Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Anekdota

(řec. anekdoton – věci nevydané)

Ve starověku se tímto slovem označovalo vše, co nebylo zveřejněno: spisy, které spisovatelé za svého života nevydali, nebo tajné události od dějepisců vynechané a z pramenů neznámých vydané.

Jako literárněvědný odborný termín se vyskytuje u Diodóra Sicilského a u Cicerona (Ad Atticum). Jako s titulem se s tímto termínem setkáváme poprvé u Prokopia (5–6. stol.), který vydal pod tímto názvem sbírku zajímavých historek ze života císaře Justiniána a Theodory (pamflet proti caesaropapismu, obsahující skandální historky). Ve starověku pojem a. nikdy neměl význam dnešní – krátký zábavný příběh založený často na slovní hříčce či na krátkém spojení dvou vzdálených představ a končící nečekanou pointou. Vyprávění humorných příběhů však známo bylo.

V Athénách se vypravěči a-t a vtipů ve 4. stol. př. n. l. scházeli u Hérakleova chrámu poblíž Kynosargu. Filip Makedonský, který chtěl poznat Řeky po všech stránkách, jim prý poslal talent a pověřil některé lidi, aby mu posílali zápisy o všem, co se tam vyprávělo.

A-y (v dnešním slova smyslu) byly důležitou součástí životopisných a dějepisných děl, spisů o praktické morálce (Plútarchos, Diogenés Laërtios, Cicero), používaly je řečníci, gramatikové, autoři komedií – ovšem nazývali je apofthegmata či apomnémoneumata, v latině facete dicta (vtipné výroky). Příklad starověké sbírky takovýchto „a-t“ je kniha Filogelós (Šprýmař) z konce 4. stol., obsahující hlavně série a-t o Abdéřanech a o nepraktickém učenci (scholasticos).

Od vynalezení knihtisku se a. nazývaly spisy nebo jejich zlomky tiskem poprvé vydané. Sbírky takových spisů vydali např. Bekker, Boissonade, Cramer, Heimbach, Muratori, z české lit. na př. A-y a památnosti ze starých i nových spisovatelů vybrané.

Nyní znamená a. krátkou a vtipnou humornou příhodu, sloužící zpravidla k charakteristice nebo zesměšnění nějaké osobnosti, události, doby, rasy, národa, společenské vrstvy, skupiny atd. Často se šíří ústně. Velmi rozšířenéjsou zejména a-y erotické, lékařské, politické, skotské, židovské apod. Pro a-u je charakteristická stručnost a zakončení ostrou humoristickou nebo satirickou pointou. Po formální stránce má a. blízko k facetii. A. patří k žánrům ústní tvořivosti. Nejstarší a-y se dochovaly v řečech a kázáních, do nichž byly vkládány jako moralizující a poučné příklady (exempla); jako zábavné příhody oživovaly i kroniky, letáky, satiry (zvlášť humanistické a osvícenské). S rozvojem tisku se a-y staly nedílnou součástí lidových aklendářů a zzábavných časopiců. Vydávány jsou i samostatné sbírky a-t. Od doby renesance anekdotická látka tvořila velkou měrou tematický základ, z něhož vyrostla novela. V literatuře se a. využívá jako dějová motivace, anebo přímo formou citace či epizod. Nejvíce je využíval J. Hašek.

A. je v širším smyslu každý vyprávěný vtip.

Anecdotum medicum – zachovaný řecký anonymní traktát o chronických a akutních nemocích, reprodukující názory pneumatické a metodické školy. Připisován je lékaři Hédorotovi z 1. stol. n. l.

Související pojmy: → literaturea, → antika, → starověk, → středověk, → škola metodická/metodikové, → škola pneumatická, → traktát, → epizoda, → citát, → novela, → satira, → kronika, → humanismus, → osvícenství, → kázání, → žánr, → exemplum, → kalendář, → sbírka, → pointa, → knihtiskařství, → knihtisk, → komedie, → výrok, → dějepis, → životopis, → gramatik, → chrám, → talent, → císař, → pamflet, → caesaropapismu,

L: VLAŠÍN, Štěpán. Slovník literární teorie. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 21; SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Vyd. 1. Praha: Academia, 1973, s. 54; BAHNÍK, Václav. Slovník antické kultury. Praha: Svoboda, 1974, s. 122;

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777