Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Castrum doloris

(z lat. doslova hrad bolesti, též „smrtoslavné lešení“)

Katafalk pravděpodobně pro Claru Elisabethu von Platen. Grafika ze svazku č. 16 knížecí dvorní knihovny v Arolsenu, 1700. Zdroj: Wikimedia.org. Přístup z: [1]

C.d. jsou efemérní dekorace budované při smutečních slavnostech. C.d. se budovala hojně v době barokní při pohřbech význačných osob. Mívala složitý a propracovaný ikonografický program plný symboliky, kterým oslavovala zemřelého, jeho ctnosti, vlastnosti, skutky apod. prostřednictvím piedestalů, erbů, epitafů, soch, obrazů, alegorií, personifikací, symbolů vanitas či chronogramů. Důležitou úlohu mělo i efektní teatrální osvětlení (svíce, pochodně) a další smuteční dekorace interiéru kostela, které na c.d. navazovalo.

O okolnostech vzniku, funkci a podobě c.d. krátce hovoří dobová ceremoniální příručka vydaná roku 1733 v Berlíně Juliem Bernhardem von Rohr Einleitung zur Ceremoniel-Wissenschafft der großen Herren. Dle této příručky by na c.d. měly být přítomny sochy, které musí být v souladu se skutečnou povahou zemřelé osoby, emblémy mají vypovídají o činech, které zemřelý ve svém životě vykonal, nebo o význačných událostech, které zažil. Dále uvádí, že na c.d. jsou mj. sochy zhotovené z alabastru a mramoru či ze dřeva a papírmaše, plakající ženské postavy, chlapci s obrácenými zhaslými pochodněmi života, římské urny atd., umístěné na římsách, portálech, mezi kolonádami a sloupy. Vytvářely se i figury z bílého vosku, které se odívaly do drahých látek a paruk z lidských vlasů.

Interiér kostela se pokrýval černým sametem či látkou, oltář a křtitelnici zdobilo zlaté lemování a střapce, na královské empory se připevnovaly královské znaky. Někdy se celý kostel zdobil jako mauzoleum. Klenba chóru se také kryta buď černým suknem nebo černým sametem, někdy stříbrným flórem s vyšívanými motivy (koruny, knížecí znaky).

Na počátku obliby tohoto zvláštního typu efemérní architektury stálo c.d. zbudované při pohřbu císaře Karla V. roku 1558. Obsahovalo základnu pro 3000 svící a v horní části byly 4 koruny. Reprezentace určená zprvu jen králům se v době baroka rozšířila i mimo nejvyšší sféry – vyšší šlechtu i církevní příslušníky (opaty apod.). Na počátku bylo c.d. jednou součástí okázalých pohřbů. V případě králů a knížat se konaly průvody s praporci a znaky v rodových barvách, které nesly i příkrovy a přehozy koní. Dvořané nosili pozlacené klenoty (korunovační, zbraně a řády). Při pohřbech se vydávaly mince a medaile, které se rozhazovaly do davu. Pohřební kázání měla odkazovat na zbožnost, rodové tradice, obsahovala panovnickou ikonografii (rodové světce) a prezentovala určitou ideologii. Pohřby byly vedle korunovací a vjezdů do měst hlavním nástrojem reprezentace a komunikace a vydávalo se na ně mnoho peněz. Cílem bylo při pohřbu vytvořit iluzi kontinuity rodu (zemřelý naposledy reprezentoval svoji osobu a nástupce reprezentoval sebe samého). Obřad vizualizoval a ztvrzoval existující sociální řád.

C.d. bývala pro svou nádheru často zachycena grafickým listem. Proto, jak udává Rohrova příručka, někdy trvalo i půl roku, než byla odstraněna.

Náročnost zhotovení a příprava ideového programu oddalovaly začátek zahájení obvyklých třídenních exekvií, takže tyto se mohly konat i několik měsíců po smrti osoby. V průměru příprava trvala 4–6 týdnů. Smuteční konstrukce se budovaly i na několika místech, např. v případě zemřelé císařovny Eleonory Magdaleny vznikly v Augsburgu, v Düsseldorfu, v Salcburku,v Haagu, ve Vratislavi, v Pasově, v Trenčíně i v Řezně aj. V Brně byla zbudována 16 sáhů vysoká konstrukce pokrytá černou látkou, doplněná o mnoho symbolických nápisů. Efemérní stavbu osvětlovalo 500 pochodní. Vídeňské noviny udávaly více než 20 c.d. za zemřelou Eleonoru Magdalenu Terezii, ale bylo jich určitě více.

