Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Camera obscura (pinhole)

(lat. obscurus = temný)

C.o., též kreslířská kamera, temnice nebo temná komora, uzavřený prostor nebo schránka s nepatrným otvorem ve stěně, kterým proniká svazek světelných paprsků a promítá na protilehlou stěnu (papír, sklo) objekt ležící vně této schránky, který tak může být obkreslen. Projekce je obrácená, ale proporčně a perspektivně správná; světelně a tvarově ztrácí promítnutý obraz na ostrosti směrem ke svým okrajům. Aby byl obraz jasnější a zřetelnější, zasadí se do skuliny temnice sběrací čočka. K fotografickým účelům se vkládá do c.o. zrcadlo nakloněné pod úhlem 45°, aby paprsky dopadající na ně odrazily se nahoru na skleněnou desku.

Latinské pojmenování c.o. jakožto temná komora představuje velmi jednoduché zařízení, které používali malíři pro zjednodušení své práce, a které je považováno za předchůdce dnešních fotoaparátů. C.o. je známa také pod označením dírková komora nebo anglickým termínem pinhole. Vedle pojmu c.o. je anonymicky užíván i počeštěný pojem kamera obskura.

Princip projekce do c.o. byl znám již ve starověku Aristotelovi, ve středověku arabským přírodovědcům (Alhazen), ve spisech jej připomíná R. Bacon a ve své učebnici perspektivy Perspectiva communis také J. Peckham. C.o. se zvlášť rozšířila v renesanci jako pomůcka výtvarné tvorby při perspektivních a proporčních studiích. Je doložena u L. B. Albertiho, jemuž byl její objev mylně připisován G. Vasarim; používal ji Leonardo da Vinci, kerý její funkci ztotožnil s funkcí lidského oka. G. della Porta navrhl 1589 kameru zdokonalenou o čočku, jak ji předtím již popsal G. Cardano. C.o. se stala velmi používanou pomůckou nejen pro figurální tvorbu, ale i pro krajinomalbu (pro krajináře zkonstruoval přenosnou kameru 1679 R. Hooke) a malbu vedut (B. Bellotto zvaný Caneletto); velkou oblibu nalezla i mezi laiky.

Název c.o. pochází od J. Keplera, který ji používal mj. při projekci nebeských těles. Princip c.o. stál při počátku zrodu fotografické komory. Přístroj s podobnou funkcí se nazývá camera lucida.

Jak c.o. funguje

C.o. je možné si představit jako uzavřenou temnou schránku, komoru či místnost. V jedné stěně této schránky je vytvořen otvor velmi malého průměru. Tímto otvorem proniká do schránky světlo, které na protější stěně vytváří převrácený obraz toho, co se nachází před otvorem. Tohoto principu využívali malíři a vědci již před mnoha stovkami let. V malířství byly využívány přenosné konstrukce dírkových komor v podobě stanu. Malíř stál uvnitř takovéto dírkové komory a na plátno obkresloval promítaný obraz. V malířství však vadilo převrácení obrazu, proto postupně vznikaly pokročilejší konstrukce využívající objektivu či zrcadla. (→ malířství)

U jednoduché konstrukce dírkové komory je ostrost obrazu závislá na průměru otvoru, kterým světlo proniká dovnitř. Čím je průměr menší, tím je obraz ostřejší.

C.o. jako jednoduchý fotoaparát

Principu c.o. je možné využít i dnes například při kreativním fotografování, které se záměrně vymyká dnešním digitálním a dokonale ostrým technologiím. C.o. může být zkonstruována v podobě fotoaparátu. V takovém případě stačí na stěnu proti otvoru umístit nějaký světlocitlivý materiál (typicky fotografický papír nebo → film) a obraz na tento materiál exponovat. V případě dodržení pravidel a správného postupu tak vznikne → fotografie pořízená velmi jednoduchým fotoaparátem bez objektivu. V případě konstruování dírkové komory pro takovéto fotografické potřeby je nezbytný co nejmenší a nejpřesnější otvor. U samotného fotografování je nutné počítat s poměrně dlouhými expozičními časy. Velmi malému otvoru odpovídá velmi vysoké clonové číslo, čímž vzniká téměř nekonečná hloubka ostrosti pořízeného obrazu. Právě velká hloubka ostrosti je velkou výhodou dírkové komory.

Související pojmy: → fotografie, → film, → umění, → malířství, → camera lucida, → laik, → perspektiva, → veduta, → krajinomalba, → renesance.

L: MONACO, James. Jak číst film: svět filmů, médií a multimédií : umění, technologie, jazyk, dějiny, teorie. Praha : Albatros, 2004, 735 s. Albatros Plus, s. 68; HLAVÁČ, Ľudovít. Dejiny fotografie. Martin: Osveta, 1987, s. 13-17; BALEKA, Jan. Výtvarné umění: výkladový slovník (malířství, sochařství, grafika). Praha : Academia, 1997, s. 57–58; Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl dvacátýpátý. Praha : Argo, 2002, s. 206–207.

Anna Goldmanová 29.6.2013, Jan Mikšík, 28.2.2013

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Jenda, Zofka777