Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Architektura lidová (vernakulární) (folk architecture (vernacular))

Obecně můžeme pojem a.l. vymezit jako souhrn stavební tvorby, vytvořený vesnickými nebo z vesnického prostředí vzešlými neprofesionálními i profesionálními staviteli a řemeslníky, vzniklý za spolupůsobení geografických, sociálně ekonomických, administrativně právních, kulturních a etnických vlivů a vycházející z potřeb, názorů a tradic venkovské společnosti. Vedle mimoestetických (zvláště účelových) funkcí je u nich zřejmý také estetický záměr. Charakteristickým rysem je úzké sepětí s přírodou, které se odráželo v používání místních materiálů i v čerpání inspirace k výzdobě jednotlivých objektů.

Čerňanský definuje a.l. jako "soubor stavebních projevů nebo jednotlivé stavební objekty, vytvořené lidovými staviteli v duchu představ, názorů, potřeb, požadavků a tradic lidu. Vedle mimoestetických (zvlášť účelových) funkcí je u nich zřejmý také estetický záměr. Charakteristickým rysem lidové architektury je použití místního stavebního materiálu a od 18. a 19. století regionální zvláštnosti, spočívající hlavně v architektonických a výtvarných detailech, zformovaných a udržovaných tradicích."

Na území České republiky se přirozeným vývojem i plánovanou činností utvořilo několik regionálních typů závislých na krajinných a materiálových podmínkách. Zhruba do 13. století přetrvávala zahloubená obydlí nazývaná zemnice. Do 19. století pak převažoval tradiční trojdílný roubený dům (s jizbou - světnicí, síní a hospodářskou částí) utvářený do několika regionálních podob. Ve středních Čechách se stavěla do počátku 19. století přízemní roubená stavení s jednoduchým štítem. Na Českomoravské vrchovině býval vrchol štítu zkosený nebo kryt půlkruhovou stříškou, tzv. kabřincem, na jehož spodní prkno se malovala nebo vypalovala jména stavitelů, data či citáty. V severovýchodních Čechách se od druhé poloviny 17. století stavěly patrové domy, jejich místnosti byly propojeny pavlačí. Roubená a.l. Českého středohoří a Českolipska je příbuzná; na Českolipsku se vyznačuje širokým štítem, řezbářsky zdobenou pavlačí na bočním průčelí a tesařsky zhotovenou podpůrnou konstrukcí pod předstupujícím patrem, připomínající slepé arkády. Velkou oblastí, zahrnující západ a sever Čech, byla oblast hrázděné konstrukce (vliv sousedního Bavorska a Saska). Hrázděný dům má kostru z dřevěných trámů. Stěny mají rovněž konstrukci z trámů dekorativně uspořádaných a vyplněných cihlami. Na některých místech se také budoval již od středověku dům kamenný.

V souvislosti s hospodářskými a politickými změnami v první polovině 19. století se začíná i ve venkovském prostředí používat stále častěji jako stavební materiál pálená cihla a zděný dům mnohde zcela vytlačuje a překrývá původní tradiční zástavbu. Mimořádné jsou jihočeské zděné statky s bohatou štukovou výzdobou průčelí a štítů i sýpek a bran. Tyto zdobné motivy jsou převzaty jak z roubených domů, tak z barokní a empírové architektury i z lidových výšivek. V šumavských Volarech se dlouho udržel typ alpského domu roubeného nebo poloroubeného s pavlačí ve štítu a s nízkou sedlovou střechou kryjící obytné stavení, hospodářské budovy i dvůr. Na rovinaté jihovýchodní Moravě se objevuje dům hliněný, pronikající sem z bezlesých sprašových podunajsko-panovských krajů. Později u zděných staveb jsou charakteristická žudra. Na Slovácku jsou často pomalována barevným ornamentem. Na Valašsku se jako zvláštnost objevují gotizující portály dveří.

Lidová stavební tvorba se odrážela také na zemědělských (chlévy, stodoly, sýpky, kolny, stáje, včelíny, bělidla, sušárny ovoce), technických (mlýny, pily, valchy, mandly, prádelny, kovárny, vodní hamry) a drobných církevních stavbách (kostelíky, kapličky, zvoničky, boží muka, kříže), podobně jako ve vybavení vsí a městeček společenskými objekty (hospody, školy, hasičské zbrojnice apod.), viz i → památka kulturní, → památka drobná, → památka sakrální.

Odborný zájem o lidové stavitelství v našich zemích spadá do posledních desetiletí 19. století. Zejména Národopisná výstava českoslovanská v roce 1895 chápala lidové stavitelství jako významný prvek národní svébytnosti. Této problematice se dále věnovali například Zdeněk Nejedlý, Lubor Niederle, Alois Jirásek, Teréza Nováková, Karel Chotek, Vilém Pražák, Zdeněk Wirth, Václav Mencl a další. Památky a.l. u nás prodělaly zajímavý vývoj, v posledních desetiletích i ovlivněný způsobem našeho života. Na jedné straně násilná kolektivizace vesnice a s tím i pokus o přeměnu životních podmínek na vesnici. Bouraly se a předělávaly původní usedlosti, vznikaly přístavby. Na druhé straně se z mnohých staly chaty a chalupy, díky čemuž řada usedlostí zůstala zachována v původní podobě. Zvýšený zájem o vesnici a studium vesnického prostoru se začal projevovat později až teprve v 90. letech, kdy byla vyhlášena řada vesnických památkových rezervací a zón (→ rezervace vesnická, památková, → zóna vesnická, památková). V současné době (tj. k 15.6.2012) máme 61 památkových rezervací a 211 památkových zón a.l. Řada cenných staveb, které nemohly zůstat na svém místě, byla přenesena do skanzenů či do muzeí v přírodě (→ skanzen, → muzeum lidové architektury v přírodě).

Od 90. let 20. stol. se také používá ve slovanských jazycích pro označení tradiční architektury výrazu vernakulární architektura (podle lat. vernaculus – domácí, původní, ryzí). Označuje převážně autochtonní architekturu, která není inovovaná modernizací nebo vlivem působení tradice jiného kulturního regionu.

Dnes jsou ukázky a.l. součástí kulturního → dědictví, prostupují sídelní krajinou, dotvářejí životní prostředí a českému venkovu vdechují malebný ráz. V současné době jsou využívány zejména v oblasti cestovního ruchu, k trvalému bydlení či rekreaci.

Související pojmy: → péče památková, → turismus kulturní.

L: ČERNÁ, Marie. Dějiny výtvarného umění. Praha : Idea servis, 2002, 216 s.; DAVID, Petr. 555 památek lidové architektury České republiky. Praha : Kartografie, 2000, 184 s.; KŘIVANOVÁ, Magda, ŠTĚPÁN, Luděk. Lidové stavitelství východních Čech. Hradec Králové : Garamon, 2001, 120 s.; VAŘEKA, Josef. Lidová architektura: encyklopedie. Praha : Grada, 2007, 427 s.; ČERŇANSKÝ, Martin. Architektura. [online]. 2000-2011 [cit. 2014-03-03]. Přístup z: [1].

Lucie Lorencová 15.6.2012, Eva Heřmanová 11.3.2014

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Zofka777