Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Cínařství

Historie c. má hluboké kořeny. Dle historiků se cín těžil již 3000 let př.n.l. ve střední Asii. Zpočátku sloužil jen jako příměs při výrobě bronzu. Jeho zpracování a vzniku cínařského řemesla dali podnět arabští kupci, kteří do střední Evropy pronikali po křižáckých válkách. O mečířích, štítařích, platnéřích a hebnéřích máme zprávy z let 965–966 od kupce Ibrahima Ibn Jakuba. Zprávy o cínařích u nás nacházíme však až ve 14. století, kdy se za vlády Karla IV. začali sdružovat do cechů.

Již koncem středověku ve 14. a 15. století bylo cínové nádobí a jejich výzdoba dost rozmanité. Vyskytovaly se motivy postav, trsy květů, mytická stvoření, biblické náměty či antické ornamenty. Za dobu největšího rozmachu c. a konvářství bývá odborníky považováno 16. století. Města začala v produkci předhánět klášterní dílny iemeslné hutě, které pracovaly pro panské dvory.

Tvary cínových nádob vycházely z hruškovitého tvaru hliněných džbánů, u korbelů ze zužujících se hliněných či dřevěných picích nádob. Názvy konvic bývaly spojeny s velikostí a účelem (konve, konvice, holby, korbele, pinty, mázy atd.). Vliv na tvarování a výzdobu cínu mělo stříbrnictví. Tvarově nádoby kopírovaly módu své doby: v gotice byly štíhlé a vysoké, v renesanci zbytňovaly, v baroku nabývaly robustní formy s reliéfy a složitější leptání nahradilo rytí a tepání. V klasicismu tvary opět zeštíhlovaly. V poloviě 19. století se do módy dostaly soudkovité tvary.

Cínaři surovinu kupovali v ingotech či jakýchsi bochnících. Byla měkká a zároveň křehká. Aby se dal cín lít, bylo nutné jej smíchat se zinkem, mědí a olovem, které zajišťovalo vláčnost, ale zároveň ubíralo výrobkům lesku. Z cínu s větším množstvím olova se vyráběly pouze vázy, kropenky, svícny či kostelní náčiní. Také se jím potahovaly železné věci proti korozi. K výrobě nádobí směl být použit jen cín legovaný, tedy smíchaný s olovem v poměru 1 : 6 nebo 1 : 10. Od roku 1770 vydala Marie Terezie dekret, v němž nařídila cínařům vyrábět nádobí zcela bez olova. Za nejkvalitnější cín byl považován anglický cornwallský, který pokrýval většinu spotřeby v Evropě. Cín se těžil z cínovce, ze kterého se vyplavoval vodou či vytavoval. Ruda se tavila v jednoduchých pecích.

Cínaři surovinu zpracovávali, slévali ji však valcíři. Zpracování bylo obtížné, protože k tavení je zapotřebí přesné teploty. Při teplotě nižší je materiál zrnitý a pórovitý, při vyšší nabývá duhových barev. Při přepálení se odpařují některé složky a cín má jinou strukturu. Odlévalo se do písku, u větších předmětů do hlíny za pomoci určitých ztužovacích přísad. Formy pro poché reliéfy byly vytvářeny rytím do měkkého kamene (břidlice, pískovce, vápence). V 16. stol. se začaly používat trvanlivější mosazné, ale i měděné a bronzové formy, které snáší vyšší teploty a prudší ochlazení, takže výrobky jsou lesklejší. Formy byly drahé, proto si je cínaři půjčovali. Od 19. století se objevily i formy železné či litinové. Sádrové a dřevěné se objevovaly zřídka, protože velmi omezovaly možnosti dekorace. Formy nekovové byly zdobeny mechanicky (rytím, broušením), kovové bylo možné zdobit i chemicky (např. leptáním negativního obrazce do formy).

Konve se lily většinou do jednoduchých jednostranných forem (tedy konve byly ze dvou kusů) a ostatní části (zobáky, ucha, palečníky, držadla či masivnější ozdoby) se lily zvlášť a pak se dodatečně ke konvicím letovaly a zalešťovaly. Formy se nejprve vytvářely vertikálně dělené, od 16. století spíše horizontálně. Velké výrobky, např. křtitelnice se lily z více kusů, kde byly spoje často vidět. Proto se dotvořovaly soustružením, rašpličkami, pilníky a smirky. Leštilo s acháty či zdrsněnými kůžemi. Náročnější plastiky se lily na ztracený vosk. Hotový předmět mohl být zdoben např. vyleptáním dekoru na povrchu, zlacením, polychromií.

Vyrobené zboží se puncovalo většinou třemi značkami: znakem města, mistra a znakem složení materiálu. Značky měly nejrůznější podobu – po složení mistrovských zkoušek si absolventi značky navrhovali sami. Umísťovaly se zejména na dno výrobku (zevnitř i zvenčí). Raznici čili pucnu obdržel každý cínař po vyrobení mistrovského kusu. Raznice se vyráběly z tvrdého dřeva i z ocele. Od 18. století se cechovní regule častěji porušovaly (napodobování slavných dílen i mistrů, špatné poměry slitin, nepravé raznice apod.).

Z cínu se kromě jiného vyrábělo velké množství flašek se šroubovým uzávěrem. Některé bývaly ryté. Používaly se na olej, víno, ocet, kořalku i polévku. Cínové byly i hračky, především v 19. století velmi vzrostla poptávka nich. Vyráběly se kočárky, vojáčci, mašinky, zvířátka atd., a to z nejkvalitnějšího cínu. Nádoby z cínu bývaly i v lékárnách, cínový drát se používal k tausování nábytku. Významné osoby si nechávaly zhotovovat z cínu rakve.

Cínové výrobky nesmí zmrznout, jinak zflekatí, začne krystalizovat a pomalu se sypat – tento proces se zve cínový mor. Problémy nastávají však již při poklesu pod 18 °C a cínový mor je nakažlivý pro nezasažené předměty. Takto postižené výrobky už není možné zachránit.

Cínové nádobí nakonec vytlačila fajáns, kamenina a porcelán, později trvanlivější měděné, mosazné a litinové nádobí. Po roce 1875 se cín v Čechách vyráběl jen v Krupce na Teplicku – na konci 19. století činila produkce 50 tun ročně.

Související pojmy: → valcířství, → tausování, → nábytek, → náčiní liturgické, → fajáns, → kamenina, → porcelán, → punc, → dekor, → polychromie, → znak, → křtitelnice, → forma, → dekret, → svícen, → ingot, → reliéf, → gotika, → renesance, → baroko, → klasicismus, → stříbrnictví, → dvůr, → motiv, → huť řemeslná, → cech, → platnéřství, → štít, → meč.

L:
POKORNÝ, Karel, MATOUŠEK, Jiří. Mistři uměleckých řemesel. Praha : BB art, 2014, s. 59–81.
STŘÍBRNÝ, Michal. Sbírka cínu Uměleckoprůmyslového muzea v Praze: Bakalářská diplomová práce [on-line]. [cit. 2016-3-6]. Brno, 2007, s. 26–28. Přístup z: [1]

Anna Goldmanová 6.3.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777