Brněnské c.d.: za císařovnu Magdalenu Eleonoru Terezii: Základem byla tzv. chapella ardente – jednoduchá konstrukce se sloupy v nárožích, nesoucí střechu osazenou svíčkami nebo pochodněmi, v níž byla nainstalovaná rakev s tělem zemřelého, doplněná např. o insignie. V nároží byla vždy dvojice pilastrů s odstupňovanými sokly, které nesly „střechu“ tvořenou volutovými segmenty zakončenými velkou vrcholovou korunou. Mezi pilastry se nacházely niky s osazenými figurami. Uprostřed stavby, na vyvýšeném místě, stál sarkofág, přístupný ze čtyř stran půlkruhově zaklenutými branami. Každá z bran v sobě symbolicky spojovala určitou část života, činy nebo události v životě císařovny. Západní brána symbolizovala Bránu smrti. Ve směru hodin následovala Brána života, Brána manželství a Brána pozemských korun. Horní část architektury tvořila Brána nebes či Brána věčnosti.

Na celém c.d. se vedle různých figur, obrazů a symbolů objevovalo i mnoho latinských nápisů, které obsahovaly také druhou symbolickou rovinu ve formě chronogramu. V nápisech se opakoval součet římských číslic udávající rok úmrtí císařovny. Nápisy a texty vycházely převážně z Bible (Knihy Přísloví krále Šalamouna) a z děl klasických antických autorů (Vergilius, Seneca). U paty schodiště u Brány smrti stála zarmoucená ženská postava – personifikace města Brna, levou rukou držící před sebou oválný štít se znakem města Brna – dvouhlavým císařským orlem. Dvouhlavý orel reprezentoval i symboliku boha Januse. Další janusovskou symboliku představovala postava se dvěma tvářemi stojící na schodech, která držela zlatý klíč k zavírání čtyř brán pozemských a otevření brány věčnosti.

Na ústředním místě c.d. stála rakev, doplněná o symboly smrti – lebku s hnáty, na které ležely insignie moci – koruna, žezlo a krucifix s nápisem: „Ty vyveď mě od bran smrti.“ Nad ní se vznášela velká císařská koruna, poukazující na postavení a význam zemřelé, jejíž důležitost myšlenkový program několikrát opakoval a zdůrazňoval. Ve všech rozích vnitřního prostoru se v horní části nacházely malované obrazové štíty. Nad Bránou smrti byl umístěn velký štít – emblém lemovaný symboly smrti, vanitas a temnoty – na ose umístěná lebka korunovaná císařskou korunou, lebky a netopýří křídla, vycházející obsahově z Vergilia. Jednotlivé brány oddělovaly mělké niky osazené ženskými figurami – personifikacemi čtyř kardinálních ctností (moudrosti, spravedlnosti, statečnosti a mírnosti). Bránu věčnosti zakončoval konečný a nejvyšší cíl cesty – koruna věčné slávy.

Menší c.d. se budovala i pří výročí úmrtí nejvýznamnějších osob. Na zřízení c.d. se vždy podíleli nejrůznější řemeslníci: truhláři, stolaři, malíři, sochaři, štukatéři, řezbáři, krejčí, vyšívači, voskáři atd. Objednavatelem c.d. za zemřelého panovníka či člena panovnického domu mohl být každý, kdo toto nákladné gesto mohl financovat – město, církev i soukromá osoba. Solventnost objednatele určovala podobu a nákladnost smuteční architektury.

Fenomén c.d. lze chápat jako jeden z prvků barokní zbožnosti. Pro svou mezioborovost vyžaduje jeho studium spolupráci historiků umění s historiky raného novověku, literárními vědci i jazykovědci.

Související pojmy: → koruna, → personifikace, → figura, → císař, → vanitas, → štít, → emblém, → krucifix, → rakev, → insignie, → chronogram, → symbol, → obraz, → Bible, → brána, → sarkofág, → střecha, → voluta, → program, → ikonografie, → komunikace, → reprezentace, → kázání, → světec, → iluzemedaile, → mince, → klenot, → prapor, → znak, → baroko, → architektura, → architektura efemérní, → šlechta, → opat, → alabastr, → mramor, → papírmaš, → kostel, → mauzoleum, → chór, → motiv, → empora, → král, → vosk, → ceremoniál, → dekorace, → epitaf, → alegorie, → oltář, → pohřeb, → grafika, → rituál pohřební

L:
KOMÁREK, Filip, VALEŠ, Tomáš. Castra doloris raného novověku na Moravě jako fenomén barokní efemérní dekorace. In: Jiří Roháček (ed.), Sepulcralia et epigraphica IV. Fórum epigrafických a sepulkrálních studií. Praha, 2013, s. 251–285.
SUCHÁNEK, Pavel. Obraz, paměť a smrt v raném novověku. Přednáška. Brno: FF MU, 6. 11. 2009.

Anna Goldmanová 25.5.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Bludišťák, Echo, Zofka777