. př. n. l. Cihlovému zdivu z pálených c-l se říkalo opus testaceum (testa – pálená c.). Římané c-y používaly hlavně jako trvalé bednění pro beton a k odlehčení konstrukce.

Ve středověku pálené c-y téměř zmizely. Používaly se jako náhražka za kámen, někdy však i jako prvořadý stavební materiál (cihlová gotika). Někdy se z nich stavěly i střechy (např. věže na hradě Kašperk). V Evropě se začaly c-y využívat více až v době renesanční. V současnosti patří zdivo z pálených c-l stále k nejpoužívanějším zdicím materiálům, a to především u menších staveb (rodinné domy). Staví se však i z nejrůznějších cihelných bloků.

Typy c-l:

  • historická: karolínská 27 x 15 x 5 až 40 x 27 x 10 cm, románská 28 x 11 x 7 cm, gotická 28 x 13 x 11, klasicistní 29 x 14 x 12 cm,
  • klášterní – užívána v Prusku na kostelní stavby od roku 1902 28,5 x 13,5 x 8,5 cm,
  • lydská – (též římská) – pojmenována podle Lydů, považovaných za předky Etrusků; měla podélnou formu (20–35 x 12–16 cm), často s tlačenou značkou výrobce,
  • německá – (tzv. Normalformat, Reichsformat) 25 x 12 x 6,5 cm,
  • obyčejná – (29 x 14 x 6,5 cm) - naše c.; označení P 100,
  • pilířová – má stejné rozměry jako obyčejná, ale je pevnější; P 350,
  • planokonvexní – dole plochá, nahoře zaobleně vypuklá. Využívána především od 4. tisíciletí do 240 př.n.l. v Mezopotámii do doby vlády Sargona I.,
  • přepálená (kabřinec, zvonivka),
  • řecká (pentadoron) čtvercová c. o straně 5 pídí, tj. 1,25 řecké stopy; tetradoron je čtvercová c. o straně 4 pídí, tj. 1 řecké stopy,
  • babylónská – čtvercová o hraně 30–35 cm.

V běžné zednické praxi se rozeznává půlka (krátká půlka) o poloviční délce a čtvrtka (kvantlík), kdy je délka upravena na rozměr výšky; tříčtvrtka, devítka o délce 9 palců a dlouhá půlka (pásek) rozpůlená podélně.

Kromě obyčejných c-l se vyrábějí c-y zvláštních tvarů určené pro stavbu určitých částí zdiva (tvarovky, formovky, římsovky) či c-y děrované (voštinové). Materiál se časem mění příměsemi nebo se užívá jiný materiál než hlína (např. c. strusková, šamotová, vápenopísková). Šamotová má vysokou životnost a je výhodná pro stavbu komínů (vydrží teploty do 1680 °C). C. přepálená do slinutí se zve kabřinec či zvonivka a používá se k obkládání.

C-y se nabízejí v různých úpravách, které přinášejí zvláštní vlastnosti (nař. voštinové mají dobré akustické a tepelně akumulační vlastnosti, dutinové jsou lehké a zároveň křehké apod.).

Vápenopískové c-y jsou bílé a sestávají z písku s vysokým obsahem oxidu křemičitého, jemně mletého nehašeného vápna a vody. Oproti c-ám z pálené hlíny jsou pevnější a mají větší únosnost. Bílou barvu mají též silikátové c-y vyráběné autoklávováním směsi vápna a křemičitých písků. Používají se pro režné zdivo.

Materiálem k výrobě běžných c-l je cihlářský jíl. Plastičnost cihlářských surovin roste se zvyšujícím se poměrem jílové složky vůči složkám neplastickým, se zvyšováním měrného povrchu zeminy a iontové výměnné kapacity. Rozhodujícím kritériem klasifikace cihlářských jílů a hlín pro jednotlivé cihlářské výrobky je jejich složení granulometrické. Kromě plastické zeminy obsahující jíloviny patří k základním surovinám pro výrobu cihlářských výrobků též:

  • ostřivo k omezení nadměrného smrštění, snižující plastičnost výrobní směsi (např. písek, škvára, cihelná drť),
  • lehčivo pro zvýšení pórovitosti střepu z důvodu zvýšení tepelně izolačních vlastností zdicích prvků nebo snížení energetické náročnosti při jejich výpalu (uhelný prach nebo kal, piliny z tvrdého dřeva, křemelina, polystyrenové granule apod.).

Výpal výsušků se dnes uskutečňuje zpravidla v tunelových pecích, dříve byly běžnější pece kruhové (oválné). Běžným palivem je dnes zemní plyn (dříve práškové uhlí nebo mazut). Nakládání c-l na pecní vozy je plně automatizováno. Výpal se provádí při teplotě 860 až 950°C, při které dochází ke slinování. Trvání výpalu je 30 až 35 hodin. Smrštění cihlářského střepu při výpalu dosahuje 0,5 až 1 %

Materiál se zpracovává obvykle v blízkosti cihlářských závodů. V ČR jsou velmi rozšířené cihlářské suroviny obsahující relativně nízké a proměnlivé množství jílových minerálů (kaolinitu, illitu, montmorillonitu, chloritu a jejich smíšených struktur) s převládajícím podílem prachových zrn křemene, slídy a úlomků různých hornin včetně karbonátových. Obsahují také rozptýlený oxidický železný pigment. Některé druhy cihlářských surovin jsou také doprovázeny velkými krystaly nebo zrny sádrovce a kalcitu, tzv. cicváru.

Z nepálených c-l (zvaných vepřovice či kotovice) se u nás začalo stavět ve 13.–14. století. Sušená c. se dlouho uchovala v lidové architektuře. Z bezpečnostních důvodů začalo být používání nepálené hlíny ke stavbě v 19. století. zakazováno. V současnosti se z nepálených c-l opět staví, přičemž jsou určeny převážně pro vyzdívání nenosných příček nebo slouží jako podklad pro hliněné omítky. Užívaly se a užívají v hrázděných stavbách.

Související pojmy: → stavebnictví, → zdivo hrázděné, → architektura lidová, → pigment, → pec, → barva, → kabřinec, → hrad, → střecha, → beton, → konstrukce, → středověk, → gotika cihlová, → kámen, → glazura, → římsa, → věž, → kostel, → pilíř, → klášter, → komín

L:
DUDÁK, Vladislav, POŠVA, Rudolf, NEŠKUDLA, Bořek. Encyklopedie světové architektury: od menhiru k dekonstruktivismu. Praha : Baset, 2002, s. 168–9.
SYROVÝ, Bohuslav. Architektura: naučný slovník. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1961, s. 5.
BLAŽÍČEK, Oldřich J., KROPÁČEK, Jiří. Slovník pojmů z dějin umění: názvosloví a tvarosloví architektury, sochařství, malby a užitého umění. Praha : Odeon, 1991, s. 39.
BAHNÍK, Václav. Slovník antické kultury. Praha: Svoboda, 1974, s. 122;
PEŠOUT, Jakub. Historie zdicích materiálů [on-line]. Střední průmyslová škola stavební akademika Stanislava Bechyně: Havlíčkův Brod. Přístup z: [1]

Anna Goldmanová 30.11.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777