Z Arts Lexikon
Přejít na: navigace, hledání

Amor/Erós

(Έρως [Éros] = bůh lásky; přeneseně láska, pohlavní pud, milostná touha)

A. je řecký bůh lásky. Je ztotožňován s římským bohem lásky Amorem. V mytologii se měnila postupem doby představa o jeho původu, rodičích, stejně jako se měnily jeho atributy, vzezření atd. Byl považován za nejmenšího a nejkrásnějšího mezi bohy.

U Hésioda byl Erós bůh, který po chaosu vedle Země vznikl bez rodičů a podrobuje si mysl lidí s bohů. Byl tedy zosobněnou tvůrčí silou v přírodě v nejširším smyslu. Spojil počátky všech věcí, z nichž vznikly všechny živé bytosti, bohové, lidé i zvířata. I v nejstarších kultech měl Erós úzký vztah k božstvům chthonickým. V Thespiích v Boiótii na Helikónu, kde se každý pátý rok konala na jeho počest slavnost s gymnickými a músickými soutěžemi, byl pokládán za syna Herma a chthonické bohyně Artemidy. Starobylý kult Erotův byl i v Pariu na Helléspontě. Taktéž v Leuktrech v Lakónii byl starobylý chrám a háj jemu zasvěcený.

O kosmogonickém Erótovi uvažovali i pozdější filosofové (např. Parmenidés, Empedoklés), jejichž názory však vycházejí z nauky orfiků. Podle nich Erós vyšel z kosmického vejce, jež vzniklo ze tmy a prázdnoty, vedle něho pak působil jako prvotní síla rozum.

Postupně se Erós změnil na pohlavního boha lásky, v jehož osobě rozlišujeme dvě bytosti: Pothos – touhu a Himeros – příchylnost. Již nejstarší autoři milostné poezie (Alkman,Alkaios, Sapfó, Ibykos, Anakreón) mu vytýkali bouřlivou povahu a měli ho za syna Iridy a Zefyra, který buší mohutným kladivem jako kovář a spouští pak na svou oběť studenou bystřinu.

Sapfó již Eróta pokládala za syna Urana a Gaie nebo Afrodity, čímž se přiblížila pozdějšímu obvyklému názoru, že byl synem Marta a Venuše. Podle této varianty Venuše odložila Eróta v lese, aby jej Zeus nezabil, a zde jej vychovaly lvice.

Sofoklés a Euripidés Eróta zvali synem Diovým a stěžovali si do nedostatek kultu. Pro ně byl Erós zlatostkvoucí, pestrokřídlý druh Venuše, jenž vládl lukem a který, pokud je spojen s mírností, je základem blaha, při nestřídmosti však působí nezdar.

Erós byl ctěn také jako bůh vzájemné lásky mužů při mírových i válečných zápasech (kupř. na Krétě a ve Spartě se mu obětovalo před bitevním šikem). V gymnasiu samském se pro jeho uctění konala slavnost Eleutherií. V élidském gymnasiu byl uctíván Erós spolu s Anterótem, jako zástupci milujícího a miláčka. V Athénách zasvětili metoikové oltář Anterótovi.

Od konce 5. století př.n.l. se stal Ante. velmi oblíbeným bohem. Svědčí o tom Platónovo Symposion, kde jej Platón pokládá za personifikaci lidského snažení a bažení, jež člověka přivádí až k nazírání dobra a krásy. Za jeho rodiče pokládal Porose a Penia (Důmysl a Bídu). Platónův dialog Faidros dal zřejmě popud k spojení Eróta s Psýché. Personifikace byla ustálena v době alexandrijské, kdy se z Eróta stal namísto jinocha rozpustilý chlapec s lukem a pochodní,

V mladších mýtech vystupoval Erós spolu s pomocníky Erótky (Amorky). Stejný ráz měl i Amor/Kupido (Cupido) římských básníků, jenž se neostýchal (dle Ovidia) zranit šípem budícím lásku i boha Apollóna a současně na Dafné vystřelit šíp lásku odpuzující. Šípy se zlatými hroty zasahoval ty, které chtěl obdarovat šťastnou láskou, šípy s olověnými hroty způsoboval lásku nešťastnou.

Nejstarší doklady zobrazení Eróta v umění máme ze začátku 5.–6. století př.n.l. Erós bývá zobrazen jako něžný chlapec či dospívající mladík, zpravidla s křídly. Jeho atributy jsou květina či lyra nebo obě zároveň, věnec, ratolest; luk, toulec a střela se staly jeho atributy až ve 4. století. Zobrazovalo se i více Erótů zároveň. Erotův motiv se rozvinul ve 4. století, kdy byl velmi oblíbený. Mezi nejznámější sochy patří tzv. Erós Centocellský (římská kopie řeckého originálu z počátku 4. století).

Za doby alexandrijské se stal Erós rozpustilým dítětem (puttem) s malými křidélky. Nyní jsou atributy Eróta luk a pochodeň. V pozdním řeckém a římském umění se Erós často zobrazoval na náhrobních pomnících jako zemdlený, opírající se o obrácenou pochodeň, s hlavou klesající na ramena, nebo byl představen jako spící dítě. Takovými sochami se zdobily také studně. Ve skupině býval zobrazován jako zápasící či závodící s Anterótem, zápasící s Panem a nebo ve skupině s Psýché nebo Afrodíté. V Erótově (Amorově) průvodu byli i Amorkové, děti bohyně Venuše nebo některých nymf.

Související pojmy: → mytologie, → múza, → atribut, → kult, → chrám, → oltář, → kovářství, → filosofie, → personifikace, → náhrobek, → pomník, → umění řecké, → kopie, → lyra, → nymfa, → putto

L:
SVOBODA, Ludvík. Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973, s. 70–71.
BAHNÍK, Václav. Slovník antické kultury. Praha : Svoboda, 1974, s. 42.
Ottův slovník naučný : illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. Díl osmý. Praha : Argo, 2002, 1095 s.

Anna Goldmanová 7.12.2016

Na hesle se spolupodíleli uživatelé

Echo, Zofka777